Strach z obrazovky

Čím dál častěji se setkáváme s tvrzeními, že digitální technologie „prokazatelně ničí dětský mozek“, způsobují úzkosti, deprese a vedou k úpadku inteligence. Tyto výroky znějí přesvědčivě. Opírají se o jazyk vědy, medicíny a výzkumu – a právě proto na mnoho rodičů působí velmi silně. Když odborník mluví s jistotou a opakuje, že „to není názor, ale fakta“, je těžké mu nevěřit.

Jedním z nejvýraznějších hlasů tohoto typu je neurolog Martin Jan Stránský. Aniž bychom zpochybňovali jeho motivaci (upozorňování na rizika), pojďme si ukázat, kde a proč se jeho výklad vzdaluje tomu, co dnes výzkum skutečně říká, a proč je důležité mluvit o technologiích střízlivěji, přesněji a s větší odpovědností.

Jedno z často opakovaných tvrzení zní, že „inteligence dětí v posledních desetiletích klesá“ a že hlavním viníkem jsou technologie. Skutečnost je složitější. V některých zemích se opravdu objevují mírné poklesy výsledků v inteligenčních testech, takzvaný reverse Flynn effect.

Nejde ale o celosvětový trend a už vůbec ne o jev, který by měl jednu jasnou příčinu. Výzkumy ukazují, že roli hraje řada faktorů – změny ve zdělávání, sociální nerovnosti, způsob testování i širší společenské proměny (Bratsberg & Rogeberg, 2018). Připsat tento vývoj jednoduše mobilům nebo obrazovkám znamená zjednodušit realitu až k nepravdě.

Duševní zdraví není rovnice o dvou neznámých

Podobně je potřeba zacházet s tvrzením, že „mobily způsobují úzkosti a deprese“. Řada studií skutečně opakovaně ukazuje, že intenzivní používání sociálních sítí se pojí s vyšší mírou psychické nepohody u dětí a dospívajících. Tato zjištění nelze brát na lehkou váhu – psychické zdraví dětí je mimořádně citlivá a cenná oblast a opakující se souvislosti v datech jsou samy o sobě důvodem ke zvýšené pozornosti.

Zároveň by ale bylo chybou z těchto výsledků vyvozovat jednoduchý závěr, že technologie jsou přímou příčinou potíží. Stejně dobře může platit, že děti, které se cítí osaměle, pod tlakem nebo nejistě, sahají po digitálním světě častěji jako po dostupném zdroji kontaktu či úlevy. Psychické zdraví nevzniká ani se nezhoršuje působením jedné proměnné; je výsledkem souhry vztahů, prostředí, biologických dispozic i životních okolností. Pokud tuto složitost zjednodušíme na jediného viníka, riskujeme, že přehlédneme to podstatné.

Současný výzkum proto mluví zdrženlivě – a právě tato zdrženlivost by nás měla vést nikoli k uklidňujícím zkratkám, ale k citlivé, všímavé regulaci a ochraně dětí v digitálním prostředí (Twenge & Campbell, 2018; Odgers & Jensen, 2020).

Silná slova, slabá data – a skutečná rizika

Silná slova o tom, že se dětem „odpojují části mozku“ nebo že technologie fungují „jako digitální heroin“, znějí hrozivě, ale neodpovídají tomu, co o fungování mozku skutečně víme. Mozek se vlivem technologií nerozpadá ani „neodpojuje“. Výzkum však zároveň ukazuje něco podstatného: digitální prostředí může ovlivňovat to, čemu děti věnují pozornost, jak dlouho u něj vydrží a jak obtížné pro ně pak je pozornost od obrazovek odtrhnout (Firth et al., 2019; Montag & Diefenbach, 2018).

Řada digitálních platforem je navržena tak, aby pracovaly s principy odměny, nejistoty a silné emoční odezvy. U části dětí a dospívajících to může vést k tomu, že tráví online více času, než původně zamýšleli, nebo nedokážou regulovat, a že se u nich objevují rysy návykového chování – například ztráta kontroly nad časem, podrážděnost při omezení, opakované vracení se k obrazovce nebo zanedbávání jiných aktivit (Kuss & Griffiths, 2017; Montag et al., 2019).

Zároveň ale platí, že ne všechny technologie a ne všechny způsoby jejich používání nesou stejné riziko. Výzkum opakovaně ukazuje, že záleží nejen na celkovém množství času, ale především na povaze činnosti. Rizikovější je dlouhodobé pasivní užívání, osamělé „scrollování“ a aktivity bez jasného konce, zatímco strukturované, smysluplné nebo sociálně sdílené používání nese nižší riziko negativních dopadů (Odgers & Jensen, 2020; Sanders et al., 2024).

Přirovnání technologií k tvrdým drogám proto není přesným popisem reality, ale strašením. Zároveň by ale bylo chybou popírat jejich návykový potenciál a skutečný vliv na chování části dětí. Smysluplná debata nestojí ani na strašení, ani na bagatelizaci, ale na rozlišování v užívání technologií: kolik času, jakým způsobem a s jakým dopadem na každodenní život dítěte.

Mohlo by vás zajímat

Rozpomenout se na život v sobě

Jak vyléčit trauma? Neřešte traumatickou událost, ale to, co jí stále slouží.

Přečíst článek

Co tedy skutečně víme

Když se podíváme na výzkum jako celek, obraz je mnohem střízlivější, než jak ho líčí alarmistické výklady. Metaanalýza studií, které zkoumaly zákazy mobilních telefonů ve školách, ukazuje malý, ale statisticky významný pozitivní efekt – zejména v oblasti vztahů mezi dětmi a snížení výskytu šikany. (I tady je potřeba říct, že dat nemáme mnoho, nemáme dlouhodobá data, a výzkum je tak na počátku). Naopak se neukazuje, že by samotné zákazy výrazně zlepšovaly školní výkon (Böttger & Zierer, 2024).

Jinými slovy: zákazy zřejmě pomáhají řešit nějaké potíže, ale nejsou všelékem. Možná že tento výrok není tak jednoznačný, křiklavý, nehodí se do titulků a nepřiláká tolik pozornosti, ale více odpovídá vědecky poznané realitě. Mluvit o regulaci technologií je tedy naprosto namístě. Zároveň je ale potřeba říct tři věci v obecné rovině:

1. Technologie nikdy nepůsobí samy o sobě. Vždy jsou součástí širšího obrazu – rodinných vztahů, kvality spánku, pohybu, školy i duševní pohody dítěte. Vytrhnout technologie z kontextu daného dítěte a udělat z nich hlavního viníka je lákavé, ale nepřesné.
2. Nemáme stoprocentní důkazy, že regulace technologií „zaručeně funguje“. To ale není důvod nic nedělat. V mnoha jiných oblastech (například kouření nebo bezpečnost dětí v dopravě) jsme také dlouho vycházeli z neúplných dat a postupně hledali rozumná opatření.
3. Debatě nepomáhá, když se data vytrhávají z kontextu, překrucují nebo si je někdo rovnou vymýšlí. To může krátkodobě přinést pozornost, ale dlouhodobě to podkopává důvěru rodičů i dětí.

Online svět, ve kterém se děti dnes pohybují, nemá jasné hranice a není oddělený od „offline života“. Je to prostředí plné příležitostí, ale také ekonomický prostor, kde se – pokud se přímo neprodává zboží – obchoduje s pozorností, emocemi a osobními daty. Algoritmy jsou navrženy tak, aby udržely uživatele co nejdéle zapojené, prodlužovaly čas strávený online a zesilovaly emočně silný obsah (Odgers & Jensen, 2020; Firth et al., 2019).

To samo o sobě není důvod k panice. Je to ale důvod, abychom byli pozorní k tomu, kolik času dítě v tomto prostředí tráví, jak obtížné pro něj je se od obrazovek odpojit a zda digitální svět nezačíná vytlačovat jiné důležité oblasti jeho života. Právě dlouhodobě vysoká míra zapojení, ztráta kontroly nad časem a opakované vracení se k obrazovkám navzdory negativním dopadům patří k hlavním znakům návykových vzorců chování, které se u části dětí a dospívajících mohou rozvíjet (Kuss & Griffiths, 2017; Montag et al., 2019).

Proto dává smysl sledovat nejen obsah, ale i čas, rytmus a dopad používání technologií – a být citliví k tomu, co dítě v tomto světě obchodu s jeho pozorností, emocemi a časem skutečně prožívá.

Jaká rizika má smysl sledovat

Nejlépe doložená rizika se týkají spánku, psychické pohody, vztahů, celkové rovnováhy dne a v neposlední řadě závislostního chování. Večerní používání obrazovek zhoršuje spánek, dlouhodobé srovnávání na sociálních sítích může zvyšovat nepohodu a technologie se stávají problémem tehdy, když vytlačí pohyb, vztahy a odpočinek (Ponti et al., 2017; Gupta et al., 2021).

Varovné signály bývají nenápadné: dlouhodobá únava, podrážděnost při omezení obrazovek, uzavírání se do sebe, opakované konflikty a překračování dohod o času online. Jednotlivě ještě nemusí znamenat problém, v kombinaci a dlouhodobě už ano.

Co funguje jako prevence

Výzkum se shoduje, že nejde o kontrolu, ale o regulaci v kontextu vztahu. Pomáhají jasná a srozumitelná pravidla, rodiče jako vzor, zájem o obsah a silný „offline“ svět – pohyb, vztahy, společné aktivity (Morawska et al., 2023; Lee et al., 2024; Domingues‑Montanari, 2017).

Co dělat, když už problém nastane

Pokud mají rodiče pocit, že technologie dítěti spíš ubližují, je dobré začít rozhovorem, zajímat se o potřeby, které online svět naplňuje, a zavádět změny postupně. Pokud potíže přetrvávají, je namístě vyhledat odbornou pomoc. Ne proto, že by rodiče selhali, ale proto, že některé situace se lépe řeší ve spolupráci (Firth et al., 2025).

Méně jistoty, víc poctivosti

Technologie jsou výzva. Na mnoha rovinách teprve zjišťujeme, co vše s nimi lze udělat, a to v pozitivním i negativním smyslu. Nadto jsou technologie často notně napřed vzhledem tomu, co o nich víme.

Spornou není otázka, zda o nich máme mluvit, ale jak o nich mluvíme. Místo strašení zničeným mozkem a ztracenou generací potřebujeme víc poctivosti, trpělivosti a ochoty přiznat, že svět je složitější, než bychom si přáli.

Děti nepotřebují paniku ani svět bez obrazovek. Potřebují dospělé, kteří se dokážou orientovat, ptát se a být s nimi v kontaktu – i když nemají všechny odpovědi.