Idiot, kretén, neurotik či psychotik jsou původně čistě odborné termíny z oblasti psychologie a psychiatrie, které si našly cestu do běžného jazyka. Jsou používány jako urážky v komunikaci tváří tvář, v internetových diskusích i na půdě parlamentu. Na rozdíl od urážek, inspirovaných říší domácích zvířat či lidskou anatomií, jsou používány často nepřesně a bez hlubšího chápání souvislostí. „Za prvé nevím, co to je, za druhé mě to uráží,“ říká ve slavné hlášce český komik Vlasta Burian. Tento průvodce psychologickými urážkami by vám měl umožnit se podobné situaci vyhnout.

„Ty nejsi normální!“ je častá urážka, která vám má naznačit, že s vámi opravdu něco není v pořádku. Při bližším zkoumání však zjistíme, že fundovaně označit někoho za nenormálního není snadné. Psychologové obtížně hledají vymezení, které chování lze označit za normální a které je už za hranicí.

Slovo abnormální znamená vzdálený od normy. Jedna z definic abnormality je tedy založena na statistické četnosti. Podle této definice by však byly nenormální i lidé mimořádně inteligentní či mimořádně šťastní.

Dalším měřítkem pro nenormalitu je odchylka od sociální normy. Ani chování, které se odlišuje od sociálních norem, však nelze považovat za psychologicky abnormální. Sociální normy se mění s časem a místem. A tak zatímco před pár desítkami let bylo nošení náušnic u mužů pokládáno za něco opravdu divného, nyní v našem kulturním prostoru je to pouze znakem příslušnosti k určité sociální skupině. A zatímco některé černošské a indiánské kmeny pokládají za normální, když slyší ve své hlavě hlasy, u nás je to stále příznakem vážného duševního onemocnění.

Proto mnoho psychologů raději nedefinuje abnormalitu jako odchylku od statistické či sociální normy, ale domnívá se, že nejdůležitějším kritériem je, jak chování ovlivňuje blaho jednotlivce či skupiny. Podle těchto kritérií je nenormální chování takové, které je maladaptivní, čili má nepříznivý vliv na jednotlivce nebo společnost.

Kdo patří do blázince?

Někteří jdou ve svých soudech ještě dále a označí vás rovnou za blázna či psychotika. Patrně vám tím chtějí naznačit, že jste duševně nemocní či že vaše vnímání okolní reality není zcela přiměřené.

I při použití těchto výrazů bych však nabádal k zdrženlivosti. Nakolik je ve skutečnosti obtížné rozeznat zdravého člověka od duševně nemocného dokazuje experiment psychologa Davida Rosenhana z roku 1972. Rosenhan přesvědčil osm svých kolegů psychologů a psychiatrů, aby se dostavili na několik významných psychiatrických klinik v USA a přítomným lékařům sdělili, že slyší hlasy říkající ''žuch''.

Ve všech dvanácti psychiatrických léčebnách těmto lidem potvrdili, že se jedná o psychickou nemoc, a následně byli všichni hospitalizováni. Většina případů byla označena za schizofrenii. Krátce po hospitalizaci nastala fáze, kdy zdraví jedinci měli ukončit experiment a nahlásit svým lékařům, že se jedná jen o psychologický pokus. Lékaři si však mysleli, že jde o další příznaky nemoci, a nevěřili jim.

Zajímavé také bylo, že ačkoliv lékařský personál byl o dané diagnóze přesvědčen, ostatní pacienti poznali, že jde o duševně zdravé jedince, a také se k nim podle toho chovali. Průměrná doba hospitalizace byla 19 dnů, maximální pak 52 a nejkratší doba, kterou pseudopacient strávil v léčebně, byla 7 dní. Až poté byli propuštěni z důvodu dočasného pominutí příznaků nemoci.

Když výsledky experimentu Rosenhan publikoval v časopisu Science, vzbudil mezi kolegy značnou nevoli. Jedna z klinik dokonce Rosenhana vyzvala, aby jí po dobu tří měsíců náhodně posílal pacienty, kteří budou svou duševní nemoc pouze předstírat. Poté, co Rosenhan výzvu přijal a uplynula dohodnutá doba, klinika oznámila, že odhalila 41 podvodníků. Rosenhan však neposlal nikoho.

