Přede dveřmi terapeutické pracovny ještě někdo seděl, přestože už byl večer, město bylo zahalené do tmy a nebyl objednaný žádný další klient. Zeptal jsem se: „Vy čekáte na mě?“ „My čekáme na každého, kdo nám otevře. Myslíte, že jít za terapeutem je dobrý nápad?“ „Někdy docela jo. To se pozná časem. Ale já nevím, kdo jste a jestli vám nějak můžu být užitečný.“ „My jsme Vánoce.“

„Vánoce? Nechci být nezdvořilý, ale to jsem si vás představoval jinak… Vypadáte tak nějak…“ nemohl jsem najít diplomatická slova a nechtěl jsem pronést něco nevhodného.

„My víme, že nejsme ve formě… nemusíte chodit kolem horké kaše. Proto jsme tu. Chceme hledat, jestli můžeme být tím, kým skutečně jsme.“

„Jako terapeutická zakázka to zní pěkně. I když nemám rád to slovo. Zakázka zní, jako by se mělo něco zakázat… Tak pojďte dál.“

Vánoce se rozhlížely po místnosti a nesměle spustily: „Vlastně se potřebujeme dostat na začátek.“

„Mně jde teď hlavou, že je na vás nános všeho možného… Co kdybychom zkusili odkládat ty vrstvy nánosů? Pod nimi by mohl být ten začátek.“

Vánoce se skoro slavnostně, ale jakoby z posledních sil nadechly k proslovu: „Objevily jsme se dávno, abychom každému vnesly do života radost, hloubku a naději. Místo toho si nás rozporcovali jak medvěda – každá špatná síla si z nás vzala kus a pokroutila nás. Nebo když to vyjádříme tím vaším příměrem, tak každý na nás nalepil svoje nálepky a snažil se nás použít k jiným věcem, než k čemu jsme na světě.“

„Soucítím s vámi.“

„Aspoň to… Dovedete si představit, jaké je to být zbavován svojí podstaty, být mučený kýčem a lacinou sentimentalitou? Rituály, které ztratily kořeny a smysl? Moralismem a tím vaším superegem, které z nás, z oslavy dětského principu života, udělaly diktátorské dny, kdy jsou všichni otroky pravidel a očekávání a kdy mělo by se úplně zničilo spontánnost a radost?“

„Je mi to líto.“

„To už jste říkal,“ řekly Vánoce trochu nedůtklivě. „Ale my jsme ještě neskončily. Poslední ránu nám dala komerce. Z motivu hojnosti a dávání se stala nutkavá soutěž a z nás dojná kráva na roztočení další honby za iluzemi. Vše se stalo doslovným, plochým a kýčovitým. Ale to už se opakujeme zase my.“

„Rozumím vám… hodně lidí má Vánoce jako největší stres v roce.“

„Není to fér. Jak mohli uvěřit tolika lžím? Jak mohli přehlédnout naši podstatu?“

„Nevím, jestli budu znát odpovědi na vaše bolavé otázky. Sám si je kladu. Duše se z našeho světa ztrácí podobně jako rostlinné a zvířecí druhy. Lidé se zamotali do strachů a v důsledku toho se začali držet náhražek lásky, hmotných věcí, začali padat do závislostí, úzkostí, jejich strach se měnil ve zlost, ztratili naději a smysl… To by bylo na dlouho.“

„Myslíte, že tyhle křivdy se dějí i dalším? Nejen Vánocům?“

„Jestli vám uleví můj názor, že máte další spolubojovníky, kteří jsou zraňováni, tak prosím…“ Vánoce se poprvé pousmály. Jako by věta o dalších duších zapnula jejich vnitřní záři.

