Můj problém se týká různého přístupu k nemoci u mě a manžela. Myslím obyčejnou rýmu, virózu nebo nachlazení. Zatímco já toto vnímám sice jako nepříjemnost, ale normálně funguju, manžel jde k doktorce a nechá si napsat neschopenku. Během pár dní se uzdraví, ale na kontrole řekne, že to ještě není úplně „ono“ a že by zůstal ještě třeba týden doma. Doktorka vždy vyhoví.
Mně tento přístup, kdy mu už (z mého pohledu) nic není, ale prodlužuje marodění, neskutečně vadí. Když se to stalo naposled, přepadl mě takový nával negativních emocí, hlavně vzteku na manžela, že jsem si s tím vůbec nevěděla rady. Rozumem vím, že je to hloupost, ale nemohu si pomoct. Na manžela jsem pak nepříjemná, chovám se odtažitě, někdy používám i pasivní agresi.
Možná tenhle můj problém vznikl už v dětství. Když jsem jako dítě byla nemocná, máma to nepřiměřeně dramatizovala, chodila kolem po špičkách, pořád mě se starostlivým až zoufalým výrazem pozorovala, nikdy se neusmála. Mně to bylo hrozně nepříjemné a později jsem všechny zdravotní potíže před okolím zamlčovala. To dělám dodnes. Naštěstí se mi nemoci vyhýbají.
Potřebovala bych se naučit tyto emoce lépe zvládat. Nechci ubližovat manželovi svým chováním a sobě zbytečným stresem.
Julča, 54 let
Názor odborníka
Dobrý den, Julčo,
děkuji za váš dotaz. Nejdříve chci ocenit vaši otevřenost, kterou v řádcích vnímám. Přijde mi, že umíte velmi dobře popsat a zachytit pocity a stavy, které se ve vás odehrávají. To znamená, že si uvědomujete i případné nepříjemné dopady na vás či vaše okolí. A to je skvělý začátek pro další práci na sobě.
Osobně zastávám názor, že cokoli vás trápí, zatěžuje nebo jakkoli omezuje v běžném fungování, není hloupost, ale spíše signál, že je potřeba něco změnit či vyřešit.
Váš zážitek z dětských let, který popisujete, by z mého pohledu mohl určitě tvořit základ toho, co prožíváte nyní v dospělosti. Mám tím na mysli ten vztek jako reakci na manželovo jednání, které je navíc odlišné od vašeho vnímání celé situace.
Dělo se vám něco, co vám bylo nepříjemné a z čeho jste pravděpodobně nemohla utéct či to nějak změnit. Umím si představit, že jste se možná mohla cítit jako v pasti, taková panenka z cukru nebo porcelánu, která je neustále sledována a čeká se, až se pomalu začne sypat. Strategie, kterou jste potom zaujala, měla u vás podobu toho, že jste se raději uzavřela a své fyzické obtíže neřešila. To bývá bohužel velmi časté.
Problém je však v tom, že tím vlastně nyní škodíte sama sobě. Ne každý by reagoval na vaše problémy jako vaše máma – byť to mohla myslet dobře a možná to byl jediný přístup, který ona sama znala (třeba ze svého dětství). Určitě tedy nedoporučuji jít cestou zamlčování nebo snahy potlačovat své zdravotní problémy.
Dále mě napadá (a berte to prosím jako možnou hypotézu, která může, ale také nemusí sedět), že nás na druhých někdy iritují nejvíce věci či vlastnosti, které my sami postrádáme, ale přitom po nich toužíme. Nabízí se otázka: Co si váš manžel dovolí, a vy sama sobě ne? Možná je to ten odpočinek, o který si řekne, když se fyzicky necítí být ve své kůži? To, že umí zvolnit, nebo dokonce postavit své potřeby na první místo? Jak tohle, Julčo, máte vy sama u sebe?
S emocemi se dá pracovat různě, byť to není vždy snadné. Může to vypadat například takto:
- Rozvíjet schopnost uvědomění si pocitů, jejich pojmenování a rozlišení – to tvoří jakýsi základ.
- Vést si deník, který slouží k mapování toho, co se děje, a kde můžeme sledovat vývoj.
- Trénovat všímavost (mindfulness přístup a jeho principy).
- Pravidelné meditace, relaxace, při nichž lze opět být sobě blíž.
- Práce s dechem, tělem, ukotvením či uzemněním (technika grounding).
- Mluvit o emocích, nedusit je v sobě a tím jim dávat i průchod. Zde pomůže nebýt na to sami – procesem vás může provést odborník například v rámci terapie nebo koučování.
Neznám celou vaši situaci ani příběh, ale dobrou zprávou je, že je možné dosáhnout změny například v intenzitě emoční reakce. Každému funguje něco jiného, a je proto potřeba zkoušet různé techniky a metody. Bylo by dobré nejdříve zjistit, co přesně ve vás zmíněný hněv spouští, jak to probíhá, co konkrétně vám pomáhá ho alespoň trochu zvládnout.
Také by bylo zajímavé podívat se na to, zda a jak o tom komunikujete s manželem. Zda vůbec ví, co vás trápí a proč. Dále bych například v rámci terapie odkrývala více vaše dětství a zkoumala i to, jak to máte s jinými emocemi v různých oblastech života (smutek, strach, radost, bezmoc…), neboť je vnímám jako propojený celek.
Na závěr snad jen dodám, že každá emoce má svou důležitou funkci a je naprosto přirozené všechny pocity mít. Cílem není je „umlčet“, ale spíše pochopit, jaké sdělení nám nesou.
Přeji vám, abyste se brzy cítila lépe a podařilo se vám najít další dílky do pomyslné mozaiky vaší životní cesty.
Pavlína
