Vyzkoušejte: Nová audio sekce
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Zůstaňme v kontaktu

Můžeme být v jedné místnosti, můžeme spolu i mluvit, ale to ještě neznamená, že máme také kontakt.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

15. 7. 2013

Naše schopnost kontaktu s druhým člověkem není samoúčelná: kontakt není jen mechanismem, jak druhému sdělit naše přání, informace a prožitky. Dobrý kontakt je zcela zásadní nejen pro navázání hodnotných vztahů, ale také pro změnu naší osobnosti, pro naši sebeaktualizaci, pro uvědomění a rozvoj mnoha aspektů naší osobnosti.

Uvědomuji si, že název dnešního článku může vyznít jako fráze, kterou se snažíme překlenout nejistotu odloučení… Nikoli, neloučím se s vámi, milí čtenáři. Náš úkol bude přesně opačný – prozkoumat, co to znamená v kontaktu být, do kontaktu vstoupit, v kontaktu zůstat.

Co je to kontakt? Tento pojem se vyskytuje v elektrotechnice, obchodu, spiritismu, ufologii i v bojových uměních. Jeho užití je velmi široké, a proto někdy matoucí.

My zde budeme slovo kontakt chápat daleko těsněji jako naši schopnost setkat se s druhým člověkem. Chápejme jej jako existenciální situaci: zážitek, kdy cítíme, že se náš prožitek mění. Že zaniká pouhé „já“ (tak, jak si je uvědomujeme, když jsme sami) a vzniká jiný typ prožitku, spojení já-ty.

Kontakt proměňuje

Kontakt přitom nemusí být totéž co dialog. Dvě osoby nemusí být spolu ani v jedné místnosti, aby mezi nimi docházelo ke kontaktu. Zkuste si uvědomit, jak se váš prožitek sebe sama a vašeho vnitřního prostoru (nálady, uvažování, pociťování) liší, když jste na nějakém místě opravdu sami (sami v bytě, sami na chatě, sami v lese), a jak se změní v případě, že druhý člověk nebo partner je přítomen – byť jen ve druhé místnosti.

V případě reálného dialogu či komunikace se kontakt samozřejmě zesiluje. Kontakt ale může být extrémně silný taky jako následek dialogu či interakce mezi lidmi – všichni známe sílu mlčení dvou rozhádaných lidí (ticho, že by se dalo krájet) nebo milostného objetí (intimní, společné ticho).

Ne každý má stejnou schopnost kontaktu a ne v každé situaci máme stejnou schopnost kontaktu. Co to znamená? Že nedokážeme s druhým hovořit? Že nedokážeme prosadit svůj názor nebo mluvit o svých pocitech? Ne nutně. Nesmíme považovat kontakt za disciplínu výměny slov.

Kontakt nepatří do říše techné, kdy si sdělujeme informace na způsob jedniček a nul po počítačové síti. To je jen jedna jeho stránka. Během kontaktu s druhým člověkem vznikají také emoce, pocity, fantazie, kontakt tvaruje náš prožitek, vytváří naši zkušenost, odhaluje a formuje naši osobnost, kontakt nás někam posouvá.

Všimněme si, jak jsme během zajímavého hovoru každou minutu jiní. Jak nás konverzace „konvertuje“ (mění). Kontakt je eminentním, královským prostředkem změny, to vědí a využívají nejen psychologové. A to ať hovoříme o změně aktuální – o utěšení, dodání sebevědomí či uklidnění – nebo o změně trvalejší, permanentní, osobnostní.

13. ledna 2020

Hovory o člověku: Krize a konflikt

Jáchym Gondáš, Jakub Jan Zlámaný

Předpoklady dobrého kontaktu

Dobrý mezilidský kontakt se vyznačuje několika charakteristikami. Byť se jedná o určitou idealizaci, můžeme konstatovat, že pro přiměřený kontakt musíme splnit určité předpoklady. Mezi ně patří:

1. Ochota a schopnost vnímat a uvědomovat si

Není dobrého kontaktu bez uvědomění a pozornosti, kterou dávám svým prožitkům i druhému člověku. Obojí se často prožitkově sdružuje v jednu propojenou zkušenost, kdy neodlišujeme, co je „náš“ prožitek a co vnímání či empatický prostor pro druhého člověka – koneckonců je to pouze oblast našeho uvědomění, ve které můžeme druhého vnímat, proto je taková fúze pochopitelná.

Uvědomění svých prožitků, pozornost ke všem aspektům našeho aktuálního prožívání, je zásadním a klíčovým uměním jak vztahu (dialogu), tak spokojeného prožívání i osobnostní změny: pokud chci cokoli stavět, musím vědět, co k tomu mám aktuálně k dispozici. Co prožívám, co si uvědomuji. Nemohu stavět z něčeho, co k dispozici není. V tom případě stavím vzdušný zámek.

2. Schopnost akceptovat a respektovat druhého

Schopnost akceptovat a respektovat druhého znamená dokázat vnímat spíše to, co druhý říká, než co bychom rádi, aby říkal (nebo čeho se bojíme, že bude říkat). Moderní psychologie (a filozofie poznání) nám sice ukazuje, že každé vnímání je pouhou interpretací, tedy naším výkladem toho, co vnímáme, a že žádné objektivní poznání neexistuje. Ale přesto je nám všem zjevná různá míra, s níž můžeme vzkaz druhého měnit a ohýbat, tak aby vyhovoval našim potřebám, obavám nebo názorům. Nevstoupíme do dobrého kontaktu, pokud nedokážeme umenšit své „předporozumění“ a poskytnout volný prostor druhé osobě.

