Víra je duhový most, který naše mysl staví přes údolí strasti. Nestojí jen tak ve vzduchoprázdnu, ale na mocných pilířích a těmi jsou žádosti. Víra nás prostřednictvím tužeb a vášní dokáže přenést na druhý břeh, přesně do míst vysněných ideálů a představ, k nimž upínáme své vnitřní naděje. Jenže má to jeden velký háček. Víra ani touha nás tam nedokážou usadit natrvalo, protože je dáno pravou povahou věci, že teprve poznání spojené s dlouhodobou, pravidelnou a k cíli směřovanou činností může povýšit energii našich tužeb na citové hodnoty ideálů, pro něž jsme pod vlivem našich žádostí ochotni mnohdy i zabíjet. A to je na žádostech to hrozné.

Poznání je jiné. Kráčí údolím strasti a setkává se s každým strachem, beznadějí, prázdnotou, deprivací, frustrací a úzkostí, které se vždy střetem s neznámým duševním terénem v člověku rodí. Temné dálavy hlubin nevědomí nás oddělují právě od těch vysněných ideálů, které byly, jsou a doufám, že ještě dlouho budou dominantami představ moderního civilizovaného člověka.

Past primitivní víry mu však dlouho může odpírat rozumové poznání právě proto, že mu prodává iluzi zdánlivé jednoty, kterou ve skutečnosti ještě nemá. Zatím jím jen vášnivě prostupuje a na okamžik mu dává pocítit to, co jiný poznáním může získat trvale.

Trvalost vědění a pomíjivost vášní

Chápeme‑li morálku jako trvalou úctu k určitým hodnotám, patří ovládání slepých vášní jako pohonné hmoty egoistických popudů k mechanismu, jak morální strategii udržet v trvalém proudu vědomí. Primitivní vědomí, tedy vědomí zakalené vášněmi, je však, jak jsme popsali v minulém dílu, ze své podstaty jiné. Nese vysoký stupeň podráždění, je popudlivé, impulzivní, dramatizuje a prudká proměnlivost nálad je činí velmi nestabilním. Chceme‑li však morálku vnímat jako chvilkový projev určitých schopností či vlastností, jako je sebeobětování, odříkání, oddanost atd., které si tak vřele spojujeme se silnou vírou, pak je skutečně člověk pod vlivem primitivního vědomí schopen velmi úctyhodných, avšak pouze chvilkových mravních výkonů.

Je‑li člověk schopen pod vlivem svých vášní všech možných zločinů, je na druhé straně právě tak schopen činů, které jsou velmi vznešené, ctnostné a ctihodné, a to v intenzitách, které by bez pudové energie v sobě nikdy nenahmatal. Pod vlivem silných emocí je člověk schopen oddat se mravnímu ideálu do míry a stupně, kterého těžko dosáhne jinak než pod vlivem neuvědomělých vášní. Má to však jeden velký háček. Tento stav není ze své podstaty trvalý a je podroben všem nestabilním vlastnostem světa žádostí. Kolísá, proměňuje se, rychle se ztrácí a znovuobjevuje bez vědomé vůle člověka, protože ta ho neovládá.

Aby člověk nějakým způsobem nahradil absenci trvalosti mravních hodnot a schopnosti je permanentně udržovat na vysoké úrovni, kterou mu dává jen síla vůle, poznání a sebeuvědomění, dostává se mu jiné psychické síly a tou je víra.

Víra a ideje

Víra však nefunguje nikdy sama. Nesoucí se na vlnách vášně, je propojena s ideály, ke kterým směřuje. Náš „osobní“ život spočívá na silách, dominantách a hnutích, jejichž základu jen těžko mnohdy dohlédneme. Mějme to neustále na paměti. Protože teprve rozlišením mohutností, které nás slepě vedou a směřují naše jednání a rozhodování, se stáváme skutečně svobodnými. Kolektivní nevědomí musí být uvědoměno. Je to právě ten vnitřní ansámbl archetypů a sil, které ho utvářejí, oblast pudových zkratek a předpojatostí, které z něj vycházejí. Avšak ve své pravé podstatě jsou všechny tyto síly řízeny základními idejemi. Každá civilizace, každé civilizované vědomí je postaveno na několika základních představách a ideálech.