„My tu jsme s ostatními. A pro ně. Vždycky jsme byly.“

„Možná by bylo fajn, kdybyste mohly říct světu svou vlastní verzi příběhu o vás.“

„A bude to někoho zajímat? Bude nás někdo poslouchat?“

„Nebude jich moc. Ale údajně stačí, aby u čtyř procent společnosti došlo ke změně pohledu, a změna se projeví… aspoň to tak říkají sociologové,“ podotkl jsem. „Taky jsem si vzpomněl na Gandalfa z Pána prstenů, znáte tu ságu?“

„Ten příběh je skvělý, známe. Proč?“

„Gandalf říkal, že naděje nebyla nikdy velká. Je to jen bláznovská naděje.“

„To souhlasíme. To je vlastně opakování originálu.“

„Myslíte Ježíše?“

„Ano. Mluvil o ideálu, jaký by mohl být svět, kdybychom se otevřeli lásce. Pomůžete nám?“

„Pokusím se… ale nejsem kouzelník, jen člověk.“

„To je právě ta potíž. Lidé zapomněli na to, že jsou víc než chodící a pracující tělo. Máte duši, ducha, jste spirituální bytosti i kouzelníci, protože můžete milovat. A větší kouzla nejsou.“

„Ok, tak to je něco jako první bod, co si lidé mají uvědomit?“

„My nemáme body. Vše je důležité.“

„Nechám vás vyprávět… Vidím, že vám to dělá dobře.“

„Jo a mohly bychom si dát něco k pití?“

„Kafe? Nebo čaj?“

„Kafe i čaj, oboje… To víte, my Vánoce nejsme právě asketi… Na to jsou zas jiní mistři.“

Připomínka zrození duše

Uvařil jsem kávu i čaj a uvědomil si, jak se cítím trochu nesvůj z toho, že je mi s nimi tak dobře, baví mě je poslouchat a uvědomuju si, že dostávám – není to nemístné jako terapeut dostávat? Jako by někde v pozadí stále ještě hlodal introjekt, že terapie má bolet a terapeut i klient tak trochu trpět, aby to stálo za to a změna měla hodnotu. Tenhle pocit asi nebude v souladu s duchem Vánoc, pomyslel jsem si.

Vánoce se na mě dívaly zkoumavě. Nedivím se. Každý má tendenci se po utržených ranách chránit. A otevírat se znamená být zranitelný. Pokusil jsem se o úsměv jako signál, že poslouchám.

„My nejsme ničím menším než připomínkou zrození duše a spirituálního potenciálu člověka.“

„Tohle by ale mohl být nadpis,“ řekl jsem trochu záměrně jako nahrávku na smeč.

„Nezdržujte nás… Určitě na nás nemáte moc času a musíme vám toho říct hodně.“

„Ale občas do toho vstoupím, jo?“

„To je jasný… Vždyť my milujeme dialog a spojování. Spojujeme tělesné a duchovní, lidské a božské, zemské a kosmické a taky magické, mimořádné a obyčejné. Mimořádné proniká do obyčejného a obyčejné se projevuje v mimořádném. Neseme jak aspekty země – sloužíme duši intimitou, spojením, vytvořením rodiny a komunity, tak aspekt nebe – dáváme prostor Duchu a tajemství, andělům a hvězdám.“

„To bude znít lidem jako nějaká astrologie.“

„Další nepochopení. My jsme přece příběhem, který je zároveň obrazem duše. Co působí jak pohádka nebo záznam historie, je trochu jinak. Nepatříme do minulosti, do něčeho, co se stalo tehdy a tam. Jsme vaším příběhem, který probíhá teď a znovu ve vašem nitru. Jsme zobrazením vnitřního světa.“

„Nevím, jestli rozumím.“

„Dívejte se na nás směrem dovnitř. Vánoce jsou ve vaší duši. Vánoční konstelace – tomu by někdo mohl rozumět, že – je uvnitř vás. Když mluvíme třeba o hvězdě, nejde o komety, které létají ve vesmíru, jde o hvězdu jako vnitřní inspiraci, která se zjeví a vede vás na místo, kde máte být, kam se máte přijít poklonit, kde se máte znovu zrodit vnitřně a mentálně. Je to spirituální kompas, který vás vede k tomu, kdo jste a kde máte být.“

