Projevy psychospirituální krize mohou být velice různorodé a jejich formy i intenzita velmi individuální. Jedná se o síly, které se nedají jednoduše zařadit do přesných určujících tabulek, proto i uvedené rozlišení a další kategorizaci berte jako orientační, nikoli jako jediný možný popis.

Patří sem fenomény označované jako šamanská nemoc, vrcholné zážitky, probouzení kundaliní, mystické vytržení a stavy sjednocení, temná noc duše, zážitek blízké smrti a další. Některé z nich si zde stručně uvedeme.

Vrcholné zážitky

Jedním z typů psychospirituálního probouzení a krize jsou tzv. vrcholné, můžeme říci též mystické zážitky. Jsou to stavy silných vnitřních otevření, „osvícení“, pocitů sjednocení s přesahující silou. Dostavují se hluboké duchovní prožitky, ona různá vnitřní nahlédnutí, satori, stavy plné světla a míru, kdy máme na pár chvil pocit, že blána klamu je roztržena a my víme „jak to všechno je“.

Vrcholné zážitky mohou být zdrojem vnitřního zmatku, znejistění ohledně životních hodnot a vůbec celého dosavadního bytí.

Tyto prožitky mohou mít silnou transformační pozitivní energii pro náš život, mohou se stát „body obratu“ směrem k hlubokým vnitřním hodnotám. Často mají na naši osobnost a pojímání světa hluboký dopad.

Pokud člověka potkávají poprvé, navíc jedná‑li se o člověka, který nemá či neměl k těmto tématům doposud žádný vztah, mohou být též zdrojem vnitřního zmatku, znejistění ohledně životních hodnot a vůbec celého dosavadního bytí. V tomto rámci se může jednat o spouštěče psychospirituální krize, ovšem v principu jde o velice pozitivní zkušenosti. Jisté nebezpečí hrozí spíše po nich, kdy je vyšší pravděpodobnost inflace ega.

Inflace ega

Tento prapodivný termín můžeme jednoduše nahradit slovem nafoukanost, v rámci našeho tématu duchovní nafoukanost. Objevuje se často na počátcích naší cesty, když plní fascinace objevujeme možnosti vnitřního zkoumání. Někoho ovšem provází mnohem déle; speciálně hrozí po tzv. vrcholných zážitcích nebo když se člověku aktivují archetypální obsahy jeho vlastní psyché.

Psychologický termín arechetyp, který zavedl Carl Gustav Jung, označuje vnitřní vzorce, které jsou do značné míry společné nám všem. Během sebepoznání či i nezávisle na něm se mohou aktivizovat a zvláště pro nepřipravenou mysl může jít o těžko zvladatelný proces. Mezi klasické archetypy, „praobrazy“ patří např. Persona, Stín, Moudrý stařec, Matka, Animus (mužská stránky ženy), Anima (žena v muži) a mnohé jiné.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí.

V případě jejich vpádu do vědomí hrozí, že se s nimi člověk nevědomě identifikuje. To znamená, že jeho vědomé já ustoupí stranou, často do nevědomí (to je přesně v psychologickém významu ona inflace ega) a člověk začne žít skrze archetyp.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí. Přes tuto novou osobnost člověk žije, odtržen od méně zářivých, ale mnohdy autentičtějších částí sebe sama, které ovšem nikam nezmizí, ale zatlačeny do opozice, do stínu, probublávají často nepříjemnými projevy.

Inflace ega může nastat vlastně dvěma směry. Buď mentálním vnitřním nafouknutím, nebo je možný proces opačný, kdy zakoušíme naprostou nepatrnost svého já, sebe sama a přijmeme „za svou“ ohromnou skromnost – já přeci nejsem důležitý, to Bůh pracuje skrze mne. Oba tyto stavy mohou být spojeny s mesiášským, spasitelským, sebeobětujícím se komplexem.

Je to past, do níž může spadnout a často padá hledající na nelehké cestě sebepoznání. Pokud ovšem člověk upřímně a opravdově pokračuje, má dobrou šanci ji prokouknout, opustit naleštěný sebeobraz a výšiny bohorovnosti a stát se více uzemněným, realistickým.

Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější.

Nemusí to být zprvu příjemné, ale tento proces vede k pravdivějšímu poznání sebe sama. Velmi nápomocní nám mohou být zkušení přátelé či přímo učitelé nebo terapeuti, kteří mají s těmito fázemi již více zkušeností a mohou nám poskytnout zpětnou vazbu, tolik potřebné zrcadlo.

