O psychosomatice už nejspíš většina lidí někde slyšela, ať už si o ní myslí cokoliv. Je jen logické a přirozené, že se po dlouhé době extrémně orientované na hmotu a materiálno začínáme obracet a hledat některé odpovědi na druhé straně. Pokud chceme pojem nějak vysvětlit i úplnému laikovi, můžeme říct, že psychosomatika hledá příčinu nemocí primárně v duši a fyzický symptom, kterým se vše následně projeví, považuje za spíše druhotný. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že není vůbec neobvyklé, aby někoho ze strachu před zkouškou rozbolelo břicho, dítě se ze vzdoru pozvracelo nebo nás jako následek stresové situace přepadl průjem, začne to dávat poměrně logický smysl.
Mnoha lidem to dává smysl tak velký, že de facto rezignují na cokoliv jiného a stále jen hledají „duševní příčinu“ čehokoliv. V jistých kruzích je skoro pravidlo, že položíte‑li otázku, co si máte uvařit za čaj proti kašli, dostane se vám odpovědi, že napřed je třeba vyřešit, proč tedy vlastně kašlete.
Pokud vám v takovou chvíli začne blikat pomyslná kontrolka, že tady už je asi něco špatně, tak máte pravdu a porucha skutečně není na vašem přijímači. Psychosomatika – minimálně v tom pojetí, které je u nás asi nejrozšířenější a které z největší části vychází z teorií C. G. Junga – totiž staví hlavně na rovnováze. Vyrovnání polarit a jejich harmonizaci.
Což není něco, co lze shrnout do dvou vět a vysvětlit, už proto, že naše myšlení je z principu polaritní: nedokážeme myslet něco a zároveň jeho pravý opak. Z toho pramení celá řada nepochopení, která psychosomatiku provází. Mnozí ji zavrhnou jen jako další ezoterický nesmysl, tím ale ani náznakem není.
Jaké jsou ty nejrozšířenější omyly a nedorozumění ohledně psychosomatického přístupu?
Poznej příčinu a uzdrav se
Tady tkví asi největší potenciál pro nedorozumění. Tak jako klasický lékař pátrá po příčině nemoci v těle a hledá bakterie či viry, psychosomatický terapeut pátrá po podobných záškodnících v duševní oblasti. Omezení, traumata, bloky, špatné vzpomínky… Možností je snad ještě více než v klasické medicíně. Nicméně jedno mají společné. Poznání příčiny je základ léčby, nikoliv její konec.
Ano, jsou případy, kdy je symptom skutečně odstraněn pouze tím, že najdeme, co ho zapříčinilo. Často to může být případ různých podivných alergií, které mohou být zapříčiněny skutečnou traumatizující událostí. Tu pak stačí vytáhnout zpět do vědomí, aby se nemusela připomínat prostřednictvím alergie. Z vlastní praxe znám takto „zázračně“ vyléčenou alergii na rýži nebo na morčata, kdy byl během pár hodin skutečně a trvale odstraněn předcházející celoživotní hendikep.
Nicméně daleko častější je případ, kdy příčina je počátečním bodem cesty, která může vést k uzdravení, ale také nemusí. Proč nemusí? Protože zatímco u běžné léčby leží prakticky všechna odpovědnost na lékaři a pacient pouze pasivně přijímá, co mu lékař doporučí dělat nebo jíst, psychosomatika ponechává zodpovědnost na pacientovi a terapeut je v podstatě jen průvodcem, který pomáhá nalézt směr cesty. A z této situace pramení další nedorozumění.
Psychosomatik ví něco, co vy nevíte
A teď vám to odhalí a vy se uzdravíte. Tak bohužel, takhle taky ne. Jediný člověk ví přesně, kde je problém, a to je pacient sám. Terapeut je tu od toho, aby to pacientovi pomohl zjistit. Jak je ale možné, že se pacient neuzdravuje, když ví přesně, co mu je a co by mu pomohlo?
Nechci být až tak radikální jako někteří kolegové a říkat, že pacient svoji nemoc chce a stav, který zažívá, mu vyhovuje. Znám dost případů, kde je to naprostá pravda. Takovýto člověk ale psychosomatiku velmi brzy vzdá nebo se jí bude instinktivně vyhýbat. Ale i ten, kdo se uzdravit chce, je touto – jak říká trefně Ruediger Dahlke – provozní slepotou postižený.
Je to proto, že nemoc vychází ze vzorců chování, přesvědčení a způsobu života, který dotyčný s nemocí jednak vůbec nespojuje (pacienti jsou často rozčarováni tím, že terapeut řeší naprosto „podružné a nesouvisející“ věci), jednak je často považuje za správné a/nebo nevyhnutelné. Nicméně onen nepříjemný aspekt, že mi má nemoc vyhovuje, je svým způsobem obsažen téměř vždy.
Vidět to lze i u obyčejné chřipky. Určitě nás to otravuje, pokazilo nám to spoustu plánů, nestíháme, co jsme chtěli… ale není tak náhodou pravda, že se už delší dobu cítíme trochu unavení a bez nemoci bychom si odpočinek nedopřáli, protože si ho teď zrovna nemůžeme dovolit?
