Smích je vedle zpěvu jeden z nejhezčích zvuků, které člověk vydává. Jen tak mimochodem se nám při něm zvýší okysličení organismu, rozšíří cévy, sníží se koncentrace stresových hormonů nebo třeba alergická reaktivita, upravují se metabolické parametry jako například hodnoty glycidů a lipidů. A to není zdaleka všechno.
V roce 1979 vyšla autobiografie Normana Cousinse Anatomy of an Illness, u nás vydaná roku 1994 pod názvem Anatomie nemoci očima pacienta. Autor, novinář věnující se medicíně, přítel mnoha hvězd lékařského nebe té doby – včetně laureátů Nobelovy ceny – onemocněl celkovým zánětem, který bychom dnes asi diagnostikovali jako autoimunitní onemocnění.
Nemocniční léčba postupovala systémem od deseti k pěti, stav se nelepšil a bolesti neustupovaly. Cousins se tedy dohodl s ošetřujícími lékaři, že zkusí vlastní léčebnou metodu.
Vyšel z logické úvahy, že to, co obtíže vyvolává, udržuje a často ještě zhoršuje, je stres, a tedy všechny léčebné postupy by měly být zaměřeny na jeho eliminaci tak, aby postupovaly proti jeho proudu. Dílo Linuse Paulinga (dvojitá Nobelovka) mu vnuklo myšlenku megadávek vitaminu C a jeho vlastní nápad spočíval v co největší dávce humoru, kterou bude schopen vstřebat.
Odstěhoval se do hotelu poblíž nemocnice, najatá sestra mu promítala veselohry, především filmy bratří Marxů, a přátelé ho chodili bavit, vyprávět mu vtipy a hrát s ním karty. Během několika týdnů se uzdravil.
Jedno z jeho zajímavých zjištění bylo, že deset minut hurónského smíchu potlačí bolest na dvě hodiny. To byl Divoký Západ; dnes se vědecky zkoumá vliv smíchu a humoru na imunitní systém.
Smích je vedle zpěvu jeden z nejhezčích zvuků, které člověk vydává. Dlouho jsme se domnívali, že je to čistě naše výsada, ale současní etologové, zoologové a další zjišťují, že nejsme sami, kteří umějí tímto způsobem dávat najevo svou radost.
Jaak Panskepp popsal zvláštní švitořivé zvuky (chirping), které vydávají krysí mláďata, když „si hrají na převalovanou“, ale také když je lechtáte.
Po půldruhém století tak potvrdil Darwinovo pozorování: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“
Jak se umějí smát zvířata v ZOO, ví každý, komu některé z nich provedlo něco méně či více zlomyslného.
Smích není opakem pláče, ale opakem agresivního nastavení. Ve všech společenstvích má nezastupitelnou sociální sbližovací funkci.
Co se děje v těle
Smích je nejen projevem příjemné emoce, ale také mohutně povzbuzujícím fyziologickým dějem, psychologickým lékem (a jak dodává ředitel barcelonské Organizace pro studium smíchu Ramon Mora‑Ripoll: nemá prakticky žádné nežádoucí účinky). Při smíchu – ať spontánním nebo volní cestou spuštěném – se jedinec aktivuje při současném ideálním uvolnění.
- prudké stahy bránice zvyšují okysličení organismu
- srdce pracuje naplno
- cévy se rozšiřují a zlepšuje se tak prokrvení všech orgánů
- klesá množství prozánětlivě působících složek imunity
- klesá koncentrace stresových hormonů
- snižuje se alergická reaktivita
- upravují se metabolické parametry (hodnoty glycidů a lipidů) nejen zdravých, ale také například diabetiků
- rozšiřují se průdušky astmatiků
Za hlasitých chechtavých zvuků he‑he‑he, hi‑hi‑hi, ale ještě více ha‑ha‑ha nebo ho‑ho‑ho stoupá zřetelně výdej energie o 10–20 %, takže během deseti minut huronského smíchu spálíme navíc až 40 Kcal, což je 160 KJ.
Kdo se směje, neválčí
Mnoho etologů se domnívá, že smích není opakem pláče, ale opakem agresivního nastavení a mezi oběma stavy vede úzká, obtížně postižitelná, ale přesto zřetelná hranice. Jednu její část tvoří svaly kolem úst, které ukáží nebo skryjí špičáky.
Tento moment je jakousi vyhýbkou mezi nabídkou možnosti soupeření či spolupráce. Smích tedy má ve všech společenstvích nezastupitelnou sociální sbližovací funkci. Sám o sobě je vyjádřením převahy, jestliže je společný, vypovídá o společné převaze nad protivenstvím.
