Nejméně jednou měsíčně mě kontaktuje další žena, které není psychicky dobře po umělém ukončení těhotenství. Různé ženy s různými životními příběhy a důvody, ale říkají velmi podobné věty: „Není nikdo, s kým bych o tom mohla mluvit.“ „Nepoznávám se, nikdy bych si nemyslela, že já půjdu na potrat.“ „Partner už o tom nechce nic slyšet.“ „Vůbec jsem nečekala, že mi bude takhle hrozně.“ „Proč se o tom nemluví?!?“

Pojďme o tom mluvit. Pojďme se zajímat o to, co se v psychice žen po potratu děje. Bez rychlého odsuzování, s odstupem od politických a světonázorových bojů o právo na potrat nebo na ochranu počatého života. Pojďme se na to podívat hlouběji a se soucitem.

Tento text je vlastně takový pomyslný krizově‑intervenční rozhovor se ženou, které je tak zle, že se odhodlá požádat o pomoc a mluvit o tom, co by ze svého života nejraději vygumovala. Nevím, jak vzácné nebo naopak časté psychické obtíže po potratu jsou – jistě takto netrpí všechny ženy. Ale ty, které trpí, si zaslouží pozornost.

A raději zdůrazňuji: není to povídání pro ty ženy, které jsou po potratu v pohodě a spokojené. Jsem ráda, že to tak mají, a je to úplně v pořádku.

Pohlazení pro ne‑matku

Nedávno jste podstoupila interrupci, umělé ukončení těhotenství. Čekala jste úlevu, až bude konečně po všem, místo toho je vám mizerně a těžko na duši. Najednou se nejde z ničeho radovat, přepadají vás záchvaty úzkosti, pláče nebo silného hněvu – ani nevíte na koho nebo na co.

Býváte unavená, rozbolavělá a jakoby nemocná, i když vám fyzicky nic není. Vaše tělo se brání intimitě. Máte pocit selhání: osobního, mateřského, lidského… A možná (zcela překvapivě a iracionálně) toužíte po dítěti. Jak z toho ven?

Je mi moc líto, že jste nemohla těhotenství s radostí přijmout a místo toho jste se musela rozhodovat, co bude dál. Je mi moc líto, čím jste si prošla a procházíte. Vím, že ve chvíli, kdy to na vás dolehne, to může vypadat nekonečně, nenapravitelně špatně. Ale není to napořád – i z těch nejhorších životních otřesů je možné vyjít moudřejší a silnější.

Stává se to

Nejste jediná, která se takto rozhodovala a rozhodla. Umělé ukončení těhotenství v České republice ročně podstoupí kolem sedmnácti tisíc žen a z nich většina jsou obyčejné ženy – dospělé a zralé, mají vzdělání, práci, partnera, střechu nad hlavou, mnohdy i jedno nebo dvě děti.

A nejste jediná (divná či neschopná), které nejde jen tak „zapomenout a jít dál“. Bohužel se o psychických a jiných než tělesných zdravotních obtížích po potratu vůbec nemluví, neexistuje žádná statistika.

Ve své psychoterapeutické praxi jsem se setkala už s mnoha ženami, které měly po potratu vážné obtíže, ačkoli jejich tělo se zahojilo rychle a bez komplikací. Všechny byly jako vy překvapené: nikdo jim předem neřekl, co všechno tenhle (z lékařského pohledu celkem malý a bezpečný) zákrok znamená. Do hloubky ženského těla, psychiky, sebedůvěry, svědomí… duše.

Možná byste se i tak rozhodla stejně – ale nejspíš byste nyní nebyla tak zaskočená tím, co všechno se ve vás po potratu děje.

Prošla jste životní křižovatkou

Je běžné a pochopitelné, že vám pár týdnů po potratu nebude psychicky moc dobře. Některé ženy zažijí krátký pocit úlevy, jiným ženám je už v nemocnici psychicky zle. Některé „fungují“ a vše rychle vypadá dobře, ale psychicky se sesypou po čase, někdy i po letech.