Tady tkví asi největší kámen úrazu psychosomatiky – připustit, že mi nemoc v podstatě vyhovuje, a hledat, proč vlastně, skutečně není pro každého. Respektive to je cesta, po které může jít každý, ale jen málokdo si ji vybere.
Duch(áček) to zařídí
Takže odteď se léčíme výhradně silou ducha? A vzpomínáte, co bylo řečeno výše o těch polaritách? Pokud se začneme tvářit, že vše je duch a tělo je jen jakýsi nadbytečný přívěsek, který musíme trpět, děláme úplně to samé, kvůli čemu jsme utekli od klasické (pouze na tělo orientované) medicíny. Jen z opačné strany.
Psychosomatika jako taková je veskrze výdobytek západní společnosti, a to proto, že přináší a vytahuje opomenutý prvek zdravotních potíží, který klasické západní medicíně chybí. Přináší rovnováhu, která je ale ve východních systémech obsažena a priori.
Z mého pohledu je zde obsaženo největší nepochopení, které často zapříčiní, že psychosomatika někomu „nefunguje“. Ono populární hledání příčin je totiž jen vstupní branou k tomu, abychom pochopili, že kauzalita jako taková má svoje limity. Systém příčina – následek funguje ve světě většiny přírodních věd.
Lít vodu do kyseliny se nevyplácí a výsledek bude pokaždé stejně nepříznivý. Ten samý princip lze ale na tělo vztáhnout velmi obtížně.
- Jeden den promoknu a zmrznu na kost, ale do rána jsem fit, další den lehce prochladnu a skončím s horečkou.
- Jeden den poruším všechny zásady zdravé výživy, a přesto mi je dobře, jindy sním k snídani koblihu a je mi těžko celý den.
Aplikovat ten samý princip na dva různé lidi přinese často dva různé výsledky. Takže musíme zjednodušovat, abychom se dostali k alespoň trochu všeobecným tvrzením. A stejně to funguje pro symbolické významy nemocí.
Možná vás bolí v krku proto, že něco „nemůžete spolknout“, ale co je to „něco“, proč to máte polykat, kdo vás k tomu nutí a jak z toho ven, to už nikde napsané nenajdete. Jediný, kdo to může zjistit, je majitel onoho bolavého krku. A jediná cesta, jak se k tomu porozumění dopracovat, je naučit se porozumět svému tělu natolik dobře, abychom dokázali rozklíčovat i to ostatní.
Takže se mu musíme začít věnovat naopak více, nikoliv méně. Přiznat mu důležitost, kterou jsme mu dříve odpírali. Většina lidí totiž se svým tělem skutečně zachází jako se strojem, to není rozhodně výsada lékařů. Péče o tělo není jen ten správný servis a údržba. Což je důvod, proč se nemoci často nevyhýbají ani lidem, kteří mají naprosto příkladnou životosprávu.
Využívejte celý web.
PředplatnéTělu je třeba hlavně naslouchat, a pokud to uděláme, objevíme princip, který je pro něj daleko zásadnější než kauzalita: synchronicitu. Tělo a duše jsou totiž jeden celek a jakékoliv dělení musí být vždy jen pracovní a dočasné, ale nelze na něm založit žádnou smysluplnou léčbu.
Synchronicita znamená, že vše se děje zároveň na poli ducha i hmoty a že jakákoliv emoce či hnutí mysli má svůj protějšek v rovině fyzického těla. Stručně řečeno: abychom ve svém léčení mohli psychosomatickém principy skutečně efektivně využít, musíme se naučit s naším tělem i duší komunikovat tak, abychom dokázali sami rozklíčovat, co je nám prostřednictvím nemoci nebo symptomu sdělováno. A k tomu nám dopomůže právě lepší naslouchání tělu.
Nikoliv proto, že by bylo důležitější, ale proto, že hovoří jasnějším jazykem. Pokud nás něco bolí, tak je to naprosto zjevný fakt, kterého si všimne každý. Ale signály duše, emoce, intuici máme často utlumené a zamlžené raciem, egem a všemožným balastem, který jsme během života nasbírali. Takže psychosomatika nás de facto vede daleko blíž našemu tělu.
Správný čas
A toto naladění na tělo má jeden obrovský benefit. Nejen, že daleko lépe najdeme ten správný lék či terapii (protože psychosomatika naprosto nevylučuje běžnou léčbu, ať už klasickou nebo alternativní, při které léčíme fyzické tělo), ale také trefíme ten správný čas. Protože ten je často ještě důležitější a zaručí, že efekt léku bude skutečně znatelný. Protože na něj bude připravena jak duše, tak tělo. Zároveň. A o tom to celé je.
Vyzkoušejte na sobě
Hlouběji do tématu
Prvním krokem musí vždycky být ohledání „místa činu“. V našem případě symptomu. Nebo spíš symptomů, protože tělo je poměrně složitý celek a málokdy se stane, že by se problém projevil skutečně jen na jednom místě. Začneme tedy naprosto jednoduchým konstatováním toho, co se nám skutečně děje. Ne toho, jak si věci interpretujeme:
