Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Ten, kdo se mění

Nejlepší místo, odkud můžete začít realizovat životní změny, je to, kde právě teď jste.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

6. 1. 2014

Změna může začít kdekoli, ale nesmí tam skončit. Pro komplexní změnu je třeba rozlišovat, co je důležité a co je jen proměnlivým vnějším znakem našeho životního stylu, který dle situace může být – vlastně jakýkoli. Mít jedno dítě nebo deset, mít auto nebo chodit pěšky, bydlet ve slaměné chýši nebo v paláci, to jsou vnější znaky. To podstatné leží za nimi.

Všichni ten obrázek známe. Vyjedeme „někam jinam“ – z města na vesnici, do třetího světa, z údolí do hor. A tam je potkáme – šťastné lidi. Rozesmáté děti ve slaměných chýších. Spokojené sedláky krmící své kozičky. Větrem ošlehané horaly, kterými nic neotřese. To jsou lidé, kteří mají ve svém životě smysl, říkáme si. Ti žijí šťastně. Naše (zvolte dle libosti) moderní kultura, zpohodlnělá civilizace, zkažené město… to už nedokáže. Proto je třeba návratu, začneme si říkat. Návratu k přírodě, k horám, k tradicím… (a opět doplňte sami, k čemu ještě).

Vyjedeme-li někam za hranice našich všedních dnů a vidíme místní „šťastné“, co uděláme? Ten nejmarkantnější kontrast mezi naším a jejich životem, kterého si povšimneme, začneme považovat za příčinu jejich štěstí a naší nespokojenosti.

  • Pokud oni jsou chudí a my bohatí, začneme se domnívat, že klíčem k životnímu štěstí je chudoba.
  • Pokud oni mají deset dětí a my jen jedno, začneme se domnívat, že problémem je moderní pojetí rodiny bez tradičních rolí.
  • Pokud oni uctívají jako své bohy hvězdy na nebi a my jen hvězdy televizních seriálů, domníváme se, že problémem jsou televizní seriály.

A tak volíme opatření. Koupíme si knihu o životní změně. O buddhismu. O chudobě a minimalismu. O tradičním pojetí rodiny. Staneme se přívrženci něčeho. Chceme změnit to, v čem jsme si všimli, že se odlišujeme…

Štěstí není suvenýr

Nekritizuji snahy dělat věci jinak nebo se vracet k něčemu, co jsme opustili. To vše může být dobré. Často nám ale uniká to zásadní, protože se zaměřujeme na vnější atributy cizího domnělého štěstí, ať už se porovnáváme s exotickými domorodci nebo s vlastním sousedem.

Pokud necítíme, že změna bude zásadní a vše pronikající, odmítáme s ní začít. Neuvědomujeme si význam prvního záseku, chceme-li vymýtit les.

Štěstí ale není obsaženo v několika vnějších aktivitách či charakteristikách, kterých si nejvíce všímáme. Je obsaženo v celkovém životním stylu, v celkových postojích k životu. Můžeme je nalézt pouze v souhře všech hodnot, voleb, osobních priorit a toho, čemu lidé, kteří svůj smysl našli a žijí jej, věří. A tento celek nenapodobíme tak, že si zavěsíme do obýváku nad plazmovou televizi modlitební tibetské vlaječky nebo že si pořídíme stejné auto, jako má Franta odvedle.

Začínáme si uvědomovat, že kurz jógy ani nejnovější bestseller nestačí. Že pokud chceme v životě změnu a posun směrem k většímu naplnění a štěstí, musí se jednat o změnu komplexní. Děláme proto další chybu: pokud necítíme, že změna bude zásadní a vše pronikající, odmítáme s ní začít. Neuvědomujeme si význam prvního záseku, chceme-li vymýtit les. My chceme mít hned mýtinu – tady a teď.

Naše změna nemusí začít hluboce uvnitř zásadním přerodem nebo radikálním zážitkem. Klidně nám k ní mohou pomoci i modlitební vlaječky nad plazmovou televizí. I kurz jógy. I nejnovější bestseller. Změna může začít kdekoli. Ale nesmí tam skončit.

Paradox změny: komplexní i jednoduchá

Naše změna musí opravdu být komplexní. Musíme se díky ní a během ní učit odlišit, co je důležité a co je jen proměnlivým vnějším znakem našeho životního stylu, který dle situace může být – vlastně jakýkoli. Mít jedno dítě nebo deset, mít auto nebo chodit pěšky, bydlet ve slaměné chýši nebo v paláci, to jsou vnější znaky. To podstatné leží za nimi.

