Letos v dubnu slavím narozeniny a následující den znovuzrozeniny – dvanácté. Slavívám je každý rok. Naši to nemají moc rádi, neradi se k tomu všemu vrací. Tohle psaní mi pomáhá uzavřít určitou životní etapu: bláznění a bolesti bylo dost, teď připíjím (virtuálně a reálně mátovým čajem) na radost. Všem. Z nejisté studentky dějin umění k umělkyni (ha! já to napsala), koučce a životu v radosti. Ostatně píšu, tak to dopadlo dobře, ne? Jsem tu, a ráda.

Je 24. 4. 2004, sobota ráno. Dřepím ve vaně. Hlavou mi jde jen jedno. Nezvládnu to. A budu nešťastná, Geoff kvůli tomu bude nešťastnej, máma a táta budou nešťastní. Je lepší, abych nebyla. Musím to udělat. Vzala jsem si všechny rohypnoly, co jsem našla v babiččině sekretáři, napouštím vanu, lehám si do ní. Zavírají se mi oči. Voda teče. Dál.

„Ve vaně leží nahá žena,“ slyším hlas nade mnou. Pootevřu oči a rozeznávám obrys muže v černém. Dál už nic nevím.

Bílý… strop. Jakoby zabalený do mikrotenu. Přes něj puklina. Na okamžik je mi dobře, a pak si vybavím, co se všechno stalo: bakalářka, Geoff, máma, táta… tohle se nemělo stát. Neměla jsem se probudit. „Tak vy jste měla včera narozeniny? A on někdo jako nepřišel? No to je ale blbej vtip!“ muž v bílém u nohou mé postele… tohle nikdo nepochopí, tohle nikomu nevysvětlím, tohle se nemělo stát!

Za zavřenými dveřmi

Sanita, máma a táta jsou tu, bílo, brána, psací stroj, otázky, odpovídám, lékařka s kruhy pod očima, „vypadáte strašně, ale jsme plní, nechali bychom si vás, odpočala byste si, ale musíme vás poslat jinam, do léčebny,“ sanita, brána, žena v bílém, psací stroj, otázky, odpovídám, žena v modrém „tady si nic neuděláte, tak když vám bude špatně, přijďte si pro injekci,“ tady mě jen nadopujou práškama, nikdy se odtud nedostanu…

Ležím pod peřinou, bojím se vykouknout, myšlenky na nebytí, pořád pořád, ženy kolem, jedna chce cigarety, druhá chce být sněhurkou a umřít nedotčená, ležím, snažím se nedýchat, „co cítíte? je to strach a nebo úzkost?“ ptá se blonďatá žena v bílém, lékařka, jaký je rozdíl nevím, ale nezeptám se jí, mlčím, mám strach, co se stane, že kvůli mé bakalářce zavřou fakultu, vedoucí práce dostane padáka, kamarádka nebude moct dostudovat… ležím a bojím se, příjdou naši, sedí v čekárně, máma mě obejme, táta taky, táty se bojím, nemluvím, nevím, co říkají. Bílé peklo. Je cítit po savu.

Dávají mi nějaké léky. Nevím jaké. Ptají se mě: „Tak s čím vám máme pomoct, chcete dodělat školu nebo jít za manželem do Anglie?“ Mlčím, nevím, musím si vybrat. Vím, že budu nešťastná, Geoff takhle bude nešťastnej, všichni budou nešťastní. Nic ale neřeknu. Po lécích spím, po třech týdnech nespání, to jsem taky nikomu neřekla. Místnost plná lidí, já v noční košili, žena s tmavými vlasy, psycholožka, se ptá: „Iri, co se stalo? Něco se muselo stát.“

Odvážím se jí říct, že, že že jsem nedopsala tu bakalářku. Přeruší mě: „Kvůli bakalářce? Nikdo se nezabíjí kvůli bakalářce!“ Tak zmlknu, zpochybněna za hranice bytí. Takhle to jde asi týden, pak mě pošlou o patro výš do oddělení za dalšími zavřenými dveřmi. „Je jasné, že když jste to dělala, tak jste nebyla psychotická.“ Nevím, co znamená psychotická, vlastně, ale nezeptám se. Bojím se zeptat.