Jejich působení bychom mohli přirovnat ke spodním proudům podzemní vody. Jsou jako proudy tekoucí hluboko pod zemským povrchem (pod povrchem vědomí), které nemají s pomíjivostí vlnek na zemském povrchu mnoho společného. Ano, je tu mnoho chvilkových stavů a myšlenek, pro které se dokážeme nadchnout, ale je nemnoho základních, hlubokých idejí, které jsou spojeny s pudovými vášněmi jaksi napřímo. Ideje jako obrazy naší víry jsou vyživovány energiemi pudů, jež jsou pravými kořeny všech našich vášní. Netřeba dodávat, jak protichůdné a konfliktní jsou ze své vlastní povahy. Instinkty, nemaje samy o sobě žádnou reflexi, a tedy ani morální vědomí, spějí k uskutečnění svého cíle bez překážek. Pudy – kořeny našich vášní – tvrdí, že stojí za to pro ně žít a také pro ně umřít. Tak by rozlišující uvědomění nikdy neuvažovalo.

Hluboké a složité ideologie nemohou být vášní přijaty. Musí být zjednodušeny, aby jim kolektivní primitivní síla rozuměla a mohla se s nimi propojit.

Tak jako uvážlivost a impulzivita, tak i víra a poznání jsou naprosto rozdílné věci. I když si je tak často pleteme. Tak jako je primitivní vědomí jednoduše schopno se pod vlivem dojmu nadchnout a pak zase zhasnout, tak rozvinuté a všímavé vědomí si je těchto proměn vědomo a zůstává jimi nedotčeno. Snadnost, s jakou některé ideály a názory nabývají všeobecné platnosti a člověk se jich pod vlivem svých neuvědomělých vášní chytá, souvisí totiž hlavně s neschopností většiny lidí poznat, ovládnout a silou rozlišujícího uvědomění zničit ty druhy sil, které kalí jeho vědomí. To ony slepě brání člověku utvořit si vlastní názor, odlišné mínění založené na vlastních rozlišovacích schopnostech, tedy hodnotovém poznání a rozumové úvaze.

Zjednodušené obrazy víry

Hodnoty našich současných středoevropských životů v povrchové vrstvě neustále kolísají, ale v té druhé, hlubší, zůstávají neotřesitelně stejné. V každém případě ideje a myšlenky, které je schopna vášeň probouzet a poskytnout jim energii k jejich průniku do vědomí a udržet je tam, musí být velmi prosté. Nemůže to být sled složitých konstrukcí a na sebe navazujících logických či kauzálních úvah. Ty nemůže vášeň pro sebe nikdy podržet a také nikdy nedokáže ani dohlédnout následků svého chtění.

Proto je víra vždy spojena se zjednodušenou představou chtěného.

Není to vědění. Vědění vychází z poznání, které spolu s rozlišováním a sebereflexí chtěného či nechtěného boří mýtus víry založené na slepé vášni. Pokud na počátku poznání stojí zidealizovaná a zjednodušená představa jako obraz vášně a víra je most k této představě, tak poznání naopak přináší skutečné vědění o podstatě iluze svázané vášněmi. Jiná cesta než průchod údolím nevědomí – nevědění pro poznání neexistuje.

Vášeň a víra z ní vycházející se nedokážou držet složité logické názorové platformy. Ve své vlastní logice jsou obrazy primitivní víry velmi zjednodušené a vycházejí z jednoduchých asociací a myšlenek. Slunce je žluté a teplé. Proto všechno, co je žluté, je teplé. Takto to má primitivní duše postavené, ať chceme, nebo ne. Jestliže jeden stojí vášnivě na straně obhajoby jednoduchých (třeba náboženských) představ, tak ten druhý se stejnou vášní popírá jejich existenci. Jeden se drží žádosti a druhý averze. Každý z nich stojí v srdci odlišného archetypu, avšak jejich myšlení, vnímání, cítění a jednání je podmíněno stejnými asociacemi a oba podléhají nerozlišující síle vášně, poskytující jim pilíře pro stavbu mostu „jejich“ víry.

