Český jazyk je k rozvedeným rodinám docela krutý. Označuje je jako neúplné a rozvod ztotožňuje s rozpadem rodiny. Jako kdyby tady něco shnilo, zkazilo se. Jsou však rozvedené rodiny opravdu shnilé, nemocné a nefunkční?

Bohužel je stále ještě dost odborníků, kteří vám budou tvrdit, že ano. Budou naříkat, že je s naší rozmazlenou společností něco špatně, že jsme všichni egocentričtí sobci a že za starých dobrých časů maminka s tatínkem při sobě stáli v dobrém i ve zlém, zatímco my při prvním poryvu neshod zbaběle prcháme do single‑pohodlí.

Už ale opomenou zmínit, že dřív lidé umírali o dvacet třicet let dřív, takže k nim sotva stihla přitéct druhá míza. Když nějaký sedlák v návalu poslední erekce oplodnil děvečku, byla tahle nešťastnice odsouzena k doživotní hanbě, zatímco jemu se rodina nerozpadla. Nemohla.

Co dnes drží rodinu pohromadě?

Rodina byla ještě na začátku minulého století především produktivní jednotkou a její hlavní funkcí bylo zajistit přežití jejích členů. Všechno ostatní se podřizovalo tomuto požadavku. Pokud byl manžel agresivní magor, musela to jeho žena trpně snášet, protože útěk znamenal umřít někde na větru hlady.

Křehké emocionální vztahy, které jsou jediným skutečným pojítkem v dnešní rodině, nejsou tou nejlepší pojistkou trvalosti.

Během jednoho století však rodina ztratila spoustu svých původních funkcí. Dnes už ji k přežití nepotřebujeme, na to máme  práci. Založit rodinu není nutnost. Je to možnost, pro kterou se můžeme, ale také nemusíme rozhodnout.

Očekáváme, že její náruč nás učiní spokojenými, že v ní načerpáme energii, že bude tvořena lidmi, které máme rádi. Křehké emocionální vztahy, jež jsou jediným skutečným pojítkem v dnešní rodině, však nejsou tou nejlepší pojistkou trvalosti.

Rozvod není zlo

Rovnoprávnost pohlaví vyžaduje složitou a permanentní diskuzi mezi manželi. Ta se ale často zvrhává v obyčejnou hádku.

Rozvod může být velmi dobrou odpovědí na dlouhotrvající manželskou krizi. Není a neměl by však být destruktivním rozpadem rodiny.

Dříve otec rozhodoval, matka pokorně poslouchala, děti se bez řečí krčily v koutě a pánbůh nad nimi otcovsky bděl. Dnes se matka i otec složitě dohadují, děti se ušklebují a trousí nejapné poznámky. Na pánaboha všichni svorně kašlou. Není tedy divu, že se rozvádíme.

Rozvod přitom chápeme jako strašidelného ďábla, který číhá za rohem každé naší výbušnější hádky, považujeme jej za výplod dnešní šílené doby. Pojďme mu přiznat i pár pozitivních vlastností.

Rozvod může být velmi dobrou odpovědí na dlouhotrvající manželskou krizi. Neměl by však být destruktivním rozpadem rodiny. Dobře zvládnutý rozvod znamená přeskupení struktury skrze emocionální a fyzické odloučení manželů. Manželů, nikoliv rodičů. Rodičovská práva i povinosti i nadále náležejí oběma rodičům.

Manželství už v dnešním světě není nerozlučné. Rodičovství by nerozlučné zůstat mělo. Není sobecké rozloučit se s někým, s kým nám není dobře. Je ale velmi sobecké a necitlivé donutit děti, aby se s ním rozloučily také.

Povolení milovat toho druhého

Rozvod by se měl odehrát s respektem k potřebám dětí, s respektem k tomu, že ony se s nikým nerozvádí, že nadále milují a potřebují oba dva rodiče.

K tomu, aby si mohly beze stresu užít tatínka, potřebují děti emoční povolenku velkorysé maminky.

Jejich pocit bezpečí bývá často pošramocený poničeným manželským vztahem rodičů. Neměl by být tedy ještě navíc ohrožován strachem ze ztráty lásky a blízkosti maminky, tatínka či kohokoliv jiného z blízkých lidí.

Potřebují pravidelný a spolehlivý kontakt s oběma rodiči, s babičkami, dědečky a všemi dalšími důležitými osobami ve svém životě.

K tomu, aby si mohly beze stresu užít tatínka, potřebují „emoční povolenku“ velkorysé maminky, která je bude podporovat a zajímat se o jejich společně strávené chvíle, i když ji její exmanžel nehezky podvedl. Od tatínka pak potřebují totéž.

Někdy by pomohlo jen přestat si házet klacky pod nohy a podkopávat vzájemně rodičovskou autoritu.

Je to těžké, ale zkoušejte to

Ideální by bylo, kdyby rodiče i po rozvodu tvořili tým, vzájemně se podporovali a doplňovali ve výchově svých dětí. Je však nesmírně těžké od sebe oddělit rodičovskou a manželskou roli. Mnoho lidí selhává. Mnoho lidí si s sebou celá léta táhne averzi vůči tomu druhému.

Někdy by pomohlo jen přestat si házet klacky pod nohy a podkopávat vzájemně rodičovskou autoritu. Jestliže tatínek vlepí nezbednému synkovi výchovný políček a maminka se to posléze dozví, je rozumné, aby v přítomnosti synáčka potlačila vztek vůči obhroublým metodám tatíka. Může mu třeba říct, že sice facky moc nemusí, ale že tatínek k ní určitě měl nějaký obhajitelný důvod.

Mimo dohled a doslech Pepíka pak může s otcem svého dítěte probrat onu nešťastnou epizodu a vysvětlit mu, že by byla ráda, kdyby se fackování propřístě vyhnul.

Myslet na druhé je nejlepší cesta i pro vás

Není jednoduché procházet zásadní životní krizí a myslet přitom na druhé. Není jednoduché opustit partnera a zároveň s ním i nadále počítat jako s tím nejdůležitějším člověkem pro naše dítě.

Brečet, vztekat se a dělat chyby v takových situacích není ostuda. Vyhledat pomoc taky ne.

Znamená to, že bojujeme, že jsme aktivní, že hledáme inspiraci a že nám záleží na tom, aby všichni zúčastnění utržili co nejmenší rány. Že když už se nám nepodařilo se dobře vdát či oženit, chceme se aspoň dobře rozvést.