To nemusí nutně znamenat, že jste se měla (nebo mohla) rozhodnout jinak. Je to především přirozený důsledek prožitých událostí:

• Šok z nečekaného těhotenství, mnohdy ještě přitížený šokem z vlastní neradostné reakce na něj. Zaskočení, že vůbec uvažuji o potratu.
• Rozhodování. Několik dnů či týdnů vysilujícího váhání, zvažování pro a proti. Většinou i několik probdělých nocí. A to samozřejmě za pochodu vedle běžných pracovních a osobních povinností a starostí.
• Série lékařských vyšetření, rozhovorů, předávání zpráv a podepsání mnoha „papírů“ s právními důsledky.
• Operace v narkóze v nemocnici nebo několik silných dávek hormonů a několikadenní proces potrácení doma.
• Další vyšetření po zákroku, bolesti, krvácení a fyzická rekonvalescence.

Vidíte to také? Každá z těch položek znamená přinejmenším stres, někdy silný stres až s traumatogenním potenciálem (tedy takovou intenzitou a okolnostmi, že může způsobit psychické trauma).

Teď už je to za vámi, ale potřebujete se z toho všeho fyzicky i psychicky „oklepat“, odpočinout si, nabrat nové síly. A také vyrovnat se s tím, co se stalo a co jste udělala. Aby to vše dávalo smysl a dalo se s tím žít co nejlépe dál.

Okolí si většinou myslí, že za pár dnů už budete OK. Možná i vy jste to čekala. Ale když se znovu podíváte na seznam, asi je vám jasné, že to tak rychle a snadno nepůjde.

První kroky po potratu: pečujte o sebe

Možná si říkáte, že to přece nic hrozného nebylo a nemáte důvod se litovat nebo se cítit špatně. Nebo si teď své rozhodnutí vyčítáte a máte pocit, že si zasloužíte, aby to bolelo. Chcete být silná a nejspíš byste na potrat ráda hlavně co nejrychleji zapomněla.

Samy na sebe býváme mnohem přísnější a náročnější než na druhé. Znovu se podívejte na ten seznam. Co byste řekly nejmilejší kamarádce po tom, co by měla za sebou něco takového? Jistě ne: „Nebreč, nemáš proč, o nic nešlo.“ nebo: „Vždyť máš, co jsi chtěla!“

Představte si kamarádku, která je po operaci

I kdyby šlo jen o trhání zubů, určitě byste ji neposlala hned druhý den do práce nebo jí nehodila na krk domácnost. Potřebuje alespoň pár dnů v klidu, pohodě. Ticho, teplo, tekutiny… Kvalitní a vydatné jídlo, hodně spánku. „Hladit“ a konejšit tělo, žádné fyzické výkony.

Zůstaňte alespoň měsíc nebo dva v režimu rekonvalescence. Dělejte co nejméně věcí, které vás zatěžují a vyčerpávají. Požádejte o pomoc s domácností, dovolte si vzít alespoň pár dnů neschopenku, pošlete děti na výlet s kamarády. A naopak si dopřejte více toho, co vás uklidňuje a dělá vám radost.

Těhotenství i potrat způsobuje dramatické změny hormonálních hladin v těle. Krvácení a bolesti většinou odezní během pár dnů, hormony se „usazují“ déle – spíše týdny. A rozkolísané hormony způsobují mimo jiné emoční labilitu a rozcitlivělost. Mějte se sebou trpělivost!

Představte si kamarádku, které zemřel někdo blízký

Divila byste se, že pláče? Že pár dnů nechce nikoho vidět? Že je přecitlivělá, nesoustředěná, podrážděná… Že ji bolí vidět šťastné velké rodiny? Asi byste nečekala, že brzy jednoduše zapomene a její život půjde dál, jako by tam ten člověk nikdy ani nebyl.

Potrat je ztráta. Ztráta těhotenství, dítěte. I když přišlo nečekaně, i když bylo ještě skoro neviditelné. Někdo by možná řekl „jen potencionální dítě“ – ale zejména pro ženu, která už děti má, je většinou těžké přesvědčit sebe samu, že to byl jen „shluk buněk“.

