Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Přijmout to, co je

Důvěřujte životu. A dávejte si pozor na přechodu.

6:06

Možná je to něco, oč se – ať již vědomě, nebo nevědomky – snažíme všichni. Být dost dobří. Pro nějakou práci, pro někoho druhého, pro společnost, pro sebe. A ještě odevšad slyšíme: „No tak, přece se hlavně musíš mít rád!“ Taky se vám to už zajídá? A jak dosáhnout sebepřijetí, jsme-li odmítáni lidmi ve svém okolí, společností, či dokonce něčím ve svém nitru?

Máme se snad sami se sebou pohádat? Bojovat? Máme zastírat to, kým jsme, a metodou fake it, 'til you make it dosáhnout jakési byť povrchní, ale zdánlivě funkční role, která naplní očekávání nás nebo ostatních? A kdo si ponese tíhu onoho vědění, že je to pořád jenom role, kterou jsme se naučili hrát?

Zase my, že ano. A až nás i přesto někdo někde odmítne – i přesto, že jsme dělali úplně vše, co jsme jenom mohli, aby bylo všechno v pořádku – co potom? A je vůbec nějaká jiná cesta? Jedna se přede mnou dnes ráno trochu pootevřela.

Všechno, co není v pořádku

Uvědomila jsem si, že my nejsme schopni – nikdo z nás, jak tu teď jsme, ani nikdo před námi, ani po nás – ovlivnit skoro vůbec nic do takové míry, že bychom „to mohli dát do pořádku“.

V omezené míře můžeme toto učinit třeba úklidem vlastního životního prostoru, psaním, meditací, kreslením, háčkováním, focením, chozením na procházky, čímž si uklidíme uvnitř sebe, ale je třeba počítat s tím, že nejsme izolované ostrovy: existujeme v síti mezilidských a celospolečenských vztahů.

Jsme propojeni. A proto většina našich kroků, většina našich cest se protíná s cestami jiných. A ti jdou zase svým směrem a jejich cestu protíná ta naše. Bylo by sobecké přemýšlet o životě jako prostředku, jak dosáhnout naplnění čistě svých představ.

Můžete mít v hlavě plán na sestrojení teleportu, ale když budete přecházet cestu, srazí vás opilý řidič. Můžete se zamilovat, což mívá někdy taky dost bolestivé následky, které je pak třeba dlouze léčit. Někdy jste to vy, kdo někoho srazí, a musíte s tím pak nějak žít dál.

Osudová náhoda

A dnes ráno mi z toho bylo hodně smutno. Došlo mi toho dost na to, abych cítila smutek, ale už ne vzdor vůči tomu, že se věci dějí bez ohledu na to, jak jsme se snažili, aby se neděly. Už ne zlost na prostý fakt, že existuje zlo a bolest a že spravedlnost je pouze umělá konstrukce vytvořená lidskou rasou, abychom mohli vytvořit jakýs takýs řád – ale nejde o přirozený chod věcí. Některé věci, které se dějí, a je jich spíš více než těch druhých, jsou otázkou jakési predestinované náhody, chcete-li.

Že předurčená náhoda je protimluv? Tak si to představte na příkladu s autem a sraženým chodcem. Shodou celého řetězce okolností byl chodec právě na onom osudném místě, tak jako náš nešťastný alkoholik za volantem, a jejich teď se setkala právě tímto způsobem. Stejnou shodou náhod tu ostatně všichni jsme.

A že šlo o velikou náhodu, že jsme to právě my! Kdyby si byli naši rodiče vzali někoho jiného, kdyby byť jen jediný z našich přímých předků zemřel na černé neštovice nebo na mor či ve válce, nebyli bychom. Byl by někdo jiný, ale ne my. To, že jsme byli vrženi do tohoto světa, je taková veliká, osudová náhoda.

Je s podivem, že i přes tuto zjevnou potíž, že totiž můžeme ovlivnit jen málo, existují taková místa, kde nevládne naprostý chaos. Že existuje krása. Že někde v přírodě vzniká rovnovážný stav. Že existuje oboustranná láska a naděje, ibišky, vlčí máky a jeřabiny, zpěv ptáků a hebkost a něha a kouzla nespočetného množství okamžiků i uprostřed oněch vln nevyhnutelného, jež se přes nás přelévají a v nichž se skrývá náruč bolesti, bezmoci…

Přijmout i bezmoc

A ta cesta? Učím se přijmout tu bezmoc. Učím se, že takový je svět, kde žijeme, a že pokud nejsem od přírody někdo, kdo je schopen přijímat vše tak, jak to přijde, a prožívat radostně svoje bytí, je cesta ke štěstí celoživotní prací.

Přijmout bezmoc, to je přijmout, že se zrovna teď nedokážu mít ráda. Přijmout, že jsem méně šlechetný člověk, než jakým bych chtěla být. Přijmout, že se nehodím pro nějakou práci.

Přijmout, že jsem ublížila a že někdo ublížil mně. Přijmout, že ten opilý řidič se prostě stal a rozmetal mě na kusy (v tomto případě už asi nebudu mít čím přijímat). Přijmout, že když jsme za něco zaplatili velkou bolestí, nemusí to vést k tomu, že pak už bude všechno jenom dobré. Že i přesto, že dělám, co mohu, nebo právě proto, že dělám, co mohu – věci se stejně někdy odehrají tak, jak jsem se nejvíce bála.

A je mi z toho smutno a rodí se ve mně těžké povzdechnutí. Ale už se nějak nevzpírám. Už se nezlobím. Svět je takový, jaký je. Teď je tak a zítra bude tak. Nečiňme se odpovědnými za to, že nás někdo nedokázal přijmout nebo že my jsme naopak nepřijali někoho druhého. Můžeme se jen pokusit vzájemně se chápat, žít v pravdě a být k sobě i k druhým otevření.

Umět přijmout, že se nepřijímáme, a umět být smutní, že to tak je. Můžeme to zkusit. Pustit domnělou kontrolu nad svým životem z rukou. To neznamená pasivitu. Pozorujte, vnímejte, žijte svůj život a jednejte v souladu se svým nitrem. Zkuste druhým říkat, co cítíte. Zkuste to přiznávat v první řadě sobě. A prosím vás, dávejte si pozor na přechodu.

Kateřina, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Bolest ztráty

Čím to je, že někdo ztrátu blízkého člověka ustojí, a jiného zničí?

12 min

Vysoce citlivá práce

Jak vyladit tělo i mysl, aby vás vysoká citlivost nesrážela v práci ke dnu?

17 min

5. Zapojte tělo

Vhodný pohyb, ale i smyslové potěšení nebo manuální práce, to vše v krizi pomáhá.

17 min

Druhého nezměníš

Opravdu není ve vašich silách někoho změnit. Tak co tedy můžete?

13 min

Pohyb za oponou

Původně jsem pro vás chtěl sepsat pár rad, jak teď cvičit. Pak mi došlo, jaká …

6 min

Otevřít audio sekci