Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zdroj všech emocí

Údiv je významnou součástí dětského světa a stojí také u základů filozofického tázání.

Ze seriálu: Základní emoce

Radkin Honzák

Radkin Honzák

5. 6. 2012

Pamatujete se na to, kdy jste poprvé spatřili vánoční stromek v plné nádheře? Asi ne. Ale vaši rodiče jistě ano a pohled na vaše rozzářené tváře s výrazem úžasu pro ně byl jedním z nejkrásnějších – třebaže prchavých – dárků. Potěšení, které cítíme, když jsme někoho příjemně překvapili, patří k velmi příjemným pocitům.

Údiv nebo překvapení, prazdroj všech dalších emocí, je reakcí na pocit novosti, odborně řečeno nesouladu mezi očekáváním, zvykem, rutinou a jinou skutečností. Fyziologicky se údiv projeví výraznou aktivací organismu se zaměřením na předmět zájmu a částečným útlumem jiných aktivit.

Na ose, jejímiž krajními body jsou na jedné straně nelibost a na druhé libost, se údiv nachází uprostřed. Teprve další psychofyziologické pochody rozhodnou, na kterou stranu se váhy nakloní. To je patrně hlavní důvod, proč Sokrates, Platon i jeho žák Aristoteles označili tuto emoci za základ přemýšlení, základ filozofie. Protože ve chvíli údivu se člověk potkává s podstatou bytí.

Také filozofický kmotr moderních věd, René Descartes, vyhlásil údiv za primární emoci, která je reakcí na neočekávaný jev. Ve své úvaze nazvané Vášně duše napsal, že když se lidé poprvé setkají s novou nebo nezvyklou skutečností, vyvolá to v nich údiv a jsou nad ní překvapeni; údiv je tak první ze všech vášní, ze všech hnutí mysli.

Emoce a tělesné reakce: spojité nádoby

Moderní bádání o emocích nastartovali fyziolog Walter B. Cannon a psycholog William James svými navzájem protichůdnými teoriemi. Cannon, objevitel poplachové fáze stresu a tvůrce sousloví fight or flight (boj nebo útěk), které ji charakterizuje, prohlašuje, že emoce přichází jako první a po ní a v jejím důsledku se objeví tělesné reakce. Naproti tomu James prohlašuje, že první odpovědí na neznámý či dokonce ohrožující podnět je tělesná reakce a emoce se vynoří jako její důsledek.

Pro ilustraci jejich názorů se často uvádí příklad s medvědem. Podle Cannona osoba, která spatří medvěda, dostane strach a v jeho důsledku se jí rozbuší srdce, napnou se svaly a aktivuje se adrenergní systém, jehož úkolem je připravit organismus na boj nebo útěk. Tedy posloupnost jde směrem od podnětu přes emoci k tělesné odpovědi. Naproti tomu James se domnívá, že reakce těla se objeví dříve, než jedinec pocítí emoci, a posloupnost dějů vidí od podnětu přes tělesnou aktivaci k prožitku emoce.

Prinz nabízí příklad muže, který zve ženu na schůzku. Jestliže se žena domnívá, že muž ji nepřiměřeně sleduje, bude mít strach, má-li dojem, že si z ní dělá legraci, bude naštvaná, a pokud se jí muž líbí a bude jeho pozvání považovat za čestné, bude potěšena.

Aby byl problém složitější, nabídl filosof Ronald de Souza svůj názor, že emoce nejsou ani správné, ani nesprávné, ale že jsou výsledkem vnímání a norem platných pro jedince a pro společnost. V příkladu s medvědem Souza říká: Bojím se medvěda, tedy medvěd musí být nebezpečný, ale také: Medvěd je nebezpečný, tak je třeba se ho bát. Jeho postup: podnět → filosofická úvaha, zda se bojím, nebo zda je medvěd zlý → útěk, je i pro mne trochu náročný, a to jsem dost flexibilní.