„To zní už líp. Takže potřebujeme vlastně úplně jiný jazyk, než jak se o vás mluví.“

„Nepochybně. Když budete chtít popsat třeba dojemné shledání dvou milovaných, tak taky nebude nejlepší možností popisovat to jazykem pro vnější svět, jazykem fyziologie nebo chemie. A mluvit o tom, jak se otevřely slzné váčky, kolik slz vyteklo, jaké bylo jejich chemické složení. To vše je sice pravda, ale ne podstata: ta je přece v té lásce dvou lidí, jejich cestě k sobě a tak dál. A k nám se taky dostanete se zrakem otočeným dovnitř.“

„Začínám přicházet na chuť tomu kouzlu.“

„Nám se to líbí.“

„Takže máme v sobě vánoční konstelaci?“

„Ano.“

„Jakože narozené božské dítě, panenskou pečující matku a adoptivního otce v nás samých?“

„Nejen to, znáte i ty jesličky, motiv, se kterým se každý v životě potká, že pro vás v hostinci nebo někde jinde není místo – místo na zrození vašich idejí, vaší lásky, projektů a podobně. Na světě je málo místa pro vizionáře a lidi, kteří chtějí svět milovat. Každý se setká s odmítnutím a zpracováváním toho, že nebyl oceněn, musí jít jinam a potřebuje se naučit v tom vidět jeden z formativních vlivů, který může vést k naplnění. To nejlepší se často rodí v nízkých obyčejných jeslích, které naznačují, jak jsme a musíme být zranitelní. Bez místa v hostinci jsme nuceni odejít do světa pastýřů a cizinců a hledat svou roli ve světě.“

„Páni, ani nedutám. Pokračujte, prosím.“

„My jsme svátkem, kdy se slaví zrození božského v každém člověku. To je vlastně asi to nejdůležitější.“

„Neříkaly jste, že je vše důležité?“

„To neznamená, že vše je stejně důležité,“ odpověděly Vánoce a zasmály se. Pak pokračovaly: „To dítě má jakoby dvě podstaty – tělo i božského ducha, který se vtěluje. Duch a jeho projevy – myšlenky, představy, nápady se zhmotňují a spojují se se zemí, s tělem. Také váš osud se krok za krokem zhmotňuje. Hmota a neviditelné, ale reálné síly se sjednocují. Zná to každý, kdo tvoří, kdo dá viditelný výraz z počátku neviditelné vizi.“

Vrátit světlo do našeho života

„Projevem Ducha je vlastně inspirace, že?“

„Konečně snad chápete. Inspirace je doslova vdechnutí oživujícího Ducha.“

„A nejde tedy o Ježíška?“

„Jasně že jde o něj. Také o něj. Je obrazem čistoty a plnosti. Plným potenciálem, kterému se můžeme také blížit. Díky němu vidíme, jak by to mohlo a mělo vypadat, kdyby byla každá duše prosvětlená.“

„Od vás už bych nečekal žádné mělo by.“

„Vaše porozumění nám má zatím limity… Ale jste upřímný a snažíte se, to se cení… Mělo by se nemá smysl, je‑li jen nástrojem utlačování, bezduchého množení pravidel a norem – ale jako ideál, který ukazuje směr, aniž by svazoval, význam má. Pak je víc projevem touhy a ducha utopie. A ten my hájíme, i když je vysmívaný jako naivita.“

„A to narozené dítě?“

„Nějaký z těch teologů, už ani nevíme kdo, ono jich bylo, že…“ ušklíbly se Vánoce, „řekl, že Ježíš se musí hlavně narodit v našich srdcích, jinak zrození v Betlémě zůstává jen něčím vnějším. Dítě narozené v našem nitru představuje jinou mentalitu, čistotu, radost, přímost, křehké začátky a otevřenost vůči tomu, čím se může stát. Umožňuje vidět svět svýma dětskýma očima. Vánoční motiv se opakovaně zpřítomňuje v každém, všichni re‑prezentují a osobním způsobem ztvárňují něco nadosobního, co vy nazýváte asi archetypální.“

