Člověk se sociálně úzkostnou poruchou zažívá téměř neustálý strach, který se objevuje především v sociálních situacích. Prožívání lze ilustrovat na modelovém příkladu Terezy. Ta se každé ráno probouzí nervózní. Ví, že ji dnes opět čeká stejný koloběh školy a práce. Bude muset opustit dům, nastoupit do veřejné dopravy plné cizích lidí, přijít na přednášku a později do práce. Navíc ji dnes čeká důležitá prezentace. Představa, že bude komunikovat s lidmi, a pak všechno, co bude muset během dne zvládnout, jen zvyšují intenzitu její úzkosti.

Tereza však bojuje ze všech sil a podaří se jí dostat z domu. Obává se, že by mohla přijít pozdě, a tak vždycky vyráží s dostatečným předstihem. Dnes jí to však nepomohlo a cestou nastala nečekaná situace, takže na přednášku má pětiminutové zpoždění. Vstup do přednáškové místnosti plné desítek lidí v ní vyvolává velké obavy. Co když se ztrapním? Všichni se na mě budou dívat. Co když je volné místo jen vedle někoho? Nezvládnu se zeptat, jestli si můžu sednout.

Tereza ale není jediná, kdo přichází na přednášku pozdě, a tak se připojí ke skupince a vstoupí do místnosti. Aby se na konci přednášky vyhnula interakci s ostatními, vybíhá z místnosti jako první a míří na seminář, kde ji čeká prezentace. Plná obav představí své téma a už začíná koloběh nepříjemných myšlenek. Co když to pokazím a zapomenu, o čem jsem chtěla mluvit? Všichni se mi budou smát. Co když si pomyslí, jak jsem neschopná? V desítkách podobných myšlenek probíhá Terezin den až do konce.

Ne každý její den je stejný, některé dny zvládá lépe než jiné. Navíc se jejímu okolí zdá, že žije naprosto normální život, jelikož všechno vlastně zvládá, ale ona ho prožívá jinak. Neustále se pohybuje na pokraji sil a připadá si neschopná. Má pocit, že jí v normálním životě brání sociální úzkost.

Terapie zaměřená na emoce

Je zřejmé, že sociálně úzkostná porucha může člověku velmi komplikovat život. Při její léčbě se využívají různé psychoterapeutické přístupy. Jedním z těch, které se osvědčily, je terapie zaměřená na emoce (Emotion Focused Therapy, EFT). Ukazuje se jako užitečná při rozpoznávání emocí, zmírňování vnitřního kritika a vytváření zdravějších reakcí na situace.

Důležitá poznámka: pod zkratkou EFT bývá prezentována i jedna alternativní metoda, a sice „technika emocionální svobody“ (Emotional Freedom Techniques), která na rozdíl od zde popisované terapie není vědecky ověřena.

Terapie zaměřená na emoce je integrativní neohumanistický psychoterapeutický přístup, který je podpořen výzkumem. Emoce jsou pro fungování člověka mezi lidmi klíčové, jelikož nám pomáhají vyvažovat požadavky okolí a naše vlastní potřeby. Jeden ze zakladatelů EFT Leslie S. Greenberg emoce pro lepší pochopení člení do čtyř kategorií:

• Primární adaptivní emoce jsou prvotní a bezprostřední reakcí na daný podnět. Tyto emoce nám pomáhají efektivně reagovat na situace, zvládat je a uspokojovat naše potřeby. Například pokud nám chybí milovaná osoba, pociťujeme smutek, který nás motivuje ke spojení s daným člověkem.
• Také maladaptivní emoce jsou bezprostřední reakcí, ale jsou ovlivněny traumatickými zážitky z minulosti. Signalizují chronické neuspokojené emoční potřeby a mohou se projevovat intenzivními až nesnesitelnými pocity strachu, osamělosti nebo studu. Aktivují se totiž kognitivně‑afektivní paměťová schémata, jež narušují zdravé fungování.
• Sekundární emoce jsou již poněkud složitější – vznikají jako reakce na primární emoce. Jsou více závislé na našich interpretacích a hodnoceních, například když v reakci na vztek začneme prožívat frustraci či bezmoc. Často slouží k tomu, aby nás ochránily před bolestivými primárními emocemi.
• Terciární emoce jsou ty, které využíváme k dosažení nějakého cíle. Může jít například o vyjádření smutku s cílem získat soucit druhých lidí.

Rozlišování těchto čtyř kategorií emocí je zásadní, protože nám umožňuje lépe porozumět složité povaze našich pocitů a účinněji na ně reagovat. Primární adaptivní emoce, tedy bezprostřední a přirozené reakce na situace, nám pomáhají orientovat se ve světě. Maladaptivní emoce jsou ovlivněny naší minulostí a traumaty, nemusejí tedy příliš odpovídat reálné aktuální situaci. Také to znamená, že k jejich zpracování a zahojení starých ran často potřebujeme hlubší psychoterapeutickou práci.

