Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Život je extrémní sport

Za ten rok prožitý v kontaktu se smrtí jsem strašně zestárla. Uvědomila jsem si spoustu věcí.

„Setkávám se tu s názory, že mladý člověk nemá za sebou nic pořádně prožitého ani dostatek zkušeností, a tak nemůže vědět nic o světě, natož někoho soudit,“ napsala nám do redakce čtenářka Karolína. „Proto bych zde ráda napsala svůj příběh, aby někteří snad lépe přijímali myšlenku, že opravdu nezáleží tolik na fyzickém věku, jako spíše na tom psychickém. A že i dvaadvacetiletá holka toho může mít za sebou hodně.“

Krásné dětství jsem prožila v nádherné přírodě Sudetského pohoří, a jelikož naše matka praktikovala výchovu „dělej si, co chceš“, rostli jsme si jak dříví v lese a taky si toho horského lesa náramně užili. Otec však nebyl tolik liberální. Výchova z jeho strany byla poněkud drsnější.

Výprask řemenem byl na denním pořádku. Ať už to bylo za špatně vypočítaný příklad, trojku z pětiminutovky nebo rozbitou skleničku. Horší však byla psychická manipulace a neustálý stres. Jednou došel řemen, tak jsme nějaký ten čas dostávali pravítkem přes prsty, což mi trvale poškodilo jemnou motoriku.

Jo, abych nezapomněla, jsem z dvojčat. A protože byl bratr velmi hyperaktivní, rodiče mu museli věnovat více pozornosti, což ve mně zanechalo dojem méněcennosti. Naopak babička by za mě nejradši i dýchala a příšerně mě rozmazlovala. Zkrátka a dobře, z extrémů do extrémů. Extrémní je vlastně tak trochu celé naše rodina, od sportů až po vzájemné vztahy.

Bylo mi jedenáct, když mi do života vstoupil můj nejlepší přítel. Netrvalo dlouho a krásné přátelství přerostlo v lásku. Jeden pro druhého jsme byli ochotní více než zemřít. Kdo v tomto věku tušil něco o závislých vztazích, přenesených jak jinak než z ne zrovna idylické rodiny.

Útěky do světa

S pubertou se mé neshody s otcovými výchovnými metodami začaly čím dál víc vyostřovat. Nenáviděla jsem ho. A liberální přístup matky, mnou v té době vnímaný jako naprostý nezájem, také moc nepomáhal. Občas jsem "utekla z domu " a na několik dní přespala u kamarádky, nebo jsem dokonce sbalila kufr a pár měsíců bydlela u babičky.

Po jedné extrémnější hádce s otcem, vzniklé kvůli křivě ukrojenému chlebu, kdy se mnou v afektu málem prosklil dveře (a nebýt zásahu matky, asi by to hodně špatně dopadlo), se situace začala diskutovat. Dospělo se k závěru, že od určitého věku není možno používat fyzické tresty.

Po smrti dědečka, který nás z velké části také vychoval, se vše nějak uklidnilo. Existence těch, co milujeme, byla pojednou nedocenitelná. Asi to způsobilo vědomí smrti. Já se však rodině ještě více odcizila. Došlo mi, že jsme na sebe hodní, jen když se nám po druhém stýská.

Celý svět se mi zhroutil. Smrt mého přítele byla něčím nesmiřitelným, nedovedla jsem si přestavit, že bych mohla žít dál.

Začala jsem si plnit sny a cestovat. Někdy s kamarádkou, ale většinou sama. Přítel zůstával doma, z finančních důvodů, a já si nevydělala brigádou zas tolik, abych ho mohla vzít s sebou. Jezdila jsem většinou stopem, přespávala u nových známých – často i neznámých – lidí, poznávala kulturu v cizích zemích, prostě si užívala školu života.

Stopování se mi stalo málem osudným. Nejednou jsem musela nenechavému řidiči vyhrožovat policií, aby okamžitě zastavil a nechal mě jít. Že chlapům jde většinou jen o sex, když vidí hezkou holku, potvrdila spousta situací. Za nepatrný náznak příslibu sexu pro vás udělají ledasco. Není divu, že toho některá děvčata bezostyšně využívají.

Na cestách mi nikdy nechyběl domov ani rodina, pouze můj přítel. Na něj jsem se vždycky těšila.

Špatné zprávy

Je to necelé dva roky zpátky, co příteli diagnostikovali rakovinu. Trápily ho už delší dobu nějaké zdravotní potíže, ale vždy to, jak se říká, rozchodil. Když jsme se dozvěděli diagnózu, bylo mi jasné, že je to konečná. Ale přesto jsem s ním bojovala a stála při něm až do konce.

Sháněla jsem specialisty a zaplatila nadstandard (z peněz našetřených na cestu na Nový Zéland), i když jsem věděla, že šance na přežití prakticky není. Doma mi říkali, že zbytečně vyhazuju peníze, že je to všechno k ničemu. Ale když se na to zpětně dívám, nebylo. Protože v tom marném boji nebyl sám. Když viděl, jak hrozně bojuji za něj, začal bojovat on sám. Fyzický stav se nezlepšil, ale psychika se obrátila o 100 procent, a to dělá – zvláště na konci života – strašně moc.

