Pokud si má člověk s dítětem zachovat zdravý rozum, je důležité přiznat si, že radost z dítěte znamená pro rodiče i ztrátu části sebe sama.

Baby blues je termín, který se využívá pro popis stavu žen chvíli po porodu, kdy mohou zažívat prudký pokles nálady. Ten může vyústit až do poporodní deprese.

Tento stav je spojen s pocity smutku, neschopností vnímat či projevovat lásku k novorozenci. Často to vše vede k sebeobviňování. Podle odborníků je tento vývoj převážně  biologického původu a po dvou týdnech po porodu odezní.

Dnes, když jsme uspali naši malou dcerku, která chtěla donekonečna poslouchat tutéž pohádku, dokud nepadla únavou, jsem si říkal: Možná by se termín baby blues dal využít i v širších souvislostech. Nemusí se nutně vztahovat jen na ženy, ale na rodiče jako takové. A nemusí jít jen o krátké období po narození dítěte.

Přiznat si ztrátu

„Pro to, abychom mohli žít svým vlastním životem, je rozhodující, abychom si byli vědomi, co nám v něm chybí,“ tvrdí psychoanalytička Nicole Abel‑Hirsch Laclauová. Už dávno jsme si s partnerkou uvědomili, že pokud si má člověk s dítětem zachovat zdravý rozum, je důležité přiznat si, že i když je naše radost z příchodu dítěte jakákoliv, znamená pro nás i ztrátu.

Ztrátu svobody, ztrátu volného času, ztrátu části individuality. A slovo blues (anglicky smutek) vlastně odkazuje na tuto ztrátu. Je to smutek z toho, co ztrácíme, když přecházíme do nového životního období.

Samozřejmě můžu zajít s kamarády na pivo, vášnivě se zabrat do debaty a diskutovat až do pozdní noci, ale musím mít na paměti, že o půl šesté ráno mě ta malá ručička začne šťouchat do boku. Se železnou pravidelností mi bude dětský hlásek pískat do ucha, dokud nevstanu a neudělám čaj.

Je tu malý tvor, jehož existence do obrovské míry závisí na nás. A toto závaží velmi rychle přinutí balón klesnout, připoutat se k zemi, myslet na praktické otázky.

Můžu se zasnít o cestování po světě, o nezávislém životě na cestě v duchu Jacka Kerouaca, ale jakmile se z toho snu probudím, uvědomím si, že kromě vlastního batohu mám teď naložené i záchodové prkénko pro děti, plyšového tučňáka a na paměti nejbližší záchod (nebo aspoň vhodný strom).

Kromě svobody je tu teď i zodpovědnost. Je tu malý tvor, jehož existence do obrovské míry závisí na nás. A toto závaží velmi rychle přinutí balón klesnout, připoutat se  k zemi, myslet na praktické otázky.

Vědomí, že jakákoli naše drobná chyba může mít pro tohoto drobného hobita tragické následky, že je na nás závislý způsobem, který jsme doposud nezažili, je ve skryté formě neustále přítomné a připravené zablikat jako světla sanitky. Dodává nám mírně neurotický vzhled.

A to nemluvím o stereotypu. Zatímco nás tento stereotypní rytmus dní, podobný neustále se opakujícímu refrénu z nekonečné banální popové skladby, občas ubíjí, děťátko se v něm blaženě koupe. Je to jeho celý svět, jeho bezpečí, jeho přístav.

Co získáváme?

Jaký je ten vlastní život, kterému se po takovém přiznání otvíráme? Pokud s dítětem ztrácíme svobodu, lehkost a nezávislost, co získáme?

Slovo blues původně odkazovalo na blue devils (modré ďábly) a označovalo melancholii či smutek. Pojmenován jím byl i skvělý hudební žánr. Určitě existuje více lepších charakteristik, ale pro mě je blues melancholická hudba lidí, co něco prožili, co mají něco za sebou.

A i když to tak není často vnímané, výchova dítěte může být především zážitkem. Překážky a drobné ztráty jsou jeho důležitým rozměrem. Dodávají mu patřičnou hloubku, aby měl pevné kořeny. S využitím skautské terminologie je to zkouška trpělivosti, zodpovědnosti, citové stálosti, smyslu pro humor a hlavně odvahy.

A jak to už s dobrodružstvím bývá, při správném uchopení nás může dostat do úplně jiných sfér. Je to šance pochopit život a svět na hlubší, důvěrnější úrovni. „Patří k největším životním radostem objevovat na dítěti každý den něco nového,“ píše psycholog Pavel Říčan v knize Cesta životem.

Jak ho ale správně uchopit? Říčan spojuje tuhle schopnost s pojmem generativního životního postoje. Ten se vyznačuje:

• uvědoměním si a přiznáním stinných i světlých stránek vlastní role
• a pak plným pohroužením do tvořivého, pozitivního potenciálu výchovy, životního přesahu a předávaní vlastní zkušenosti.

Řečeno slovy mého příbuzného, otce šesti dětí, kterému jsme jednou vykládali o manželském páru, který se rozhodl cestovat na kole kolem světa: „To nic není.“

Jaké jsou vaše zkušenosti? Co jste jako rodiče ztratili a co jste naopak získali?