Henri Monford údajně žije devět let nezávisle na jídle, pije dvě deci vody a spí dvě hodiny denně. Co s ním?
Vážený pane profesore, jsem pravidelný čtenář Vaší rubriky a zajímal by mě Váš názor na následující. Nedávno byl v České republice na návštěvě tzv. breatharián Henri Monford, který údajně žije již devět let nezávisle na jídle, pije dvě deci vody a spí dvě hodiny denně. Žije z tzv. prány, což prezentuje jako životní, vesmírnou energii. Jelikož jsem vystudovaný energetik z ČVUT a ctím fyzikální zákony, připadá mně to z hlediska jejich uplatnění nemožné. Musí platit vyrovnaná bilance energie. Kolik energie vydáme, tolik jí musíme přijmout. Energie nemůže vznikat z ničeho, viz perpetuum mobile a jeho rozpor se zákony termodynamiky. Jediná možnost je, že naše současné poznání nesahá ještě tak daleko a Henry Monford je napojen na nějaký jiný zdroj energie (výše zmíněnou pránu). Poté by se ale nabízela otázka, proč žít z prány, když máme trávicí systém na přijímání klasické stravy. Děkuji za odpověď. S pozdravem Jaroslav Černý, Slaný.
Vy jste si vlastně odpověděl sám. Připomeňme jen, že jako breathariánství (inedia) se označuje život bez obvyklé kalorické potravy. Přežívání bez jídla se vysvětluje buď jako důsledek schopnosti vytěžit zbytky energie i z naprostého minima (vody a slunce), asi jako u kaktusu, kterému stačí k životu pár kapek vody, nebo jako proces napojený na alternativní zdroj energie, tzv. pránu, což je životní energie známá z hinduismu.
Z hlediska západní medicíny a myšlení může jít buď o trik, anebo skutečně o něco, co dosud uniká našemu poznání.
Jde o několik tisíc let starou techniku extrémně úsporného hospodaření s energií, tedy i minimálního výdeje, zejména teplem. Z hlediska západní medicíny a myšlení může jít buď o určitý trik, kdy dotyčný přece jen do sebe nějakou výživu nepozorovaně dostane (tvrdit, že nikoli, je spíše otázka víry než poznání, protože breathariáni jsou pro západní medicínu experimentálně prakticky nepřístupní), anebo skutečně o něco, co dosud uniká našemu poznání.
V takovém případě je však záhadou, proč není tato schopnost rozšířenější, proč v Indii, odkud technika pochází a kde by se moc hodila, umírají lidé hlady a proč bychom naopak u nás měli o napojení na pránu vůbec usilovat, když se můžeme normálně najíst.
Dokonce i hladovějícím obyvatelům subsaharské Afriky je mnohem etičtější poskytovat potravinovou pomoc spíše než doporučení, aby se napojili na pránu. Život s minimálním přísunem energie si lze teoreticky představit, ale v žádném případě nejde o „perpetuum mobile“.
Věříte, nebo nevěříte? Jsou podle vás dlouhodobí hladovkáři podvodníci, nebo se přikláníte k vysvětlení, které přesahuje znalosti západní vědy?
Článek vyšel v týdeníku Reflex.