Myslím, že před tou poslední operací věřil, že to zvládne, a já tomu taky málem uvěřila. O to horší pro mě byla o pár hodin později smutná zpráva lékařů. Dokonce jsem na chvíli uvěřila mému otci, že to byly vyhozené peníze. Pro spoustu lidí s jinými hodnotami určitě ano.

Nemohla jsem už ani brečet, a tak jsem jen pohledem prosila o slitování a ukončení mého trápení.

Celý svět se mi zhroutil. Smrt mého přítele byla něčím nesmiřitelným, nedovedla jsem si přestavit, že bych mohla žít dál. Prodělala jsem stav klinické deprese, který by lékaři řešili jedině prášky, protože jsem nebyla schopná mluvit ani se pořádně hýbat.

Plíce sevřené, srdce s každým úderem jako by narazilo na hrot hřebíku a celé tělo ve strnulé křeči. V hlavě peklo a jediná myšlenka bezmezné touhy na konec. Nemohla jsem už ani brečet, a tak jsem jen pohledem prosila o slitování a ukončení mého trápení.

Dvě věci mě udržely naživu. To, že jsem sama nebyla schopna pořádně pohybu, a pak má rodina. Matka se neustále snažila, abych něco snědla a hlavně pila, a otec se staral, abych byla v klidu, teple a daleko z dosahu od nebezpečných věcí. Věděli, že transport k lékaři by byl pro mě tou nejhorší možnou variantou.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Prosili mě a přímo žádali svou starostí, péčí i slovy, abych zůstala naživu. A mně v tu chvíli došlo, že i přes tu drsnou výchovu mě mají bezmezně rádi a že jim je upřímně líto toho, jak jsme se odcizili. Svým odchodem bych jim příšerně ublížila. Prostě jsem jim to nemohla udělat. A tak jsem slíbila, že neudělám žádnou hloupost a zůstanu naživu.

Zpátky do života

Vrátila jsem se do školy, kterou tedy dodělávám spíše setrvačností, než se mi opět vrátí chuť do studia a hlavně zájem. V létě jsem odjela opět na pár měsíců do zahraničí. Začala jsem se cítit dobře v situacích, kdy se jiní bojí o svůj život. Možná to není úplně dobře, a podle slibu sama tyto situace nevyhledávám, ale jisté výhody to má.

Seznámila jsem se s dalšími fajn lidmi a s většinou jsme ve stálém kontaktu. Hlavně s jednou dívkou z Japonska, jíž tsunami v roce 2011 vzala celou rodinu. Prožila jsem si zas pár dobrodružství včetně slaňování kaňonů, surfování, paraglidingu a jiných adrenalinových sportů.

Za ten rok prožitý v kontaktu se smrtí jsem neuvěřitelně zestárla. Uvědomila jsem si spoustu věcí.

Nejen těchto aktivit se týkaly život bezprostředně ohrožující situace, ať se jednalo o můj život nebo někoho jiného. V takových momentech člověk skutečně nemá čas dumat nad psychickou bolestí minulého času, prostě musí jednat a prožít každý okamžik naplno. V klidné krajině finských jezer jsem pak objevila úlevný účinek meditace. Po návratu domů, jsem se začala věnovat józe a meditacím.

Za ten rok prožitý v kontaktu se smrtí jsem neuvěřitelně zestárla. Uvědomila jsem si spoustu věcí. Nalezla jsem klíč k odpuštění otci a všem, kdo mi kdy ublížili. Přestala jsem obviňovat druhé ze svých nezdarů. Občas mi dělá trochu potíže přijmout plnou zodpovědnost za své jednání a myšlení, ale pracuji na tom.

Doma se situace neuvěřitelně zlepšila. Dokonce se rodiče přestali hádat mezi sebou. Snad i díky mé pomoci, ač to dříve vypadalo na rozvod, našli k sobě opět cestu. Snažím se pomáhat lidem a otvírat jim oči. Spolubydlící začala třídit odpad, zajímat se o životní prostředí. Chtěla se vykašlat na školu, ale našly jsme jiné východisko. Školu jednoduše přerušila, sehnala jsem jí práci v USA a zatím je tam nesmírně spokojená.

Se smrtí přítele nejsem ještě srovnaná. Potlačené a neprožité emoce se vracejí a jisté podněty fungují jako skvělý spouštěč. To jsem si zkusila nedávno, když jsem sama musela podstoupit pár náročnějších vyšetření v nemocnici. Ale věřím, že časem se s tím vyrovnám.

Chci tím říct, že vím, že nejsem vyzrálá a vyrovnaná osobnost, ani nejsem odborník „vševěd“. Přesto si myslím, že můžu podle svých znalostí, zkušeností a uvážení celkem dobře posoudit lidi.

Tak snad je to vše, co jsem měla na mysli v příběhu mé pošramocené psychiky.

Mějte se, smějte se a užívejte si život bez předsudků.

Využívejte celý web.

Předplatné

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0