Smích je díky existenci a funkci zrcadlových buněk v mozku nakažlivý, i když jiné emoce mají v tomto směru větší potenciál. James Thurber v pohádce Třináctery hodiny vystihuje tuto skutečnost příměrem, že drahokamy vzniklé ze slz smíchu vydrží jen krátce, zatímco drahokamy vzniklé ze slz bolesti přetrvají věky.
Podmnožina smíchu: humor
Humor patří k fenoménu smíchu jen zčásti. Jak říká jedna z jeho definic, je to vědomá tvůrčí činnost, při které je skutečnost vytvářena či popisována odlišně ve srovnání s obvyklým způsobem tak, že to vzbuzuje pobavení. Karel Čapek napsal, že humor je způsob vidění světa, na který jako bychom se dívali obráceným dalekohledem.
Humor zmenšuje trápení, zmenšuje nemoc, a proto je více humoru mezi chudými a trpícími než mezi mocnými. Ti naopak o své moci nežertují, protože ji netouží vidět zmenšenou.
To, co nás rozesměje, se mezi jednotlivci výrazně liší, nicméně všechny druhy humoru mají cosi společného: překvapivý zážitek, vidění souvislostí v novém – komickém – světle.
Potřebu humoru můžeme chápat jako hlubokou potřebu biologickou, humor sám pak jako jeden ze způsobů obrany proti nebezpečí věčně proměnlivého života.
Základní emoce na eR
Smích je však především jedním z projevů základní emoce: radosti. Radost je mnohem širší pojem než smích, umí být – a častěji bývá – tichá, ale smích ji vyjadřuje a také nás k ní přivádí. Je to emoce klidná, a přitom nás mocně zaplaví, doslova pohltí.
Tak jako brouček měl všechny polívčičky rád, ale zelnou měl ze všech nejraději, také my ji vyhledáváme nedbajíce toho, že v hloubi duše víme, že „na každou kapku radosti přijde kapka žalu“, že zanedlouho si ostatní emoce z ní vyberou svou daň. Víme totiž, pokud máme jen špetku moudrosti, že kdyby toho kontrastu nebylo, nemohli bychom ani radost prožít naplno.
Nejvíce radosti paradoxně nepřináší dosažení vytčeného cíle, ale směřování k němu.
Lidé se stávají pacienty také proto, že mají radosti málo, že jim mezi prsty protečou okamžiky, kdy by ji mohli zachytit. Že se z obav nebo z očekávání něčeho většího vzdávají momentů „teď a tady“.
Mám metodu, kterou doporučuji těm, kteří se nenaučili vidět třpyt rosy v trávě, úsměv dítěte, rozpoznávat jemné podněty vlastního srdce. Věnuji jim malý notýsek, na jehož obalu jsou napsány dvě velké trojky; na každé stránce pak mají zaznamenávat tři hezké věci, které se jim toho dne přihodily laskavostí osudu, a tři hezké věci, které pro své potěšení udělali sami.
Když mi vykládají, že dělat si radost je sobecké, že musí především dělat radost druhým, nekompromisně jim vysvětlím, že pokud nebudou mít dost své vlastní, nemají z čeho dávat! Je to prostá kupecká úvaha. Když se kroutí, že nevědí, co by pro své potěšení mohli udělat, navrhnu jim, aby přemýšleli, čím by chtěli potěšit ty, které mají rádi, a to ať potom udělají pro sebe.
Nejvíce radosti paradoxně nepřináší dosažení vytčeného cíle, ale směřování k němu. Stav, kdy jedinec splyne natolik se svým úkolem, že zapomene na všechno ostatní (tedy i na všechny starosti a strasti), kdy tvrdá práce je současně trochu hrou, která má hluboký smysl.
Využívejte celý web.
PředplatnéV moderní době tento stav pro nás objevil profesor psychologie Mihaly Csikszentmihalyi, nazval jej „flow“ (příliv, plynutí, splývání) a popsal jej takto: „Být zcela zapojen do činnosti pro ni samu. Ego zmizí. Čas letí. Každá akce pohybu a myšlení nevyhnutelně vyplývá z předchozího, jako hrát jazz. Celou bytostí se jedná, a používáte své schopnosti až do krajnosti…“
Budeme‑li však poctiví, zjistíme, že tuto pravdu vystihl již Goethe ve Faustovi. Ačkoliv měl možnost se bavit, jak si jen vzpomněl, nenašel okamžik, který by pro něj byl tak přitažlivý, aby pronesl tu osudnou větu: Vteřino, prodli! Tu Faust vyslovil až ve chvíli, kdy v potu tváře budoval meliorační systém.
Redakce děkuje čtenářům a čtenářkám Psychologie.cz a stránky Jen mrtvé ryby plavou s proudem za zaslané rozesmáté fotografie a přeje všem mnoho dobrých důvodů k radosti.
