Radit klientům, nebo neradit? „Někdy hlava dobře ví, co by nám pomohlo, ale prostě nejsme schopni se odhodlat a řídit se tím. Něco v nás to nedovolí. Pak by se radící terapeut jenom postavil do řady těch, kteří udělí radu, ale klientův postoj to nijak neovlivní.“ Na anketní otázku Psychologie.cz dnes odpovídá psycholožka Irena Teichmanová.

Přijde mi důležité hned v úvodu rozlišit poradenství a psychoterapii. Už z označení lze vyrozumět, že poradenský psycholog v poradně poskytne radu (a je na to připraven) spíše než hlubinný terapeut poskytující dlouhodobou terapii, tedy léčbu.

Jeho cílem je provázet hlubší změnou v osobnosti klienta, a tam na rozdávání rad příliš prostoru není. Protože kdo je odborníkem na to, co bychom měli cítit, co si myslet, jak se chovat? Největším odborníkem na svůj život je každý sám.

Mohou opravdu za všechno naši rodiče a nenasycené rané potřeby? Položte si čtyři důležité otázky: Zpackané životy věčných hledačů

Je tedy důležité ujasnit si, co vlastně od odborníka potřebuji, a podle toho hledat toho pravého. A hlavně: mluvit o tom hned na počátku. S čím přicházím, co potřebuji. Říkáme tomu vyjasňování zakázky. Tak lze totiž nejlépe vyjednat, pro co jako klient přicházím a zda mi to daný odborník může poskytnout.

Rozhodně neplatí, že od psychoterapeuta nikdy v životě radu neuslyšíte.

Když tuto fázi přeskočíme, mohou být obě strany rozčarovány, že to nějak neladí. Klient nedostává to, co potřebuje, a psycholog se může snažit sebevíc a stejně cítit, že se nějak s klientem míjí. Dobrá odborná pomoc by se měla vyznačovat právě tím, že na začátku vyjednáváme společně zakázku. Měl by to být odborník, kdo dává dobrý pozor na to, aby byla zakázka formulována.

Pak se totiž může ukázat, že klient přichází pro nějakou informaci. Nebo potřebuje vysvětlení nějakého jevu. Nebo přichází pro poradenství. Anebo konečně hledá terapii.

Co ode mě potřebujete?

Sama za sebe nevnímám jako potíž – pokud si to s klientem vyjasníme na začátku – poskytnout informace, nabídnout vysvětlení nebo dát i radu. Znalosti a doporučení z psychologie však slouží spíše jako ukazatelé na cestě životem. Je důležité hledat to, co nejlépe konkrétnímu klientovi a jeho vidění světa vyhovuje, aby tato doporučení fungovala.

Pokud však klient přichází do terapie, tam se mi, zdá se, radit příliš nehodí. Mluvím o práci individuální, s jedním dospělým klientem. Kdyby totiž stačilo říci radu a klient by se jí řídil, často by se do terapie ani nedostal. Všichni okolo sebe máme okruh přátel, kterých se ptáme na radu, a oni nám ji rádi poskytnou. Kolik přátel, tolik rad.

V terapii dětí se psycholog hodí jako překladatel potřeb dítěte a jako někdo, kdo nabídne, co nacvičovat a co naopak omezit.

Ale odpovězte si sami, kolikrát jste v důležitých věcech takovou radu poslechli a řídili se jí. Někdy hlava dobře ví, co by nám pomohlo, ale prostě nejsme schopni se odhodlat a řídit se tím. Něco v nás to nedovolí. Pak by se radící terapeut jenom postavil do řady těch, kteří udělí radu, ale klientův postoj to nijak neovlivní.

V terapii dětí je to ale zase trochu jinak. Rodiče přichází, protože mají starost o své dítě. A tady se psycholog hodí jako překladatel potřeb dítěte a jako někdo, kdo nabídne, co nacvičovat a co naopak omezit: posiluje to, co dobře funguje. Neříkám, že rodičům radíme, ale říkáme tomu obvykle edukace. Tedy vysvětlení a případné doporučení. Rodič tak od nás dostane nějaký návod nebo nástroj, který jemu i dítěti pomůže v obtížné situaci.

Sami vidíte, že to s těmi radami není zas tak jednoznačné a že rozhodně neplatí, že od psychoterapeuta nikdy v životě radu neuslyšíte. Jak jsem však napsala v úvodu, žádný psycholog ani terapeut vám neřekne, co máte cítit, co si máte myslet ani s kým máte žít. A tak příliš rad nečekejte, spíše čekejte průvodce na cestě za vaším vlastním rozhodnutím.

Udělala jsem chybu. Přišla jsem o svou autoritu, důvěru, respekt: Jak přijmout vlastní chybu