Audiokniha pro předplatitele: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Sirotek mezi emocemi

Pocit hnusu nepatří k oblíbeným, přesto nám právě on pomáhá přežít.

Ze seriálu: Základní emoce

Radkin Honzák

Radkin Honzák

21. 6. 2012

Pocit hnusu nás v první řadě varuje před požitím nebezpečné, zkažené či jedovaté potravy. Výmluvný výraz tváře přitom slouží jako jednoznačná informace pro ostatní členy společenství.

Psychologové emoci hnusu nevěnují příliš mnoho pozornosti, více už zajímá psychosomaticky uvažující lékaře a terapeuty, cíleně se na ni zaměřují – vedle žízně, kterou považují za základní, a jako této emoci velice blízkou – neurofyziologové a nejúžasnějšího poučení o ní se mi dostalo z úst mé vnučky.

Když mě zasvěcovala do základu tajné řeči jejich tajného spolku, který smím občas sponzorovat, vysvětlila mi, že všechny slovní tvary, tedy substantiva, adjektiva, slovesa i citoslovce, odvozené ze základu hnus, znějí v jejich jazyce ble. Výstižné, onomatopoické  a více než vědecké.

Srovnatelné a někdy dokonce lepší příklady najdeme už jen v Zaorálkových Lidových rčeních. Podobnou zkušenost učinil Charles Darwin, který prohlásil: „Nikdy jsem neviděl hnus vyjádřený přesvědčivěji, než na tváři jednoho ze svých dětí, když se mu v pěti měsících poprvé dostala do úst studená voda a o měsíc později kousek čerstvé třešně.“

Hnus, v jemnějším provedení odpor a ještě delikátněji vyjádřeno nechuť patří mezi prazákladní a život zachraňující emoce. Proto je spojen především s chutí a s čichem jako základními smysly při hledání a hodnocení potravy. Podněty, které jej vyvolávají, mají tendenci vytvářet výraznou a dlouhotrvající paměťovou stopu. Sociálně je velice „nakažlivý“ a představuje jak pro jedince, tak pro jeho okolí významné varování před škodlivými, nebezpečnými či jedovatými látkami. Spojení adjektiv nechutnýsmradlavý postihuje v běžné řeči odpor k čemukoliv.

Útrobní mozek

Již delší dobu je znám heart brain (srdeční mozek) řídící navenek nikterak patrné, ale významné srdeční funkce, například variabilitu srdeční frekvence, která podstatným způsobem ovlivňuje naši životaschopnost. V posledních letech se rozrůstají poznatky o velké nervové pleteni umístěné v trávicím systému a označované analogicky jako gut brain (útrobní mozek). Angličtina používá dokonce výrazu gut feelings pro pocity, kterým máme většinou tendenci říkat instinktivní.

Útrobní mozek obsahuje více neuronů než celá mícha nebo než celý periferní nervový systém. Jeho hlavním úkolem patrně je řídit a ladit aktivitu trávícího systému, 90 % veškeré informace však vede prostřednictvím bloudivého nervu (nervus vagus) do centrálního nervového systému, tedy přímo do mozku, který tak významně ovlivňuje.

Existuje hypotéza, že akné dospívajících dívek je přirozenou ochranou před příliš časným zahájením sexuálního života.

Navíc se někteří neurovědci dost oprávněně domnívají, že vedle známých struktur zpracovávajících emoční pocity v mozku existují další emoční mozky, které zpracovávají autonomní fyziologické reakce svým vlastním způsobem. Že reakce na neznámé či ohrožující podněty mohou být zabudovány v mozku – a také jinde v nervovém systému – jako hardware, zatímco uvědomované emoce jsou spíše reakcemi získanými zkušeností, vlastnostmi naučenými. Tato možnost konečně osvětluje výsledky pokusu, nad nímž si před dvaceti roky badatelé marně lámali hlavy.

Mladým krysám bez jakékoliv předchozí zkušenosti s nabídnutou potravou podali vědci jednu její dávku. Současně jim vstříkli do žíly látku vyvolávající zvracení. Krysy potravu vyzvrátily a bezprostředně poté dostaly silný elektrický šok, takže jakákoliv paměťová stopa se nemohla v mozku uchovat. Přesto se krysy dotyčné potravy už nikdy víckrát nedotkly. Vzpomínka na to, že po jejím požití následovala silná reakce odporu, musela být tedy uložena jinde než v mozku. Patrně mnohem hlouběji, v mozku útrobním, který šokem neutrpěl.

Fuj, tohle je nechutné

Pocit odporuhnusu je spojen se silnou parasympatickou fyziologickou reakcí projevující se slabostí, závratí, točením hlavy, dušností, potivostí, zvýšenou tvorbou slin, návaly na zvracení až zvracením, pocitem nevůle v břiše a nechutenstvím. Někdy se může objevit jako charakteristická parasympatická odpověď i pláč.

