„Duši nelze pokořit ničím, dokud se sama nepřihlásí o chleba,“ píše v knize Temná noc sv. Jan z Kříže. Člověk v sobě nese propast existenční nejistoty a strachu. Na dně této propastné prázdnoty sídlí hluboce zakořeněné odmítnutí, které se pro probouzejícího stává každodenně prožívanou vnitřní realitou. V tom jsme si všichni rovni. Věřící tu pociťuje stejné pocity bezcennosti a osamělosti jako ateista. Je to setkání s hlubší realitou duše.

V článku Requiem za lásku jsem popsal postupný duševní rozklad člověka, který v sobě nenašel vnitřní sílu na to, aby čelil pravdě, přijal ji a podle ní žil. Vnitřní zkázu člověka, který se uzavřel životu, lásce a poznání.

Nyní vás chci naopak pozvat ke čtení o tom, jak vypadá sled postupných vnitřních proměn u člověka, který se probouzí, napojuje se na vlastní duši, vědomě kultivuje své nitro, přijímá poznané a kráčí cestou vývoje, která mnohdy přesahuje jeden lidský život.

I když tato pouť má mnoho individuálních proměnných (tolik, kolik je lidských osudů), přesto nese v sobě pro nás něco podstatného – společného. A o tom je seriál Probuzení.

Já

Jsme tady kvůli Já. Nejsme tu kvůli ostatním ani kvůli dětem, zemi, či abychom někoho či něco zachraňovali. Můžeme tu být i pro něco nebo pro někoho. Ale primárně jsme tu kvůli Já, které touží po štěstí, lásce a jednotě. Je to sobecké? „Laskavost, která se na sebe dívá do zrcadla, se promění v kámen,“ píše Chálil Džibrán v Prorokovi.

Tím chci jen říct, že štěstí se vždycky promění v prach, je‑li předmětem žádostí a chtění, je‑li předmětem našich tužeb. Přichází‑li samo, zůstává. Štěstí a žádosti spolu souvisí až tak, že každá z nich nás od něj spíše odděluje, než že by nás činila šťastnějšími a celistvějšími bytostmi, i když si to krátkodobě dokážeme namluvit.

Na Já se můžeme dívat ze dvou rovin: jako na sebe, nebo jako na skutečnost, která existuje nezávisle na našem subjektivním vědomí. Můžeme tedy říci, že Já je jen jedno a je v každém z nás. To je ten královský paradox, který každý z nás jednou pozná. Je tedy jedno, jak Já definujeme, důležitější však je, jak je prožíváme a uvědomujeme si je. Uvědomění si toho, kdo jsem já, je proces, který startuje tím, čemu se v literatuře říká probuzení. Transformace čili procesy vnitřní proměny se probuzením startují.

Pod povrchem

Skutečnost je už taková, že věci jsou pod povrchem jiné, než jak se jeví. Nahlížet pod povrch věcí a poznávat jejich podstatu je nezaměnitelná jistota, která vstoupí do života každého z nás. Stejně tak jako zrození a smrt je probuzení jedním z dalších nejspravedlivějších předpokladů lidské existence. Ani zrození, ani smrti se nemůžeme vyhýbat, nemůžeme s nimi smlouvat ani je jakkoliv plánovat. Avšak s probuzením si leckdy dlouho zahráváme.

Probuzení je prostor, v němž se odehrává souboj dvou světů: iluzí a klamného vidění světa se světem pravdy. Probuzený je mezi nimi vnitřně rozpolcen. S novým viděním se vydává na pouť temným nevědomím, aby jím pronikl, ovládl jeho energie a dovedl sám sebe do sjednoceného stavu.

Nic není naléhavějším úkolem probuzeného než sjednotit svoji mysl, protože napětí vnitřních rozporů, které ho napínají na „kříž“, přináší otevření těch nejniternějších otazníků lidské existence, zraňujících stavů, bolestných pocitů a morálních konfliktů, které dosud zůstávaly ukryty jeho vnitřnímu zraku v temnotách nevědomí.

