K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Procitání z noční můry

Stud a strach svěřit se s trápením vám může zničit život. Nedělejte stejnou chybu jako já.

„Trvalo mi sedm let, než jsem dokázala o svém trápení promluvit a vyhledat pomoc,“ napsala nám do redakce čtenářka Lili. „Moje mlčení přerostlo v deprese, úzkosti a velké zdravotní problémy, s nimiž si lékaři nevěděli rady. Pokud vás někdo psychicky ničí, nečekejte, že se vše vyřeší samo.“

Bylo mi šestnáct let, když začalo období, které se výrazně podepsalo na mé psychice. Tehdy jsem musela kvůli dojíždění přespávat u strejdy. Po nějakém čase se strýc začal chovat divně: začal mě sledovat, pořád mě šmíroval přivřenými dveřmi. Na toaletě, v koupelně, když jsem se převlékala a podobně.

Ode všech dveří vzal klíče, abych nikde neměla soukromí. Neustále jsem říkala, ať odejde, a on se stále vymlouval, že otevřel dveře, aby mi nebylo horko, nebo že mi nese ručník. Bylo to strašné.

Pak začal chodit do mého pokoje. Stál u mé postele a sledoval mě, hrůzou jsem se nemohla hnout. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se většinou probudila hned, když vzal za kliku. Několikrát mě probudilo, když mě bral za ruku, ale stačila jsem se mu vytrhnout. Každou noc mě takto vzbudil třeba dvacetkrát.

Křičela jsem pokaždé, ať vypadne, ať mě nechá. Můj křik museli slyšet všichni sousedi. Abych byla potichu, strýc mi vyhrožoval, že řekne, co jsem zavinila, a nebo utekl z pokoje. Sotva jsem ale položila hlavu na polštář, byl tam zas.

Jizvy na duši

Ani jednu noc jsem nespala. Do školy jsem chodila zničená a zhoršil se můj prospěch. Nedokázala jsem ovládat třes rukou a nohou, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Myslela jsem, že jednoho dne toho strýc nechá, prosila jsem ho stále a doufala jsem, ale když situace nabírala na vážnosti, musela jsem pryč.

Několikrát jsem v noci z bytu utekla, ale neměla jsem kam jít a musela jsem se k strýci vrátit. Byla jsem tak bezmocná, že jsem myslela, že si něco udělám. Když jsem se poprvé ze spaní pomočila, odjela jsem. Nemohla jsem to dál snášet. Musela jsem přestoupit na jinou školu a přestěhovat se.

Můj psychický stav byl stále horší a začal silně narušovat můj život. Začalo to velkými úzkostmi, depresemi až po obsese a nechtěné myšlenky.

Totálně to narušilo mé dospívání. Nemohu stále psychicky dospět a jako bych se uzavírala do svého vysněného dětského světa a unikala tak před realitou. Plánování vlastní rodiny a podobné věci nepřipadají v úvahu. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Měla jsem strach a styděla jsem se.

Ano, rodina na mě zpozorovala, že něco není v pořádku, ale já nepromluvila. Cítila jsem hrozný strach, chtělo se mi zvracet a bylo mi na omdlení, nemohla jsem to vůbec ovládnout. Poté se mi velmi zhoršilo zdraví a musela jsem podstoupit různá vyšetření, především dutiny břišní, ale nikdy se nenašel původ mých zdravotních problémů.

Nemohla jsem to dál už v sobě dusit, protože můj psychický stav byl stále horší a začal silně narušovat můj život. Začalo to velkými úzkostmi, depresemi až po obsese a nechtěné myšlenky. Proto jsem se před pár týdny rozhodla po sedmi letech promluvit a vyhledala jsem odborníka. Mám před sebou dlouhou cestu, ale vím, že ji zvládnu.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Paní doktorko…

První setkání s odborníkem bylo zvláštní. Člověk se nejprve bojí mluvit, koktala jsem a lapala po dechu. Nevěděla jsem, jak začít. Paní doktorka mi tedy pomáhala otázkami a poté jsem se rozpovídala. Myslela jsem stále na to, že je to jediný člověk, který mi může pomoct a který tu pro mě je. Tím jsem si dodávala odhodlání. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla: vyhledat pomoc. Měla jsem to udělat už dávno.

Je to chvíle, kdy si sami uvědomíte tu pravdu a původ všech vašich psychických problémů, změní vám to pohled hlavně na sebe k lepšímu.

Nejvíce mi první sezení pomohlo v tom, že jsem TO konečně ze sebe dostala. Nikdy jsem necítila takovou úlevu na duši, konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Celé sezení jsem proplakala a pláč pokračoval ještě další dva dny, ale nepopsatelně se mi ulevilo. Byla jsem z toho velmi vysílená a několik dní jsem jen spala.

Když jsem to poprvé řekla, cítila jsem se, jako kdyby mě někdo silně praštil po hlavě, velmi bolestně a zoufale. Byla jsem velmi frustrovaná. Cítila jsem, jako bych byla rozervaná na kusy. Ale ten pocit úlevy zároveň byl nepopsatelný a osvobozující. Je to chvíle, kdy si sami uvědomíte tu pravdu a původ všech vašich psychických problémů, změní vám to pohled hlavně na sebe k lepšímu.

Mám plno odhodlání postavit se tomu a začít žít bez kamene na duši, protože nechci, aby mi dál ubíralo na síle k životu to, že se někdo rozhodne druhému ubližovat. Mám velkou podporu mé maminky. Prozradila mi, že něco podobného si také v mládí prožila. Dusila to ale v sobě a nikdy nevyhledala pomoc, nikdy se netěšila na další ráno a vycházející slunce… Pokud člověk toto ztratí, jen těžce se může v životě radovat. A já se chci radovat a vše si vynahradit. Chci se radovat už celý můj život.

Chci také všem říct: jestli jste se někdo setkal s obtěžováním a podobně, nestyďte se a promluvte. Neudělejte chybu jako já, kvůli studu a strachu. Může vám to totálně zničit život. Dodnes usínám jen při rozsvíceném světle a dveře od pokoje musím mít zamknuté. Ještě teď se mi někdy stane, že se ze spaní pomočím, mám i zlé noční můry a vracejí se mi vzpomínky a pocity z té doby, ale snažím se být silná.

Využívejte celý web.

Předplatné

Život je dar, náš dar, nenechme si ho druhými ničit. To jsem si uvědomila a to mě žene kupředu.

Lili, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o svůj životní příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0