První podrobný popis behaviorální odpovědi pochází od Darwina: „Na jednom konci spektra je zamračení, často doprovázené gesty ruky nebo řečí těla jasně vyjadřující odstrkování. U vyjádřenějších projevů vidíme pootevřená ústa a zkroucení rtů připravených k plivání, někdy jen vyfukujících vzduch, což doprovází zvuky ach nebo uch. Epizody extrémního hnusu vedou ke zkroucení tváře do výrazu totožného s grimasou těsně před zvracením, horní ret je stažený, až vytvoří vrásky kolem nosu a dolní vysunutý; někteří dokonce zvracejí.  … A to i tehdy, když v podávaném jídle není nic, co by podráždilo žaludek.“

Za připomenutí jeho zachycení vzniku této emoce stojí i její analýzy, které jsou popsány ve spise Vyjádření emocí u člověka a zvířat: „V Ohňové zemi se jeden z domorodců v našem přístřešku dotknul v chladu uchovávaného masa a vyjádřil svůj neskrývaný hnus nad jeho měkkostí; zatímco já jsem pociťoval hnus z toho, že na moje jídlo sahá nahý divoch, přestože jeho prsty nevypadaly jako špinavé.“

Darwin zde naznačil hned tři problémy:

  • hnus může být vyvolán zcela odlišnými podněty, v tomto případě jednou jídlem a podruhé chováním jiného člověka
  • jedná se o emoci, která je sdílená nezávisle na kultuře
  • co je v každé kultuře považováno za hnusné, se může od sebe navzájem diametrálně lišit.

Pojďme ale o krok dále. Pro tvory žijící ve společenství představují všechny navenek patrné projevy hnusu významný varovný signál pro ostatní. Tato informace má silně odpuzující (repudiační) náboj a je součástí strategie přežívání. Nemusí se týkat jen jídla a dalších nebezpečných předmětů, ale vztahuje se také k mnoha věcem, které v podstatě nebezpečné nejsou, a k nejrůznějším projevům chování a jednání. Existuje hypotéza, že akné dospívajících dívek (odpudivé „pupínky“) je přirozenou ochranou před příliš časným zahájením sexuálního života. Jak říká významný americký badatel v oblasti emocí Paul Rozin, hnus se vyvinul kulturně a ze systému ochrany těla postoupil také do úrovně systému ochrany duše před poškozením.

Sociální podmínění pocitu hnusu

Dříve než se však dostaneme do jednoznačně sociální oblasti, je nutné si ujasnit charakteristiky některých forem hnusu a odporu. Paul Rozin rozlišuje mezi instinktivním hnusem – odporem vztahujícím se ke špatným, zkaženým, škodlivým či jedovatým jídlům, a takzvaným „jádrovým“ odporem, týkajícím se potravin za jistých okolností docela poživatelných. Najde-li někdo v jídle červa, je s to se pozvracet, přičemž to není kvůli tomu, že by červ chutnal špatně, nebo mohl poškodit organismus.

Společné jídlo představuje ve vznikající kultuře významnou sociální aktivitu. Dodržování společných předpisů je důležitým stmelujícím prvkem.

Jedná se o zcela novou kategorii, mentálně, myšlenkově (nikoliv instinktivně) nastavený odpor. Vesměs jde o potraviny živočišného původu, v naší kultuře to jsou hlavně plazi, obojživelníci, hmyz a další bezobratlí, ale také psi, kočky aj. Ale také o změny vzhledu, které mohou být považovány za projevy přenosné nemoci, či o behaviorální projevy od navazování kontaktu až po sexuální aktivity.

Zde se již jednoznačně uplatňují kulturní vlivy a současně se dostáváme do sféry hygieny: tělesné, sociální a psychické. Do hry vstupují rituální zákazy a tabu a je také třeba si uvědomit, že společné jídlo představuje ve vznikající kultuře významnou sociální aktivitu. Dodržování společných předpisů je důležitým stmelujícím prvkem. Nepochybuji o tom, že Pátou knihu – stejně jako ty ostatní – nadiktoval Mojžíšovi sám Hospodin; dnes by k tomu potřeboval tým teologů, sociologů, právníků a především hygieniků. Společně sdílené hodnoty sebou nesou i společně sdílený odpor.

Sirotek mezi emocemi tak stojí rovněž u kořenů etiky. Základem jsou pocity. „Jestliže pocity každému lidskému organismu oznamují stav jeho života, mohou rovněž oznamovat stav života jakékoli lidské skupině, velké nebo malé. Inteligentní reflexe vztahů mezi sociálními jevy a zkušeností pocitu radosti a strasti se zdá být neopominutelná ve věčné lidské snaze o vytváření spravedlnosti a politické organizace. Snad ještě důležitější je, že pocity, zejména strast a radost, dokáží inspirovat tvorbu fyzických i kulturních prostředí směřujících jak ke snížení bolesti, tak k tvorbě lepšího stavu a slušné existence společnosti,“ říká Antonio Damasio ve svém Hledání Spinozy.

Diskuse 0
Základní emoce
Seriál

Radkin Honzák

  • Věda a společnost