Každé dítě je pro mne tajemstvím. A nejen pro mne, ale i samo pro sebe. Každý nový vztah je šancí, aby samo sebe lépe poznalo a přijalo. Na rozdíl od nás dospělých, kteří si pod vztahem představujeme něco dlouhodobého a abstraktního, malé děti mají o vztahu konkrétní představu, fantazii či vzpomínku, které odpovídá konkrétní synaptický okruh v mozku. Každé setkání s empatickým a přemýšlejícím člověkem má tedy pro dítě veliký význam, zvlášť v situacích, které by se jinak snadno mohly do paměti vepsat jako silně stresující, například u lékaře. Jak se s dítětem propojit, jak se dozvědět, co prožívá, čeho se bojí, když samo nám to neřekne?

Nedávno jsem dostal příležitost o dětské duši „promluvit do duše“ zdravotníkům. Přemýšlel jsem, jak mluvit o vztazích dětí a dospělých, kteří možná ani netuší, že jsou s nimi ve vztahu. Se svými malými pacienty se setkávají příležitostně a zpravidla v situacích, kdy děti trpí a jsou nucené podrobovat se rozličným psychicky a tělesně zraňujícím procedurám.

Myslet v těchto situacích na nějaký vztah bývá považované za zbytečnou komplikaci, která brání úzdravě z rukou těch, co mají nad dítětem v danou chvíli, na daném místě moc a kontrolu. Klinická pozorování, vývojové teorie a výzkumy i terapeutická praxe však ukazují, že děti jsou s osobami, které mají nad nimi kontrolu, vždy v nějakém vztahu, a to bez ohledu na to, zda o tom takové osoby vědí.

Potřeba vztahu je dětem epigeneticky daná, jelikož vztah s matkou ovlivňuje formování a růst dětského mozku dokonce ještě před narozením. Neurovývojové výzkumy dokazují, že v prvních 1000 dnech života je mozek use dependent: vyvíjí se podle toho, jak je používaný, čili ve vztahu.

Fyzická a emoční nedostupnost pečující osoby má za následek nedostatečný rozvoj a propojení mozkových struktur zodpovědných za vyšší kognitivní činnost a emoční regulaci, tedy schopnosti zásadní k tomu, aby člověk uměl čelit psychickému stresu. Z neurologického pohledu představuje nedostupnost matky riziko toxického stresu, který negativně ovlivňuje jak tělesný růst a přežití, tak schopnost dítěte myslet a regulovat stresové emoce. Tomuto „nálezu“ odpovídá i psychoanalytická teorie objektových vztahů.

Neviditelný vztah

Z perspektivy subjektivního prožívání dítě bez fyzicky přítomné matky není samo. Je ve svém prožívání (fantazii) s někým, kdo jej odmítá, ignoruje, ohrožuje a neustále opouští. Tato vztahová vzpomínka může celoživotně ovlivňovat jeho představy, očekávání, vědomé a nevědomé emoce i v dalších vztazích. Svoje o tom vědí zejména pěstounští a adoptivní rodiče, jejichž dětem se bez porozumění nevědomých objektových fantazií často nedá porozumět ani pomoci.

V rámci lepšího porozumění a vědeckého zkoumání rané vztahové zkušenosti nám pomáhají teorie a výzkumy Johna Bowlbyho a jeho spolupracovníků a následovníků. Tři a později čtyři základní kategorie attachmentu, čili vztahové vazby, nám pomáhají představit si, jak nás konkrétní dítě „používá“ v roli rodiče, učitele, lékaře, terapeuta nebo třeba trenéra. O tom, co děti cítí, co si myslí, čeho se bojí a co opravdu potřebují, můžete přemýšlet se mnou při poslechu mých podcastů O dětské duši.

Jako psychoanalytického a vztahově orientovaného dětského terapeuta mě samozřejmě zajímá, jak se mnou dítě zachází v situacích, kdy je mu úzko, je smutné nebo se naopak těší a radostně si hraje. Způsob, jakým reguluje úzkost v mé přítomnosti, mi pomáhá porozumět jeho nevědomým fantaziím, očekáváním a pocitům, které mají původ nejen v přítomném momentu nebo v našich minulých sezeních, ale také v jeho popřené, disociované, nevědomé, vědomé a přenesené vztahové zkušenosti.

Přenos je užitečným teoretickým konceptem nejen v terapeutickém vztahu, ale i v jiných vztazích. Porozumět tomu, co dítě v naší přítomnosti zažívá, však není jednoduché, jelikož se jeho skutečné emoce a fantazie dostávají na hladinu vědomí postupně a někdy vůbec, což je škoda. Účelem terapie je totiž nejen zvědomit, co je nevědomé, jak psal kdysi dávno Freud, ale i „opravit“ traumatickou vztahovou zkušenost a nahradit ji jinou, odolnější a zdravější.

Haló, kdo tam?

Ale jak se o nevědomých fantaziích, očekáváních, obavách a pocitech od dětí dozvědět, když nám to samy neřeknou? Tento těžký úkol má překvapivě jednoduché řešení. Stačí k tomu naše představivost a empatie. Jako terapeuta mě jako jedna z prvních věcí zajímá, co si o mé osobě, o návštěvě v mé ordinaci, o mých cílech a vlastnostech dítě myslí.

Při prvním setkání se snažím odhalit, zda konkrétní chlapeček anebo holčička očekává, že jej nebo ji „vyšetřím“, aplikuji nějakou injekci, objevím a vyléčím jeho „nemoc“, potvrdím rodičům, že je opravdu „šílené“, „neschopné“ a horší, než je většina vrstevníků a zejména jeho či její mladší sourozenec…

Kladu si otázku, zda přicházejí z donucení, ze strachu z rodičů nebo školy, anebo v naději, že se jim konečně uleví, najdou řešení na svůj velký problém. Že odejmu pocity viny za hádky rodičů nebo mamince vysvětlím, že dítko touží po větší autonomii a vztazích mimo rodinu. A neváhám se s dítětem o těchto otázkách bavit, čímž mu dávám najevo, že jeho pocity a fantazie beru vážně, že je nehodnotím ani je nechci zaškatulkovat nebo patologizovat, jak to možná dělá většina dospělých autorit, s kterými měly „moje“ děti v životě čest.

Při prozkoumávání obsahu mysli dětí, které v ordinaci potkávám, se snažím vztahovat se k nim nikoli jako k objektům zacházení a manipulace, ale jako k subjektům jejich vlastního prožívání. Spíš než abych se snažil ovlivňovat jejich myšlení a konání, zajímám se o to, co cítí a co si představují. Pomáhá mi v tom nejen představivost, ale i schopnost afektivní empatie.

Při kontaktech s nimi se snažím vžít se do jejich pocitů, ale i představit si a procítit sám sebe v jejich situaci, v jejich vztahové konstelaci. Jak by bylo mně, kdybych musel namísto školy, oblíbeného kroužku či společnosti kamarádů trávit čas s cizím člověkem, starším mužem nebo „doktorem“, který v mé fantazii hledá v lidech vždy to pokažené nebo nemocné?

Asi bych se styděl. Asi bych se chtěl co nejdříve vypařit někam pryč, schovat se za dveře anebo pod koberec. Možná bych se i bál, že ten trochu legrační chlap na mně něco objeví, co řekne mým rodičům, jaký ortel nade mnou vysloví, co o mně napíše do zprávy, kterou budou číst nejen rodiče, ale třeba i učitelka.

Při prvních kontaktech s dítětem si rovněž uvědomuji, že ustoupení jeho možného strachu a studu nezávisí jenom na mně, ale i na jeho předešlých zkušenostech a zážitcích s dospělými autoritami – možná od narození, možná od návštěvy u posledního psychologa nebo psychiatra, ke kterému jej rodiče v minulosti rovněž dovedli. Co přesně to bylo, samozřejmě nevím a neví to ani dítě samo.

Snažím se však chovat tak, aby to, co v mé přítomnosti zažívá, nebylo potvrzením jeho možného strachu a špatných zkušeností, ale korekcí: novým začátkem, zážitkem. Vztahem, v rámci kterého se s někým bude moci cítit v bezpečí, hodnotně, smysluplně a hravě.

Víme, že i jednorázová, natož opakovaná a pravidelná zkušenost dítěte s empatickou a přemýšlející osobou může mít terapeutický vliv na vnímání sebe sama – tedy jeho self, porozumění a regulaci stresových emocí a vytváření bezpečných vztahů. V každém případě platí optimistická teze, že každé dítě je tajemstvím pro nás, ale i samo pro sebe. Každý nový vztah je tak šancí, aby samo sebe lépe poznalo a přijalo.