Proto se probuzení tolik vyhýbáme, unikáme a bráníme. Proto opakovaně padáme do pastí jakéhokoliv sebeklamu přinášejícího krátkodobou úlevu, abychom unikli bolesti a uchovali si „morální“ integritu sami před sebou i před světem. Nic není pro probuzeného bolestnější než vědomí duševní bídy, kterou v sobě nosí. Než však bude prostoupen přijetím, projde mnoha očistnými procesy.

Mnohé z nich se spouští samy o sobě, k mnohým však musí přistoupit vědomou snahou a prací. Nárok vědomého přístupu k životu doléhá na probuzeného asi ze všeho nejvíc, protože mu je čím dál tím více jasné, že spása, tedy osvobození od toho, čím vnitřně trpí, je proces, který závisí do velké míry jen a jen na něm.

Proces probouzení je nesnesitelně pravdivý a nedá se ničím obejít. A je jediným ukazatelem pravdivosti o tom, co doopravdy nosíme ve vlastní mysli, o tom, čím jsme ve skutečnosti spoutaní a kolik dobra a zla na nás doléhá. Buddha mnohokrát ve svých rozpravách zdůrazňuje, že jeho učení je určeno probuzeným, a nikoliv těm, kteří popírají. Je nemožné kráčet k vnitřní svobodě bez probuzení, když jí chybí zrcadlo pravdy.

V počátcích

V počáteční fázi probuzení si je člověk vědom pouze jakési vnitřní nestability, nervozity, neklidu, občasných úzkostí, hluboké nespokojenosti či napětí nejasného původu. Mnohdy jen velmi těžko nalézá vnější faktory nemilých stavů, které v jeho nitru začínají ožívat. I přesto (jak je navyklý z minulosti) přisuzuje svým stavům pouze vnější příčiny. Transformační krize bývá odstartována i nějakou vnější událostí. Rozchod ve vztahu, ztráta milované osoby, odloučení, odchod dětí z domova, ztráta práce, zdravotní problém atd. Ve skutečnosti jsou tyto startující situace veskrze jen důsledkem nahromadění nezpracovaných událostí z minulosti.

A jsou to právě pocity odmítnutí, osamění, svírající strach, úzkosti, nejistota a emoční nestabilita, jež eskalují stavy niterného prožívání. Dlouho předtím nebyly tyto prožitky vědomou myslí reflektovány a nyní se dostávají na povrch. Člověk na ně většinou reaguje tak, že se jim zesíleně brání, uniká před nimi a má zvýšenou potřebu potvrzovat se v rolích, na nichž měl postaven celý dosavadní život, na rolích, jež mu dodávaly na přijatelnosti a přinášely mu uznání, zájem, lásku a pozornost druhých.

Dalším mezníkem probuzení je prožívání vnitřní prázdnoty. Věci, které jej dříve naplňovaly nebo mu přinášely uspokojení, nechávají jeho duši bez doteku. Říká si – to není možné. Cítí se najednou prázdný vůči věcem a lidem, a to i v situacích, které pro něj byly v minulosti inspirací, naplňovaly jej a emočně obohacovaly. Význam a smysl věcí, jimiž se minulosti cítil naplněn, odešel a nelze se k němu již legitimními prostředky vrátit. Vše, co bylo jeho štěstím, vše, co považoval za naplnění svého života, ztrácí svůj lesk a není nic, co by jeho prázdnotu mohlo zvenku utišit.

V sevření zranitelnosti

Vědomí se začíná probouzet a první, na co narazí, je stav vnitřní sevřenosti. Člověk začíná být vystaven pocitům nejistoty, nestability, existenčnímu strachu, úzkosti, že svět je plný nebezpečí, pocitům viny, studu, trapnosti a dalším méněcenným pocitům. Zraňující prožitky ústí do pocitů nedostatku a osobní nedostatečnosti a ty akcentují potřeby a žádosti. Myšlení je neustále bičováno akcentovanou potřebou a žádostmi ve smyslu chtít a mít víc jako kompenzaci za pociťování vnitřní nedostatečnosti.

Podstatou a kořenem zraňujícího prožívání je hluboká, černá, propastná prázdnota, která nemůže být nikdy zcela vyplněna, pokud je člověk ve svém vědomí ztotožněn pouze se svým egem. Je to propast existenční nejistoty a strachu, která tyje z odmítnutí. Místo, které jsme vytěsňovali do temnot nevědomí. Stín, od nějž odvracíme své vědomí. Prostor, v němž člověk sám sobě vůbec nevěří. Hluboce zakořeněné odmítnutí se v mnoha svých podobách dere na povrch a stává se každodenně prožívanou vnitřní realitou.