Mozek, a ne jeden

Nicméně vstup kognitivní složky do emoční oblasti nelze zamítnout a rozpracoval jej další filosof, Jesse Prinzteorii vtěleného hodnocení vycházející z Jamesova modelu. Nepředpokládá jednoduchý vztah fyziologické reakce a emocí, typu potím se → mám strach, ale spoluúčast jistého vyhodnocení situace. Namísto medvěda nabízí Prinz příklad muže, který zve ženu na schůzku. Jestliže se žena domnívá, že muž ji nepřiměřeně sleduje, bude mít strach, má-li dojem, že si z ní dělá legraci, bude naštvaná, a pokud se jí muž líbí a bude jeho pozvání považovat za čestné, bude potěšena.

Převedeno na medvěda, vypadají pak možné psychosomatické děje takto:

  1. Medvěd → to je ale roztomilý medvídek → normální tep → žádný strach.
  2. Možná také takto: medvěd → ten vypadá nebezpečně → tělesná reakce „boj nebo útěk“ → strach.
  3. Není vyloučena ani situace: medvěd → to je zajímavý tvor → mírně zvýšená srdeční aktivita → údiv, zvědavost.

Do všech dosavadních teorií zanášejí chaos nové poznatky týkající se jak mozku, tak nervového zásobení orgánů a orgánových systémů, jejichž vstupy, funkce, ani výstupy nejsou dosud podrobně prozkoumány. Již delší dobu je znám heart brain (srdeční mozek), řídící navenek nikterak patrné, ale významné srdeční funkce, například variabilitu srdeční frekvence, která podstatným způsobem ovlivňuje naši životaschopnost. V posledních letech se rozrůstají poznatky o velké nervové pleteni kolem trávícího systému označované analogicky jako gut brain (útrobní mozek).

Dítě posedlé nenasytnou zvědavostí Kiplingova sloního mláděte prožívá mnohem více údivu než dospělý člověk. Děti objevují stále nové věci a jsou nadšenými a zvídavými badateli.

Navíc se někteří neurovědci dost oprávněně domnívají, že vedle známých struktur zpracovávajících emoční pocity v mozku existují další emoční mozky, které zpracovávají autonomní fyziologické reakce svým vlastním způsobem. Že reakce na neznámé či ohrožující podněty mohou být zabudovány v mozku jako „hardware“, zatímco vědomé emoce jsou spíše reakcemi získanými zkušeností, naučenými. Také zatím mnoho nevíme o jednotlivých etapách dozrávání mozku spojenými s takzvaným prostřihováním (prunning) některých nervových spojů.

Tatínku, proč včelám krademe med?

Jisté je, že dítě posedlé nenasytnou zvědavostí Kiplingova sloního mláděte prožívá mnohem více údivu než dospělý člověk. Děti objevují stále nové věci a jsou nadšenými a zvídavými badateli. S touto emocí nepochybně souvisí také vnímání subjektivního času. Dětské dny jsou díky emočnímu nabuzení dlouhé a čím více přibývá let a zkušeností a ubývá ochoty se upřímně divit, tím rychleji čas letí. Výrok čtyřletého dítěte: Tatínku, proč včelám krademe med? poetickým stylem shrnuje vše, co věda o údivu říká – jde o novou zkušenost odhalující podstatu bytí.

Dny se ale mohou velmi nepříjemně prodloužit při druhém extrému, tedy při naprosté absenci emoce údivu, která má patologický charakter depersonalizace jako nejpodstatnějšího rysu syndromu vyhoření (burnout). Vyznačuje se nezájmem, citovou otupělostí a cynismem. Depersonalizace tak představuje opravdu hluboké existenciální odcizení a jakýsi náhradní a nepřirozený způsob bytí. Burnout ohrožuje všechny pracovníky pomáhajících profesí, a nejen je; proto je namístě okamžitý a odborný zásah vždy, když se projeví jeho první příznaky. Život bez emocí totiž přestává být životem.

Diskuse 0
Základní emoce
Seriál

Radkin Honzák

  • Věda a společnost