Potrat je také často ztráta ideálů, představ o sobě – co zvládnu, unesu, čeho jsem schopná, ideálů o partnerovi, o světě. I když děti ještě nemáte a možná jste rozhodnutá nikdy je nemít, nebo někdy až za hodně dlouho, pravděpodobně jste neplánovala nemít děti tímto způsobem: interrupcí.

Rozlučte se

Loučení znamená uznání ztráty a jejího osobního významu a pomáhá pustit, co bylo (nebo mohlo být). Rozlučte se s dítětem. Můžete mu v myšlenkách nebo v dopisu vysvětlit, proč jste si ho nemohla nechat. Nebo udělejte nějaký malý symbolický rituál – zapalte svíčku, namalujte oblázek a položte ho pod strom…

Každá ztráta bolí. I když třeba hlavou víte, že to bylo rozumné, nutné, jediné možné… I kdybyste třeba neměnila. Každá ztráta potřebuje odtruchlit a truchlení potřebuje dostatek času a prostoru. Nedá se přeskočit, obejít. Když se mu bráníme nebo si ho zakazujeme, spíš se komplikuje a trvá déle. Nebo se někde schová a přepadne nás později (zpravidla v tu nejnevhodnější chvíli).

Najděte si čas a místo, kde můžete být jen sama se sebou a s tím, co prožíváte. Nechte plynout všechny emoce a pocity, které přijdou, nechte téct slzy… Velmi pomáhá vypsat pocity a myšlenky do deníku.

Představte si kamarádku, které se něco důležitého nepodařilo

Většina žen vnímá mateřství také jako výzvu: zkoušku charakteru, osobní síly a ženskosti. Umělé ukončení těhotenství znamená nepřijetí dítěte a to není dobré řešení – bez ohledu na to, že v danou chvíli nebylo možné žádné lepší. Nejde být na sebe pyšná. Většinou ani nejde o tom někomu říct, protože máte strach, že vás odsoudí.

Žena‑matka přece má přijímat, milovat a chránit své děti. Všechny. Absolutně a bezpodmínečně. Jenže někdy je to výzva na hraně jejích sil, nebo dokonce daleko za ní.

Co nabídnete kamarádce, která má pocit, že fatálně selhala, že nebyla dost silná, schopná či odvážná? Asi tušíte, že rychlá povrchní útěcha „udělalas dobře, už se netrap“ moc nefunguje. Nebo rozhodně ne dlouho.

Taková žena možná potřebuje slyšet, že opravdu víte, rozumíte, jak moc těžké to bylo. Že věříte, že se rozhodovala tak moudře, tak správně pro všechny, jak jen v tu chvíli dokázala. Zvládla to nejlépe, jak v té chvíli uměla. Kdyby mohla (ve svém tehdejším rozpoložení a za tehdejších okolností) udělat něco lepšího, udělala by to.

Z rozhodování mezi dvěma zly není možné odejít spokojená. Pokud vás tíží pochybnosti a výčitky, je to velmi pochopitelné. Chtěla jste „nemít teď dítě“ a máte potrat a všechny jeho důsledky. Máte sice, co jste si vybrala – ale nejspíš to vůbec není něco, o co byste za jiných okolností stála.

Možná to rozhodnutí stále obracíte v hlavě. Šlo to jinak? Udělala jsem dobře? Dál sbíráte argumenty pro a proti, ujišťujete se i zpochybňujete. Vracení se do „kdyby“ jen jitří rány, vyčerpává a k ničemu dobrému nevede.

Místo viny přijměte odpovědnost

Ano, stalo se to. Je to minulost. Nejde se vrátit zpět a udělat to jinak. Ale vždycky je možné dělat věci jinak odteď, aby to nakonec vedlo také k něčemu dobrému. Abyste se už nikdy znovu nemusela takhle rozhodovat. Abyste měla dost sil a odvahy, podpory okolí, času, peněz, energie… na to, co cítíte, že je důležité. Aby svět byl lepší místo.

Můžete si to dát jako úkol, závazek.

Co dobrého – nejlepšího se sebou a svým životem uděláte teď? A další den? A dál?