Ať už jste se učili od dětství věřit v Boha, nebo ne, ať už jste duchovně zaměření, nebo ne, v této fázi pociťujete stejné pocity osamělosti jako ateista. Na dně této propastné prázdnoty jste na tom oba úplně stejně, protože toto není zatím boj o víru, ale setkání s realitou duše. Hluboko uvnitř se cítíte opuštění, odmítnutí, ne dost dobří, nemilovaní a bezcenní. A vaše představy o Bohu na tom nic nezmění.

Protože v této fázi ještě nedokážete čelit vědomě takovým prožitkům a máte z nich strach, bráníte se setkat s takovou bezcenností a prozkoumat její kořeny. Obrany, žádosti, racionální strategie snění a jiné únikové mechanismy zesilují, aby byl život alespoň na chvíli snesitelným.

Pozornost je dosud plně obrácena vně, aby plnila „ochrannou“ funkci. Vždyť jsme zvyklí získávat právě zvenčí ocenění, lásku, přijetí, zájem, obdiv a pozornost. Proto naše tužby a žádosti tečou právě tímto směrem. Tento stav je sám o sobě zcela oprávněný a ryzí. Jsou to naprosto legitimní nevědomé naučené mechanismy, které jsou kompenzací přirozené touhy duše po přijetí, jistotě, bezpečí a lásce.

Vědomí je světlo

Tím nejpřirozenějším řešením je následovat ontogenetický proces, tedy obrátit část vědomé pozornosti do svého nitra. Směrem k nevědomí. Ale zatím chybí jakékoliv zkušenosti s takovou vědomou prací na vlastním vykoupení. Ve vědomí zatím vládne neklid, chaos, je prostoupeno žádostmi a averzemi. Vědomé já (ego) se snaží sice za každou cenu postupovat „vpřed“, ale opačnou cestou.

Sice již téměř nepřetržitě registruje touhu po přijetí a lásce, ale vysvětluje si to tak, že ji získá prostřednictvím druhých, odněkud zvenčí. Nechce čelit vnitřní temnotě, strachu a úzkosti. To probouzí a zesiluje jen další pocity méněcennosti a pasivitu.

Proto se plně obrací k rozumu a hledá všechny možné cesty racionalizace, používá různé mentální triky a především usiluje o zájem, uznání a souhlas okolního světa. Nebo zesiluje víru a uniká k vnějším projevům spirituality, k představám o Bohu, namísto toho, aby se přiblížil sjednocení ve svém nitru. Usiluje o obdiv, chce být lepší než druzí a myslí si, že tím ze sebe vymaže všechny ty pocity vnitřní tísně a bezcennosti. To je několik způsobů, jak se ego snaží udržet kontrolu nad ohrožujícím stavem, které první fáze probuzení přináší.

Ke všemu tomu ještě člověk bývá vystaven zesilujícímu tlaku pokušitele – vnitřní autority, která ho nutí zabývat se neustále budoucností a malovat mu život takový, jaký by měl být, namísto toho, aby se člověk učil přijímat život v přítomnosti. Tím zesilují pocity viny a selhání.

O to více se člověk nutí napřímit všechny své síly, aby dosáhl cílů, které se naplní vždy až zítra. Vysilující běh za obrazem budoucnosti, který se nikdy nekoná, je strategií zoufalého a stíny poháněného nitra, jež dosud nejsou reflektovány vědomou myslí.

„Viděl kupce obchodovat, šlechtice vycházet na lov, pozůstalé oplakávat jejich mrtvé, děvky se nabízet, lékaře pečovat o nemocné, kněze určovat den setby, viděl milence se milovat, matky kojit děti – a nic z toho nebylo hodno jeho pohledu, všechno lhalo, všechno páchlo, všechno páchlo lží, vše předstíralo smysl a štěstí a krásu a vše byl nepřiznaný rozklad. Hořce chutnal svět. Život byl utrpení.“ Hermann Hesse: Siddhártha

Téma budeme budeme rozvíjet v dalších článcích