Přesto, že někdy jsou předměty naší víry zvrácené a dokonce i protichůdné, vědomí zachvácené vášní se nad tím nepozastaví. Je jen hrstka základních (mnohdy velmi protichůdných) myšlenek tvořících kulturní a náboženské myšlení lidí v určité kultuře a oblasti. Jsou jakýmsi archetypálním kolektivním základem a s tím se nedá nic dělat. Můžeme na ně navrstvit třeba ideje východní, ale dokud je s nimi organicky nesmísíme, tedy dokud neprojdou vědomým oddělením od vášní a nejsou podrobeny skutečnému poznání, zůstává hlavní hybná síla našich životů věrna základním, téměř neměnným kulturním vzorcům. Ty stojí na pevných pilířích týchž idejí, které mám já, které má i soused, ať je jakkoliv primitivní a nevzdělaný, protože jsou součástí jeho pudového života stejně tak jako mého. Života nerozlišujícího vášně, proto tedy podléhajícího slepé víře. Všechny tyto skryté síly se aktivují ve specifických sociálních situacích, které se vymykají normálnímu každodennímu stereotypu.

Hluboké a složité ideologie nemohou být vášní přijaty. Musí být změněny, zjednodušeny, aby jim kolektivní primitivní síla rozuměla a mohla se s nimi propojit. Jen tak může myšlenka působit v nitru na naše emoce. Tužba je tužba a vždycky ví, po čem touží, ať je jakkoliv silná. Pokud je spojena s vírou, stává se tato trojice vášeň – víra – idea téměř nerozlučitelnou a nezpochybnitelnou svatou trojicí a žádné světlo ji, pokud není reflektovaná, nedokáže zvenčí rozbít.

Věříme kněžím, věříme rodičům, věříme politikům, věříme vědcům, věříme zděděným představám, ustáleným názorům, věříme tolika věcem, aniž bychom si častokrát vůbec byli vědomi toho, čemu že to vlastně věříme, natož abychom víru prověřili světlem poznání. Anebo nevěříme – není to nakonec jedno a totéž?

Věříme na osud, věříme na zázraky, ovšem jen do té doby, dokud se nestane něco, co nás přivede k rozhodnutí odevzdat slepou víru a naději s ní související a vydat se na dlouhou pouť temným nevědomím. To je úkolem individuace, a tedy i terapie založené na sebepoznání. Na pouť za skutečným poznáním, které se nedá ničím ošidit. Protože jenom skutečné poznání boří mýtus víry a dává nám poznat pravdu, která není vynucena silou vášně, a tedy neleží v temnotě nevědomí. Víra štěstí nepřináší. Pokud ano, tak takové štěstí, které podléhá proměnám našich emocí a vášní a je na nich v každém ohledu závislé.

Těžko říct a rozsoudit, co je horší – zdali pyšný duch, který si myslí, že už všechno ví, anebo slepá víra, která nemá nástroje vymanit se z temných pout vášně a stát se vědomým poznáním. V každém případě je jasné, že po určitý úsek naší cesty je slepá víra mostem ke břehům území, na které bychom jinak mohli úplně zapomenout. Ale i ona musí být zničena. Držet se jí po celý dlouhý život je hloupé a stejně tak nedůstojné jako držet se nadutosti a pýchy, která si nepřipouští jakékoliv pochybení a neznalost. Ale žádný strom neroste do nebe. I pyšný duch je nakonec přemožen primitivní povahou nevědomých sil a svržen jimi do temné propasti.

Byl jsem za svůj život až mockrát přítomen argumentaci vášnivých věřících, abych pochopil, že rozumové poznání jako argument proti vášni nestojí. Jen jiná slepá víra se ráda hašteří a vytahuje do boje proti stejně silné vášni nepřítele. Každá vášnivá víra se ráda nesnášenlivě postaví proti své sestře ve víře. A to je to, co rozděluje společnost. Ne rozum a cit, ale slepá víra, která je poháněna vášní a emocemi, ať už jsou jakéhokoliv druhu. Taková víra je pochopitelně primitivní a nemá s jakýmkoliv poznáním a rozlišováním cokoliv společného.

Takže nám chybí k celkovému obrazu o předmětu našeho povídání už jen malý kousek. Vášně a slepá nevědomost se dostávají ponejvíce ke slovu v situacích, kdy povstávají davy a společenské události nás jednoho po druhém vtahují právě skrze primitivní emoce do děje. A je to tak v pořádku – kdyby se tak nedělo, nedocházelo by ke společenským změnám a převratům.

Proto se v posledním dílu našeho seriálu podíváme společně na to, jak se člověk snadno stává obětí kolektivních pudů, a tedy masovým člověkem. Neboť jsou tu situace, kdy jen masa má moc. Kdo by odolal?