Nejdůležitější je být k sobě upřímní a opravdoví. Duchovní pýcha totiž dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější. Často po zhroucení věže přichází temnější fáze naší cesty, setkání se stíny vlastní psyché.

Temná noc duše

Tyto oblasti a stavy, které velmi trefně a barvitě popisuje Thomas Moore, nás nepřekvapí barevnými obrazy, zážitky, vibracemi transformujících energií a dynamikou archetypálních obsahů. Spíše se jedná o odstíny černé a šedé, o nedozírné vnitřní pouště, setkání s temnotou vlastní psyché. Zde není naděje a veškerá naučená, načtená moudra jsou k ničemu.

Někdy tato fáze přichází po nahlédnutí, rozpadu „duchovního ega“, někdy v rámci procesu individuace mezi 28. – 35. rokem jako další vývojová fáze a z toho důvodu je možno ji chápat jako pokračování léčivého vnitřního procesu, ovšem subjektivně velice namáhavou a často bolestnou. Psychologicky je možné nahlížet tento děj také jako setkání se Stínem, ale bylo by omylem omezit jej pouze na tento archetyp, protože při temném období se často objevují témata, jež nejsou pouze ryze osobní.

Jedná se spíše o období, kdy je jakoby člověk vystaven vlastní nemohoucnosti a nedostatečnosti. V těchto obdobích převládá strach. A to ve všech svých různých podobách, intenzitách. Nezřídka to bývají úzkosti, někdy až panické.

Můžeme se pokusit tuto fázi chápat i tak, že se zde učíme jednomu z nejvyšších umění – umění odevzdání.  Protože zde nic moc jiného nezbývá. I zde se můžeme snažit cítit skrytý smysl tohoto procesu, důvěřovat mu, protože důvěra se pojí s odevzdáním, jakkoli je to obtížné. Je to jako dno propasti a nyní můžeme doufat, že cesta povede vzhůru.

Další typy psychospirituálních otevření

Cesty ducha jsou nevyzpytatelné a naše kulturní tendence klasifikovat, třídit a „škatulkovat“ zde naráží na své vlastní hranice. Stejně tak samotný pojem krize není úplně šťastný (minimálně pokud chápeme krizi jako něco a priori negativního, což v češtině většinou tak je).

Všechny tyto pojmy je třeba chápat jako pomůcky, které umožní lidem lépe pochopit, o čem je řeč, a v neposlední řadě přibližují tuto neprobádanou oblast odborníkům, kteří díky často velmi úzce zaměřenému vzdělání mají tendence hledět na vše, co se vymyká psychiatrickým kategoriím, podezřívavě.

Psychické otevření

Zážitky a stavy probouzení nad–přirozených schopností. Může se jednat o zvýšenou míru intuice, „vidění“ do druhých lidí. Častá je synchronicita, společně se objevující, ale příčinně nepropojené jevy (např. uvažujeme o postavě kouzelníka v rámci svých vnitřních vizí a „náhodou“ uvidíme plakát na kouzelnické představení, v obchodě narazíme na knihu na toto téma, namátkou otevřená stránka v novinách hovoří o kouzelníkovi, kamarád nám daruje figurku kouzelníka apod.).

Relativně často se v rámci psychického otevření mohou objevit mimotělní prožitky. Nejčastěji se tak děje ve spánku či ve stavu jinak oslabeného bdělého vědomí. Člověk může vidět své tělo zvenku, ocitnout se vědomím na vzdálených neznámých místech, dokonce na jiných planetách, v jiných světech. Mohou se objevit zážitky vidění budoucnosti, telepatie, komunikace s duchy či jinými formami existence.

I mezi  terapeuty, učiteli a guru se pohybuje mnoho osob, které se sice snaží tvářit moudře, ale jedná se o masku. Je dobré být při hledání pomoci opatrný.

Kundaliní

Prožitky uvolňování energie, tělesné projevy typu třesení, vibrací, výrazné emoční projevy, střídání stavů silné povznesenosti a deprese, úzkosti a strachu, stavy otevřeného vědomí rozšířeného mimo tělo, dokonce mimo aktuální prostor a čas a mnohé další.