Stejně tak je důležitá jiná vnitřní dimenze – respekt k jinakosti, odlišnosti. Ten neznamená, že musím nutně souhlasit s tím, co druhý říká či co vyznává. Pokud však ve svém vnitřním prostoru nedokážu zažít, že taková odlišná názorová (či jiná) pozice druhého člověka je v pořádku, že přijímám druhého člověka v jeho úplnosti i s názory, s nimiž nesouhlasím, že jej akceptuji a respektuji, že chápu, že v jiném kontextu (výchovy, temperamentu, prostředí, osobnosti) jsou odlišné zkušenosti a odlišný světonázor dokonce pochopitelné, pak je velmi obtížné nastolit kontakt, ve kterém bude druhý člověk pociťovat důvěru nebo jen pocit, že vůbec má cenu se mnou něco sdílet…

Musíme přitom umět oddělit akceptaci druhé osoby od našich etických a názorových soudů. Obojí je v pořádku – můžeme druhého člověka akceptovat (pro dobrý kontakt je to nezbytné) a zároveň s ním můžeme v něčem i nesouhlasit. Jsme-li sociálně inteligentní, dokážeme často plně pochopit pohnutky druhých, jejich důvody jednání. I pokud se jedná o jednání společensky nevhodné či dokonce eticky naprosto špatné, velmi často chápeme mix motivů a zkušeností, který k takovému chování u daného člověka vede – tím více, čím více jej známe.

Takového člověka „chápeme“, i když s jeho chováním můžeme (a opět – často musíme) po stránce názorové či etické zásadně nesouhlasit. Mezi těmito dvěma vrstvami našeho postoje k druhému člověku nemusí být vždy soulad a neměli bychom jednu z nich vylučovat jen proto, že nechceme měnit tu druhou. Chybou, která brání opravdovému kontaktu, je stejně tak nesnažit se pochopit či akceptovat druhého jen proto, že s ním názorové nesouhlasíme, jako snažit se se vším souhlasit jen proto, že druhého máme rádi.

3. Ochota a odvaha být k sobě otevřený

Být otevřený znamená nesnažit se příliš řídit svůj prožitek. Znamená to stát na jeho okraji a neustále jednou nohou vykračovat přes hranice známého. Znamená dát prostor tomu, co přijde; akceptovat, že nevím, co přijde, ale s důvěrou (a možná i zvědavostí) přijímat to, co díky kontaktu s druhým přichází. Být otevřený znamená stát a netušit, co bude dále, ale věřit si, že dokážu zvládnout (uvědomit si, zpracovat, nevyhnout se) cokoli, co se v tomto kontaktu objeví.

Mnoho lidí nedokáže tuto vnitřní otevřenost nastolit. Jejich potřeba prožívat pořád stejně, vědět, co přijde, směrovat prožitek předvídatelným směrem je odvrácenou stránkou jejich neotřesitelné hodnotové světonázorové pozice (ve skutečnosti strachu před uvědoměním, že by se tyto pozice mohly ukázat jako omezené), proklamované vyzrálosti (spíše však nedostatku kreativity a odvahy k novosti), dospělosti špatně pochopené jako bazírování na jistotě, nedostatku existenciální odvahy, konkrétně se projevující v neschopnosti prožívat tuto dialogickou formu úzkosti.

Takový člověk (nebo člověk v takové situaci) nedokáže udržet otevřený kontakt, který je vždy obohacující i ohrožující, protože pokud svůj prožitek pevně nedržíme v rukou, může nastat něco, co budeme vnímat nepříjemně, nebo co nás posune netušeným směrem – smích, nové uvědomění, nový vhled, ale taký pocit nepochopení, lítosti, zloby – to vše jsou vnitřní existenciální prožitky, které otevřený kontakt doprovází a které se v něm neustále mění, střídají, posouvají nás (i figuru, tedy téma našeho kontaktu) dále.

Pro dobrý kontakt musíme být schopni nastolit otevřené prožitkové pole, které zároveň

  • někam směrujeme (máme cíl komunikace, máme určitý úmysl nebo představu, jak bude daný kontakt vypadat)
  • necháváme je dostatečně otevřené.

Musíme být schopni i ochotni udržovat neustálou vyváženost mezi těmito dvěma póly, neboť při extrémním příklonu k jednomu hrozí naše přílišná dominance (kontrola) kontaktu, při příklonu k druhému naše nevyhraněnost (beztvarost, nuda, nepodnětnost), která neumožní vytvořit dostatečně pevnou a někam směřující figuru kontaktu. V obou případech kontakt mizí – už se nejedná o kontakt, ale o technickou výměnu informací, manipulaci, vypočitatelnost, „bytí vedle sebe“ nebo pouhé reagování.

To jsou základní požadavky, které musíme splnit, abychom dosáhli dobrého kontaktu s druhým člověkem. V pokračování tohoto článku si ukážeme, co na jejich základě můžeme považovat za přiměřený a nepřiměřený kontakt, a jak souvisí naše (ne)schopnost přiměřeného kontaktu s naší schopností měnit se.