„Propojí se osobní s kolektivní vrstvou vědomí a nevědomí.“

„Řečeno tím vaším jazykem… Víte, jak pak mohou takové opravdové svátky vaší duše chutnat?“ zasnily se Vánoce. „Už nechceme být stresem a hloupou povinností nebo vzpomínkou na něco. To je hrozně málo a nikoho to vnitřně nesytí, pokud se nestaneme žhavou současností a vaším osobním příběhem… Jste jeho aktéry, nejen svědky minulosti. Vánoce jsou teď a pořád. A jednou za rok si to můžete uvědomit víc, protože tahle zásadní zpráva je podaná, teda může být podaná v tak pěkných kulisách, že to dojde i těm, kteří moc duši nehledají.“

„Vlastně vracíte světlo do našeho života.“

„Ano, světlo je náš další motiv a symbol. Ten máme ještě z doby před Ježíškem. Vrací se světlo, vrací se slunce, je naděje. To ale umí ocenit jen ten, kdo zná dotyk temnoty a trápení a po světle touží.“

„Takoví lidé mi sem chodí dennodenně.“

„Tak jim o nás řekněte.“

„To není tak snadné, nejsem vůdce ani mentor, nedělám něčemu pí ár… jen doprovázím.“

„Pí ár duši děláte, ne? K čemu byste tu jinak byl? A něco jde vyzařovat přece…“ odvětily Vánoce neochvějně a nehodlaly přijmout nějaké zabsolutizované psychoterapeutické předpoklady.

„To máte asi pravdu. Když bude zapnutá má vnitřní jiskra, může se šířit dál.“

„My zapalujeme vnitřní jiskru. Jiskra je další obraz duše. Neříkal to už Jung?“

„Vy znáte Junga?“ řekl jsem s upřímným údivem.

„U Tolkiena jste se ani nedivil… Známe vše, co se kolem duše točí. Vždyť je to náš domov.“

„Vždy na to zapomenu. A zapomínám už i to, kdy se divím,“ uznal jsem s lehkým úsměvem, který už mě skoro neopouštěl. „Zamotaly jste mi hlavu.“

„Doufáme, že ji spíš rozmotáváme. Chceme, aby ta jiskra hořela. Vnitřní plamen pak spálí touhu po perfekcionismu a zbyde jen touha po kráse.“

„Zvláštní představa… Ale ta krása mě oslovuje, tu mám moc rád.“

„My také. A k tomu se připojí duch radosti, veselosti a naděje. To už je slušný tým, nemyslíte?“ mile dodaly Vánoce.

„To by pak šlo říct, že Vánoce se dějí vždy, když… přichází nová možnost v životě, když zažíváme lásku, obdarováváme se, když se naše srdce otevírají. Někdy to lidé i sami říkají, že z něčeho mají vánoce…“

„Samy bychom to neřekly líp.“

„Je toho na mě dost. Soustředím se, abych to vstřebal.“

„Čas na to je… my jsme posvátný čas. To je čas, který ubíhá jinak než čas výkonů a hrdinských činů. Osvobozujeme od něj.“

„Teď byste ale vy samy potřebovaly to osvobození… abyste mohly znovu osvobozovat.“

„Když nasloucháte, dělá nám to dobře. Trochu rozkvétáme.“

„To je základní trik terapie, na ten se dá skoro vždy sázet, když nevíte, jak dál,“ prozradil jsem a uvědomil si, že jsem začal být přirozeně uvolněný. Vliv Vánoc začal působit.