Provinilá a zpochybněná

„My tedy nevíme, co je váš problém,“ říká mi lékařka v brýlích, „ale doufáme, že se vám tady bude líbit.“ Takhle to šlo v různých obměnách tři měsíce. Měla jsam intenzivní terapii, po třech týdnech na lécích jsme si uvědomila, co se opravdu stalo: nepohodla jsme se s konzultantkou bakalářské práce (to snad není pravda, píšu teď po dvanácti letech, málem jsem přišla o život kvůli šedesáti posranejm stránkám textu, který nikdo nečte? kvůli kusu papíru?), naprosto ztratila důvěru sama v sebe a svou schopnost to dopsat, na tom všem samozřejmě navěšena celá budoucnost (studium v zahraničí, abych mohla vedle muže dělat to, co si myslím, že dělat chci).

Uvědomila jsem si to, přišla plně k vědomí… ale nedokázala jsem si s tím poradit, cítila jsem se tak provinila a tak slabá, a zpochybněná, že se mi chtělo pořád utéct, pořád to udělat, pořád nebýt, protože jsem nevěřila, že bych to dokázala vyřešit. Nevěděla jsem, čí jsem, cítila jsem v sobě takovou divnou díru. Nevěděla jsem, kdo ve mně „mluví“. Nelíbilo se mi, co jsem si myslela, co jsem slyšela, nebyly to hlasy, „jen“ myšlenky. Jediný obrázek z té doby je spirála tužkou, ztrácí se, v bílém prostoru papíru, ale je silná, dostředivá, a táhne se zleva doprava.

Přijel můj muž, byl naprosto devastován, zničený… řekla jsem mu, po týdnu tam, že se asi budeme muset rozejít, řekl, že to nevadí, že nedodělám školu, a že se mám jen uzdravit a být s ním. Můžu být kadeřnice. Tak přemýšlím o tom, že budu v Cartertonu, nejhnusnějším městě Anglie (opravdu to vyšlo v nějakém průzkumu veřejného mínění) dělat kadeřnici všem ostatním WOFf (wife of officer). Děti, kuchyně a televize. Cítím se zničená. Pořád se mi to chce udělat. A ještě víc provinile a nevděčná.

Jsem v tom sama

Takže jsem se zkoušela různě sprovodit ze světa – utopit se v rámci vycházky domů v místním rybníce (v noci), lezla jsem na sloupy elektrického vedení, rozbila jsem teploměr se záměrem sníst tu rtuť, ale nedovážila jsem se. Nedokážu se nikomu svěřit s tím, že se mi to chce pořád udělat, ani psycholožce, kterou vídám dvakrát, třikrát týdně. Na oddělení se nedokážu s nikým sblížit, ani s ženami na pokoji, jedna z nich je silně věřící, druhá pořád spí, na oknech jsou mříže. Modlit se, zatím, neumím.

Asi si o mně myslí, že jsem mladá, krásná, chytrá, s manželem cizincem… co se chtěla zabít kvůli tomu, že podělala školu, a ještě jí není dost dobrý, že ji pořád miluje.

Na návštěvu za mnou chodily kamarádky, rodina, máma jezdila skoro každý den… cítím se provinile, že se „nelepším“ a nevím, co mám dělat. Můj muž tam byl dvakrát na několik dní, přiměl mě svým inženýrským přístupem vymyslet řešení (Dirty Girls Like to Swallow – define, gather, list, test, select). Trvá na tom, že zůstaneme spolu. Na školu mám zapomenout.

Takhle to šlo tři měsíce, dokud mě, už z otevřeného oddělení, nepropustili domů, když jsem jim přinesla bonboniéru a řekla, že budu pracovat na dokončení školy, chodit na terapii a pak se přestěhuju za manželem, který na mě čeká, už dva roky.

Ale pořád se mi to chce udělat, a nedokážu to nikomu říct. Nikomu. Jsem v tom sama. Šméčkuju. A nikdo to neví, nebo možná ví, ale nic neřekne…

Irena Ellis