Musíme akceptovat, co je, a zároveň se snažit o to, co není.

Musíme se učit být vytrvalí a trpěliví. Musíme umět chybovat a být nedokonalí. Změna musí zasáhnout i samotné centrum našich životů a jádro naší identity, ale zároveň musí být dostatečně jednoduchá, abychom ji mohli zvládnout v našich každodenních životech. Abychom ji nemuseli stále odkládat na „zítra“, kdy budeme mít určitě více času a možností… s tichým uvědoměním, že zítra bude mít taky své zítra, na které se dá odložit stejně lehce.

Naše změna a cesta ke smyslu musí být realizovatelná, ale zároveň také doprovázena uvědoměním, že je nepředvídatelná, jen zčásti uchopitelná, jen omezeně kontrolovatelná. Že nejsme kontrolujícími – tedy těmi, kdo mění. Ale těmi, kdo se mění a jsou měněni.

Právě takto do naší změny vstoupí paradox. Musíme být takoví i opační. Rozumoví i intuitivní. Logičtí i impulzivní. Musíme akceptovat, co je, a zároveň se snažit o to, co není.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Mezi závazky a smyslem

Musíme se naučit stát uprostřed v rovnováze mezi

  • praktickými požadavky života, závazky našich vztahů a každodenních rutin
  • nutností hluboké osobní změny s opravdovým zamyšlením nad smyslem života a našich aktivit
  • a zároveň mezi praktičností a realizovatelností takových kroků a nových životních postojů.

To je největší umění směřování ke smyslu.

Ne, nemusíme vše zvládnout dnes. Ale opačným extrémem je neudělat vůbec nic. Ne, nemusíme s vnitřním rozechvěním vidět dalekosáhlý význam každé drobné změny, kterou v životě uděláme, a přesto to neznamená, že taková změna není důležitá.

Pokud umíme být uprostřed, umíme se měnit. Umíme totiž spojovat: minulé a budoucí v přítomnosti, nefunkční a ideální v realističnosti…

Musíme umět stát uprostřed – na zemi i trochu v oblacích. V závazcích a rutinách i mimo ně – s nadhledem a pochopením, proč jsou důležité. V zaujetí každodenní práce, v zápasení o úspěšné zvládnutí našich dílčích úkolů i v uvědomění, že tyto úkoly nejsou nutně tím nejdůležitějším v našem životě. V odhodlání věci dělat dobře i ve vědomí, že čekání na „perfektní“ řešení může být nejsnadnější výmluvou, jak se do ničeho nikdy nepustit.

Smysl musíme nalézt v životním směřování směrem k tomu, co nás naplňuje, oslovuje a baví, a zároveň v překonávání našich úzkostí, lenosti, depresí, nevíry, komplikací a konfliktů, které nás rozhodně nebaví. V umění bojovat a zápasit, když je to potřeba, i stáhnout se nebo věci vzdát a zkusit jinak, pokud se boj ukáže jako zbytečný.

Měníme se pobytem tam, kde jsme

Využívejte celý web.

Předplatné

Budeme-li umět stát uprostřed, bude naše cesta k životnímu smyslu a naplnění snazší. A možná, že zjistíme, že právě umění „být mezi“ je jednou z jejich nejdůležitějších součástí. Nemusíme nejprve prchat do Tibetu, do Afriky ani do kláštera. Právě naopak: naučit se stát uprostřed právě tam, kde jsme, vyjít z místa, na kterém stojíme, je synonymem nejvyzrálejší změny. Změny, ve které neutíkáme a nezavíráme oči, ale ve které teprve skrze přijetí toho, co je, můžeme to, co je, změnit v to, co zatím není.

Pokud umíme být uprostřed, umíme se měnit. Umíme totiž spojovat: minulé a budoucí v přítomnosti, nefunkční a ideální v realističnosti, absenci a přemíru v přiměřenosti, sebe i druhé ve vyrovnanosti. Umění být uprostřed je tedy stejně tak prostředkem změny, jako jejím cílem. Je stejně neuchopitelné jako nutné. Bude nám vždy znovu unikat, jako je my budeme muset vždy znovu hledat. Být uprostřed totiž neznamená stát na jednom místě. Je jako chůze na laně. Je to umění.

Diskuse 0