Sekundární emoce, které vznikají jako reakce na primární emoce, jsou více ovlivněny našimi myšlenkovými vzorci a interpretacemi situací. Práce s nimi zahrnuje změnu těchto vzorců, aby naše reakce byly zdravější a méně destruktivní. Také tato práce může být předmětem psychoterapie, velký kus cesty ale může člověk ujít sám, pokud si osvojí všímavý přístup ke svému prožívání.

Terciární emoce používáme k dosažení konkrétních cílů, ke změně chování a ke zdravějšímu sdělování svých potřeb. Když dokážeme své emoce lépe rozpoznat a pochopit, můžeme na konkrétní situace reagovat vhodněji. Například zlepšíme komunikaci – naučíme se svá přání sdělovat přímo, vyjednat oboustranně přijatelný kompromis a podobně. Praktická změna, třeba i malá, následně povede také ke změně našeho prožívání. Třebaže ne vždy dosáhneme svého cíle, posunem může být už to, že jsme například vymezili své hranice.

Terapie zaměřená na emoce klade velký důraz na vytvoření bezpečného prostředí, v němž nechybí empatie, bezpodmínečné přijetí a respekt, a více než jiné směry se zaměřuje na vytváření terapeutického vztahu. To je přesně to, co člověk bojující se sociální úzkostí potřebuje. Pokud je vybudována bezpečná vztahová základna, lze snadněji vnímat své emoční reakce a také otevřeněji komunikovat.

Práce s emočními vzorci

Vraťme se na chvíli k Terezinu příběhu a jejím sebekritickým poznámkám. EFT často pracuje s vnitřním kritikem, který sleduje a negativně hodnotí naše vlastnosti, chování nebo prožitky. U lidí se sociálně úzkostnou poruchou působí vnitřní kritik jako neúnavný zdroj katastrofických scénářů v podobě myšlenkového vzorce Co kdyby…

Jako intervence se užívá z gestaltu převzatá metoda dvou židlí, která klientovi umožňuje pracovat s jeho vnitřním kritikem v bezpečném prostoru. Jedna z prázdných židlí představuje klientova vnitřního kritika a druhá jeho aktuální přítomné já, které na kritiku reaguje. Cílem tohoto dialogu je, aby každá část mohla směrem k té druhé lépe vyjádřit své potřeby a motivy.

Klient postupně přechází mezi oběma místy a pod terapeutickým vedením s vnitřním kritikem komunikuje. Postupně tak může nalézat kompromisy a obě části svého já integrovat. Tím je umožněno vytvářet si zdravější vztah k sobě samému, aby člověk v konkrétní mezilidské situaci nebyl ovlivňován nezpracovanými dávnými zážitky. Vnitřní kritik se nás totiž svým způsobem snaží chránit před dalším zraněním.

Díky tomu, že terapeut věnuje pozornost klientovým emočním reakcím, je klient sám schopen jim lépe porozumět. Také se učí, jak tyto bolestivé emoce regulovat a tolerovat, což mu pomáhá zpřístupnit jiné, adaptivnější emoce, které podporují změnu. Lidé se sociálně úzkostnou poruchou často skrývají potlačené adaptivní emoce, jako je například hněv. V raném dětství neměli možnost je vyjádřit, a proto se stáhli do sebe.

Je účinné, když se tyto emoce v terapii vyvolají, aby bylo možno s nimi pracovat. Pomoci může technika prázdné židle: v představě na druhé židli sedí osoba, která klientovi ublížila, cítí se na ni naštvaný nebo jí potřebuje něco říct a nestihl to. Tímto způsobem může sdělit, co cítí, a zároveň se přiblížit k prožívání autentických emocí, zpracovat je v bezpečném prostředí terapeutické místnosti.

Předpokládá se, že jádrem sociální úzkosti je prožitek studu. Na začátku terapie může být maskován sekundárními emocemi a projevy, jako jsou například depresivní příznaky. Úkolem terapeuta je tyto procesy odhalit, společně s klientem jim porozumět a tím stud aktivovat. Pokud je stud aktivován, lze pracovat na jeho restrukturalizaci.

Kromě již zmíněných technik lze využít například rozhovor mezi klientovým současným já a jeho zraněným vnitřním dítětem sedícím v představě na prázdné židli naproti. Taková zkušenost obvykle aktivuje soucit se sebou samým, který je u sociálně úzkostné poruchy hodně potřebný.