Tento případ vyvolal velkou diskusi a přispěl ke změně způsobu diagnostikování duševních nemocí. V současné době již není tak snadné se do psychiatrické léčebny dostat či někomu dát nálepku bláznovství. V ČR se bez svého souhlasu dostanete na psychiatrii pouze tehdy, pokud příslušný psychiatr dospěje k názoru, že v rámci vašeho duševního stavu byste svým chováním mohli ohrožovat sebe nebo okolí.

Ty seš ale…

Populární jsou také urážky poukazující na deficit vašich intelektuálních schopností. Lidé své oponenty rádi diagnostikují jako idioty, debily či imbecily. Výše uvedené diagnózy se již považují za zastaralé a vzhledem ke svému negativnímu zabarvení se v odborných kruzích raději nepoužívají. Místo toho se používá termín mentální retardace (volně přeloženo jako zpoždění duševního vývoje), pod kterým se skrývá celkové snížení intelektových schopností jedince a jeho schopnosti adaptace na prostředí.

Inteligenční kvocient je veličina užívaná k popisu inteligence člověka vzhledem k ostatní populaci (s ohledem na věk). Zjišťuje se standardizovanými testy.

Hodnota 100 je statisticky rovna mediánu – nejčastějšímu výsledku. Asi 70 % populace skóruje mezi 85 a 115 IQ.

Pokud vás někdo nazve debilem, odhaduje, že vaše IQ se pohybuje někde mezi 50 až 69, což podle nové mezinárodní klasifikace nemocí odpovídá lehké retardaci. Útěchou vám může být, že s touto diagnózou jste schopni se vzdělávat v praktické škole a většinou i samostatně fungovat v běžném životě.

Jste‑li označeni za imbecila, jsou vaše intelektuální schopnosti ohodnoceny v pásmu středně těžké retardace (49 – 35 IQ). Jedince s touto diagnózou lze naučit základní úkony běžného života a mohou do určité míry samostatně fungovat v chráněném prostředí či pracovat v chráněných dílnách. Někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení mohou dokonce osvojit základy čtení, psaní a počítání.

Termín idiot byl dříve používán pro jedince s těžkou a hlubokou retardací (pod 35 IQ), kteří jsou v zásadě nevzdělavatelní a vyžadují neustálou péči.

Jako inzultace se používá také termín kretén. Kretenismus je onemocnění, které vzniká při snížené činnosti štítné žlázy v časném dětství. Projevuje se narušeným tělesným vývojem, malým vzrůstem a duševní zaostalostí. V České republice kretenismus jako nemoc vymizel ve 20. letech minulého století.

Neurotik jako každý jiný

Dalšími diagnózami, kterými se lidé vzájemně častují, jsou neurotik a psychopat. Je otázkou, zda označení neurotik brát v této době ještě jako urážku. Režisér a herec Woody Allan na této diagnóze založil svou kariéru. Neurotické chování, tedy blíže nespecifikované pocity úzkosti a rigidní opakování chování, které nevede k cíli, čas od času zažívá většina z nás a ostatně celá naše euroatlantická civilizace je často považována za neurotickou.

Poněkud drsnější je označení psychopat. Přestože současné diagnostické manuály raději pracují s pojmem porucha osobnosti, psychopaty obvykle charakterizuje nedostatek svědomí, bezhohlednost a bezcitnost. Problém je, že člověk, který v určité kultuře nebo z určitého pohledu je vnímán jako úspěšný a socializovaný, může z jiného pohledu být skutečně diagnostikován jako psychopat.

A nakonec, kdykoliv se potkáme s urážkami, doporučuji si připomenout psychologický mechanismus zvaný projekce čili nevědomé promítání a připisování vlastních nežádoucích psychických procesů, vlastností a záměrů jiným osobám. Naprosto přesně popsala projekci maminka Forresta Gumpa, když říkávala: „Pro hlupáka každý hloupý!“