Než se Barack Obama stal prezidentem Spojených států, prošel po rozžhaveném uhlí a zvolal: Yes, we can! Tato zkušenost pro něj byla tak silná, že si úderné heslo firewalkingu „Yes, I can!“ vypůjčil jako hlavní motiv své úspěšné kampaně.

Přechod přes žhavé uhlí je metafora pro posunutí vnitřních hranic, pro překonání překážek a bloků, jež nás každý den a celý život omezují. Když mohl současný americký prezident a spousta vyznamných osobností korporátního světa, můžu i já.

Pokud nám není otázka osobního vývoje lhostejná, sami aktivně vyhledáváme možnosti, které nám tento proces nastartují nebo zpříjemní. Rád s těmito malými pomocníky experimentuji. Když něco nevyzkouším, nedozvím se, jestli mohou mé životní mozaice něčím prospět. Nadcházející experiment bude akorát trochu ožehavější než obvykle.

V podání, v jakém bude firewalking prezentován na nadcházejícím veletrhu Evolution, vychází z neurovědeckých základů. I proto se tak dobře uchytil v korporátním světě při firemních akcích. I proto se můj pragmatický mozek rozhodl, že jej vyzkouší právě při této příležitosti.

Neurošotek

Jiří Vokáč Čmolík ze společnosti Inner Winner, jeden z hlavních reprezentantů firewalkingu u nás, pracuje při této metodě s fenoménem neuroleadershipu. Ten pomáhá pochopit, jak funguje náš mozek v reakci na změnu, na výzvy, řízení nebo výkon a jak tyto informace využít pro rozvoj jednotlivců i firem.

„Každý z nás má své bloky, svého šotka, který nám brání být úspěšnější. Určitě to znáte, říkáte si: sakra, jak to, že se mi to děje zase? Už jsem byl zase kousek od toho, abych sbalil tuhle ženskou, a zase nic…“

Známe to. Jedna část našeho mozku, neokortex, má své sny a vize. Ví, jak se chytit nových příležitostí. Jiná, limbická část ale zareaguje: To je blbost! Takových už tady bylo a jak dopadli!

Limbický systém prostě nemá rád změny a radši si hoví v bezpečném stereotypu, nehledě na to, jak je pro nás nepříjemný. Vytváří vědomá rozhodnutí o tom, jestli se do něčeho nového pustíme, nebo to necháme plavat.

Emoční část mozku nám diktuje, co je možné a co není. Vytváří realitu kolem nás. V bdělém stavu si většina lidí řekne, že chodit přes žhavé uhlí, které má 600 stupňů, prostě nejde. Tato část mozku potvrzuje realitu, že je oheň žhavý.

„Mozek nám tvrdí, že spousta věcí nejde – buď tam ten program vložil někdo jiný, například v dětství, nebo jsme si ho tam úspěšně vložili sami,“ vysvětluje Vokáč. „Mozek to celé pěkně zacyklí a odpoví nám: to nejde, to nemůžeš.“

Firewalking podle něj slouží jako metafora: hranice vnímání reality jsou mnohem dál, než si myslíme. Posouvá naši zkušenost z „To nejde“ na „To jde“. Do neokortexové části mozku, kde se rodí vize, velké myšlenky. To, co nás posouvá dopředu a mění nám život.

O samotné rozžhavené uhlí nakonec zas až tak nejde. Důležitý je proces, během něhož narazíme na mnohem obtížnější věci, než je žár pod našimi chodidly.

„Vědecké výzkumy dokazují, že naše nové zkušenosti se zapisují do samotné DNA. Celé tělo si tuto informaci zapíše. Před důležitou výzvou pak analyzujeme, jestli tu situaci už známe, nebo neznáme. A podle toho reagujeme. Když pak čelíme výzvě, která nás blokovala, možná si řekneme – sakra, tak já jsem dokázal přejít přes žhavé uhlí… Vyvoláte si tuto vzpomínku a dokážete zajít dál než dřív,“ říká Jiří Vokáč.

V mozkové jednotě je síla

Kíčovým momentem přípravy je integrita všech tří částí mozku – neokortexu, limbickeho systému a nejstaršího plazího mozku. Připouštíme, že je úspěch možný.

V ten moment začínáme svůj mozek programovat jiným směrem. Vyřadíme našeho šotka ze hry a připustíme, že se to povede.

V této souvislosti jsem si vzpoměl na exhibici mladých šaolinských mnichů, kteří dokáží svým hrdlem ohýbat železné tyče, chodit po nožích nebo přerážet kovové pláty o předloktí.

„Když pak stojíte před žhavým uhlím, čekáte na svého vnitřního průvodce, který se aktivuje ve vypjatých situacích a řekne nám, jestli máme přejít, nebo ne. Nemá to nic společného s náboženstvím nebo esoterikou. Je to naše vnitřní integrita, něco, na co se můžeme v těchto situacích spolehnout. A když respektujeme svůj vnitřní hlas, je jedno, jestli nakonec skutečně přejdeme, nebo ne,“ popisuje svou zkušenost Jiří Vokáč.

Přístupů k rituálu firewalkingu je spousta. Někteří jeho současní propagátoři s oblibou prohlašují, že jeho provozování dokazuje vítězství ducha nad hmotou, jiní se opírají čistě o základy fyziky.

„Fenomén poprvé vědecky zkoumalo Kolegium pro psychický výzkum University of London ve 30. letech minulého století a došlo k závěru, že nejde o žádný nadpřirozený jev,“ říká český psychiatr Radkin Honzák.

„Další ověření proběhlo v devadesátých letech v USA se stejnými závěry: tajemství chůze po žhavém uhlí spočívá v nízké tepelné vodivosti dřevěných uhlíků a krátkém kontaktu mezi žhavým uhlím a chodidly,“ vysvětluje Honzák technickou stránku věci z pohledu vědeckého světa.

Jeden rituál, spousta názorů a přístupů, Tak je to v pořádku. Ať si každý vybere ze supermarketu možností.

K firewalkingu lidé přicházejí z různých důvodů. Pro někoho je to hlavně zvědavost, jak to celé funguje, a zároveň zajímavý zážitek. Mnozí hledají možnost, jak se zbavit opakovaných zacyklení ve svém životě – prostě těch nárazů o zeď už bylo dost a člověk se chce posunout zase o kus dál. Někdo se k firewalkingu upne jako ke vstupní bráně své vnitřní transformace.

U mě je to asi hlavně ta zvědavost a touha dozvědět se o sobě zase o něco víc. Brzy vám dám vědět, jak jsem při nasazení vlastní kůže dopadl.

Hromadný firewalking proběhne v něděli 10. dubna v rámci festivalu Evolution (8.‑10. dubna) na pražském Výstavišti. Více info na veletrhy.feliciusmedia.cz.