Dle indické tradice, odkud tento pojem pochází, se jedná o sílu, jež je latentně obsažena v každém z nás. Jako had spí stočená v oblasti kostrče, odtud označení hadí síla. Během speciálních cvičení či i bez nich vlivem silných událostí našeho života bývá aktivizována a pak jako onen probouzející se had stoupá vzhůru páteří skrze energeticko‑psychická centra zvaná čakry.

Kundaliní je možné chápat jako vnitřní elektřinu a naše tělo, jeho orgány, žlázy, jako vodiče.

Duchovní hledači bývají často touto silou fascinováni a skrze různá cvičení se ji vědomě i jaksi napůl vědomě pokoušejí probudit. Popisy mystických vytržení a stavů sjednocení při vystoupání energie nad hlavu jsou často velice lákavé a barevné, ovšem už bez upozornění, jak se může onen proces projevit v nepřipraveném systému.

Kundaliní je možné chápat jako vnitřní elektřinu a naše tělo, jeho orgány, žlázy, jako vodiče. Vodiče většiny z nás jsou více či méně na různých místech zablokovány. Při aktivaci tato síla prochází uzlovými body našeho těla, tzv. čakrami, které úzce na fyzické rovině souvisí se žlázami s vnitřní sekrecí.

Většinou naráží na bariéry a tato srážka pak působí tělesné a mentální stavy, které mohou člověka, jemně řečeno, skutečně hodně potrápit. Ne náhodou byla umění práce s Kundaliní vázána tajemstvím a předávána jen z učitele na dlouhým cvičením připraveného žáka. Náš přístup všechno rychle a hned může mít ve sféře vnitřního hledání za následek otevření oněch zakázaných dveří v nepravý čas.

Šamanská nemoc

Je známa především z kultur tzv. přírodních národů, ovšem projevuje se i v naší „moderní“ společnosti. Při tomto typu prožitků může nastat velice dramatické období přerodu – objevují se vize, silné sny, spontánní zážitky cestování z těla do jiných světů, často chápaných jako sestupy do podzemí či do nebeských sfér, komunikace s jinými formami bytí jako jsou duchové zvířat, předků apod.

Může to být spojeno i se silnými psychosomatickými projevy, které působí i jako závažné choroby tělesné či psychické, popřípadě obojí dohromady. Proto antropologové, kteří tento fenomén zkoumali, používali pojem šamanská nemoc. V tradičních společenstvích, podobně jako na východě v případě Kundaliní, byl tento proces chápán posvátně a zkušení šamani věděli, jak s ním u jedinců, u nichž se projevil, zacházet.

S mapou, ale sám za sebe

Na poli psychiky je nutné přistupovat k daným fenoménům jemně a se skutečným vhledem do vnitřní dynamiky. Není pak až tak podstatné, jak daný jev popíšeme, ale co s ním provedeme. Zde uvedený přehled je také spíše jen pootevřením dveří do této fascinující a často nešikovně chápané problematiky. Možných typů psychospirituální krize je mnohem více, pro zájemce uvádíme průběžně literaturu.

I mezi  terapeuty, učiteli, guru jistě naleznete vhodnou radu, pomoc, ovšem je dobré být spíše opatrný – v těchto nejasných, zamlžených krajinách se pohybuje též mnoho osob, které se sice snaží tvářit moudře, ale jedná se o masku, jež skrývá spoustu nezpracovaných témat a často též velké, nafouklé duchovní ego.

V rámci jakékoli cesty se mohou objevit velice obtížné úseky. Ovšem není snad nutné je uměle vyvolávat jen kvůli honbě za mystickými vytrženími a astrálními úlety. Kdo si hraje s ohněm, může se pěkně popálit. A Duch je oheň. Jsme na něj skutečně připraveni? V příštím povídání si řekneme o tom, co činit, když se rozhoří, a to víc, než jsme očekávali.

Literatura
FONTANA, David. Cesty ducha v moderním světě: možnosti duchovního růstu z pohledu psychologie a spirituálních tradic. Praha: portál, 1999.
GROF, Stanislav. Krize duchovního vývoje: když se osobní transformace promění v krizi. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1999.
JUNG, Carl Gustav. Obraz člověka a obraz Boha (výbor z díla IV). Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001.
MOORE, Thomas. Temné noci duše: průvodce na cestě těžkými životními zkouškami. Praha: Portál, 2009.
YOGANANDA, Paramahansa. Životopis jógina. Praha: Aquamarin, 1996.