Heslem dnešní doby je změna. Vykukuje na nás z řady mouder a pořekadel – změna je život, jedinou jistotou v životě je změna. Ano, je. Nikde už se však neříká, kdy přesně a jakou změnu má každý z nás udělat. A hlavně, měnit můžeme jen to, co dobře známe, víme, jak to funguje a jaký potenciál skrývá.

Už vás někdy napadla myšlenka, jaké by to bylo být někdo jiný, mít jinou minulost, fyzické dispozice, jiný životní styl? Napadlo vás někdy při pohledu na někoho, kdo vás ohromil: Chci být taky taková. Chci taky tak vypadat, tak se chovat, mít takovou práci… nebo Proč jen jsem skončil se sportem, hraním, bývalým zaměstnáním… mohl jsem být už tak daleko?

Najednou se dostaví ta neodbytná touha po změně.

Naleznete spoustu informací o tom, jak žít šťastně, jak si vysnít svůj ideální život. Dodržíte všechny návody krok za krokem. Všechny vám „zaručují“ úspěch a spokojenost. Začnete tedy běhat, držet dietu, změníte práci, partnera nebo bydlení… Spokojenost ale nepřichází.

K čemu vlastně jsem?

Kolo na Mercedes nepřestavím, kdybych se na hlavu postavila. Pokud vím, jak kolo funguje, z čeho se skládá a k čemu slouží, ani se o tom pokoušet nebudu. Pokud to nevím, mohu se celý život snažit z něj marně postavit auto. Absurdní příklad, že? Je to přece nad slunce jasné. Tak proč se sami sebe snažíme téměř denně měnit a přestavovat na auta, když naší funkcí je být kolem?

Proč se stále dokola snažíme být lepší, rychlejší, výkonnější, atd., když je naší dovedností a podstatou například šířit klid, harmonii a spíše než závodit nám jde lépe organizovat? Protože nevíme, kdo jsme, nebo to odmítáme přijmout.

Kolo je kolo, auto je auto. Pes je pes a štěká, kočka mňouká a slunce zapadá a vychází. Jasná věc – ale já, já se musím změnit. Odsoudíte sekačku na trávu, protože to není dobrý dopravní prostředek? Vyhodíte lednici, protože neumí upéct bábovku? Těžko. Sebe ale odsoudíme bez váhání.

• Nejsem sportovec = jsem k ničemu.
• Nejsem intelektuál = jsem k ničemu.

Vždy najdeme důvod, proč „jsme k ničemu“.

Umíme rozeznat a správně použít přístroje – mají totiž návod. Umíme velmi často využít schopnosti a potenciál lidí kolem sebe – můžeme je totiž pozorovat. Ale k sobě návod nemáme a při realizaci všech těch změn nemáme čas… pozorovat sebe.

Upřímné sebepřijetí

Já sama jsem řadu let měla pocit, že nejsem žena, jak se patří. Že bych měla být jako ty kolem a že to musím změnit. A tak jsem měnila, stylizovala svůj vzhled i práci, přátele i volný čas, abych vypadala jako ta pravá žena.

Výsledek mne ale stále neuspokojoval. Neměla jsem tušení, co mění. Neznala jsem materiál – sebe. Po nějaké době bádání a zkoumání za pomoci koučů a terapeutů jsem zjistila, že jsem ženou byla vždy. Nemusela jsem se jí stát. Jen jsem nesprávně chápala, co to znamená.

Bylo to, jako bych měla celou dobu k dispozici nejmodernější čtečku knih, ale tvrdila, že je k ničemu, protože zobrazuje knihy v jazyce, kterému nerozumím. Namísto toho, abych si nejprve zjistila, jakou knihu a v jakém jazyce do ní nahrávám.

Hloupé, řeknete si. Přesto se však k sobě chováme přesně takhle. Bez znalosti, pochopení a přijetí toho, kdo jsme, se soudíme, hodnotíme a bezvýsledně měníme. Stejně jako tlačítka na dálkovém ovladači, každý z nás má nezaměnitelnou funkci. Ovládnout ji můžeme jen my sami. Ne okolí.

A jak začít s přijetím a pochopením sebe sama?

Zařaďte do svého slovníku slovo opravdu. Respektive otázku: Opravdu? Až budete mít opět potřebu se soudit, zastavte se a zeptejte se sami sebe:

• Opravdu je to, co jsem udělal, chyba?
• Na základě jakých okolností jsem se takto rozhodl?
• Opravdu je to, co si o sobě myslím, pravda? Opravdu to tak je? Opravdu jsem takový?

A mějte na paměti dvě věci: Každý děláme v daný okamžik to nejlepší, co dovedeme. To, jací jsme, má svůj význam. Jen je třeba ho uvidět.