„Jste otevřenější, že?“ zeptaly se vlídně Vánoce. „Ta otevřenost je v nás, je v té konstelaci. Je v postavě Marie, která je otevřená neslýchaným věcem, které přesahují racionalitu. Potřebujeme andělská poselství – snad už nemusíme dodávat, že to myslíme i symbolicky. To jsou ty pozvánky k vtělení a zhmotnění vašich vizí a tužeb. Život dává tělu Ducha a Duch dává životu smysl. Lze to zažít, když máte Mariino panensky čisté srdce, mateřskost, se kterou pečujete o duši, a dovolíte se stát nástrojem dobrých sil, které vás navštěvují. Když vyslechnete volání shora, dáte zrod něčemu novému a krásnému a může se objevit nová část a váš příspěvek pro záchranu světa. Potřebujete ale ochotu nebýt jen v komfortu a bezpečí domova, musíte být i na cestě.“

„Dojímá mě to.“

„A nezapomeňte na Josefa.“

„Ten mi tam vždy přišel tak nějak do počtu… jako by nevěděl, co je jeho role.“

„A přesně opak je pravdou,“ rychle oponovaly Vánoce. „Josef je muž, který je věrný víc svému snu než rozumu a pravidlům. Kdyby poslouchal rozum nebo moralistická pravidla, musel by Marii potrestat a v lepším případě se všemu vysmát. Přijal ale vizi, kterou mu anděl předložil. Je duchovním adoptivním otcem. To není o nic míň. Vlastně tento druh otcovství by celý svět potřeboval, abychom se nestarali jen o to, co je přímo naše.“

„Tohle opravdu není ta tradiční rodina, za kterou se demonstruje, že?“ řekl jsem s ironií v hlase a Vánoce se na mě mile podívaly.

„Tam, kde je láska, mohou jít všechny koncepty a konstrukty stranou. To ale těžko chápou ti, kteří se nechtějí ponořit do sebe a do hloubky. Mají strach a zůstávají raději na mělčině myšlenek, jednoduchých tradic a snadných pravd.“

„A tradice Vánoc tedy nemají význam?“

„Tradice mají význam, pokud je v nich naše vědomí, všímavost, péče a imaginace. Pak mohou ožít a být hluboké a naplňující. Pokud si ale mechanicky rozkrojíte jablko nebo rozsvítíte stromek a nevíte, proč to děláte, nemůžete čekat, že to něco dá duši. Kde není vědomí a laskavost, není ani spokojenost.“

„A ty nešťastné dárky?“

„Jaké nešťastné dárky? Všechny dárky jsou šťastné, když míří ke svému příjemci, pokud jsou neseny dobrým srdcem a úmyslem. Dárky mají připomenout, že darování je způsob bytí a že můžete být otevření vůči darům života. A taky můžete kouzlit a obdarovávat druhé. Není náhoda, že v našem příběhu jsou mudrci či mágové z Východu ti, kteří nesou dary.“

„Vše je symbol, co otevírá naše nitro, že?“

„A nechává v něm znovu zrodit duši. Rodí se spojení země s nebem. To je to tajemství.“

„Mám dojem, že to spojení se odehrává i teď… Chtěl jsem vám dát nějakou moudrost, ale obdarovaly jste vy mě.“

„Vidíte – stačí se rozhodnout pro dávání a objeví se možnost dostat. Vy jste nám dal prostor, ochotu slyšet nás, a tím se rozproudil ten léčivý kruh dávání a obdarovávání. To jsou Vánoce, to je naše skutečné Já.“

„Děkuju…“

„Máme naději, že budeme opět samy sebou. A naše zvěst o naději pomůže světu. Děkujeme.“

Vánoce vypadaly spokojeně, skoro i jako veselé Vánoce. Něžně se usmály, zvedly se a pomalu a lehko‑vážně se vydaly na cestu. Přišlo mi, že s odhodláním. Zavřel jsem dveře. A pak i oči a uvědomil si, že z mého nitra už nikdy neodejdou.