Moje terapie, kde si zpracovávám dávné zneužití trenérem, zdárně pokračuje. Delší dobu se cítím líp a líp, s Terezou prodlužujeme intervaly mezi konzultacemi, myšlenky mi už utíkají k tomu, jaké to bude, až se případně úplně rozloučíme, a pak přijde rána. Flashback. Začala jsem se nořit zpátky do vzpomínek, hledala jsem příčinu a způsob, jak se jim postavit lépe. Myslela jsem si, že když si před spaním zvědomím vzpomínku z hotelu, najdu způsob, jak se s flashbacky dokážu vyrovnat. Tak, aby mě opětovně nezraňovaly a ten přízrak mě netahal za nohy zpět do minulosti.

Je tma, jsem v hotelovém pokoji a ležím na břiše. Ještě mě masíruje, nebo je to už něco jiného? Cítím, jak mě líbá na krk a záda, dotýká se mé kůže a mně běhá mráz po zádech. Pak se mám otočit. Pohybuji se jako ve snu, on je nade mnou a dívá se na mě. Nemůžu se hýbat, jen se třesu po celém těle, ale zima mi není.

Očekávám, co přijde dál, jen vím, že mám strach a že to nechci. Z toho, co se mi děje, mě jímá hrůza a nemůžu ten třes zastavit. Jsem silně zaplavená pocity ohrožení, bezmoci a děsu. Zavírám oči a čekám, až to všechno skončí. Až on skončí. Když je po všem, otevřu oči. Chvíli jsem v šoku z toho, co se stalo, nevím, co mám dělat a co si o tom myslet, jsem ztracená.

Ufff, jen další sen, tak živý… Ještě teď se cítím fyzicky špatně. Mám pocit, jako by se všechno stalo tady a teď. Jsem odpojená od sebe, zaplavená strachem a nemůžu se dostat ke svému dospělému já, které je odříznuto. Je ze mě zase ta malá zraněná, ustrašená dětská duše, která cítí odpor a bolest. Jsem zase dítě, které se probudí z hrozného snu, příšerné noční můry, ještě nějakou dobu se bojí a potřebuje utěšit v bezpečné náruči.

Mlha v mysli se pozvolna rozpouští a já se začínám orientovat v čase a prostoru. Flashback. Jeden z mnoha, ale tenhle týden už druhý, podobně paralyzující. Prožívat to zas a znova, s emocemi a bolestí. Vzpamatovávám se z toho čtrnáct dní, jsem doslova jako tělo bez duše, skoro nespím a je to na mě vidět.

Přežívám a většinu času jsem odpojená. Objednávám se k Tereze. Chci se s tou záležitostí už vypořádat. Na druhou stranu o ní nechci mluvit. Stojím na místě a pozoruji, jak se svět pohybuje mimo mě. Teď se jen snažím ustát propad, snažím se, aby mě to zahlcování nepřemohlo. Je to pro mě těžké, topím se, zároveň ale cítím, že to zvládnu, že už jsem silnější.

Síla autority

V duchu se vracím k rokům stráveným ve sportovním klubu. Vzpomínám si, jak jsem byla nadšená z prostředí, kolektivu, tréninků. Z přístupu trenéra, jak mě jako jedinou holku s partou kluků připravoval na zkoušky. Vyzdvihoval mě a chválil před ostatními. Dával mě za příklad a nezapomínal ani zmínit, jak hezky voním.

Potom přišel s nabídkou, jestli nechci zkusit závody, že mám velkou šanci vyhrávat. Byla jsem nadšená, měla radost, možná jsem na sebe byla i pyšná. A tak jsme začali objíždět soutěže. Trénovali jsme dvakrát týdně jako ostatní plus víkendové tréninky jen pro nás závodníky. A mě to chytlo, konečně jsem měla šanci něco dokázat, něčím být. Konečně jsem byla vidět. Vozili jsme medaile. Účastnili se mistrovství republiky.

Prý mám potenciál, ale ještě to chce tréninky navíc. Tenkrát jsme trénovali ještě tři, postupem času trénoval už jenom mě a já se ani nezajímala proč. Bavilo mě to. Bojové umění se stalo součástí mě, tohle jsem byla já. To jsem asi byla doopravdy šťastná.

Pak jsem získávala zdánlivá privilegia – tykání, vedení rozcvičky, modelové situace při nabírání nových členů. Zajímal ho můj názor a choval se ke mně jako k sobě rovné. Dával mi pocit důležitosti, pozornost, kterou jsem postrádala jinde. Byla jsem platným členem týmu a on věděl, jak je pro mě důležité někam patřit. On mi to všechno vzal a nebyl sám. Dobře si mě připravil.

A asi je tu ještě jedna věc, objevila se další vzpomínka na tréninky, říkám skoro na konci sezení a zahanbeně koukám do země. Stydím se. Pamatuji si, že jsem chodila cvičit do sušárny a že tam byl ještě jeden člověk. Vůbec mi to nepřišlo divné, přivedl ho přece člověk, kterému jsem věřila.

Vím, že byl starší, dospělý, ale nepamatuji si ani na jméno, ani jak vypadal. Pro mě to byl obr. Velký, silný a já s ním měla trénovat. Pomůže ti, když budeš cvičit s někým silnějším. Je to divné, ale pamatuji si jen, jak přicházím a odcházím, ten samotný trénink ne, povídám. Něco je na té vzpomínce špatně, vím, že není úplná. Prožívám ty samé pocity jako při flashbacku, tady není něco v pořádku.

Sděluji Tereze svoje obavy, že nevím, kde je pravda, a nevím, jestli jsem dost silná, abych ji znala. Přijde mi, že to není skutečné, to se přece nemohlo stát, říkám jí. Cítím se špatně. Jak si mám věřit, když nemůžu důvěřovat svojí paměti, když jsou vzpomínky tak neúplné, mlhavé. Jak můžu doufat, že mi pak bude věřit někdo další? Jak o tom mluvit, když jsem plná pochybností? Nejistota a nedůvěra ve mně roste. Vyrovnat se s jedním jediným zneužitím bylo už tak dost těžké, zdálo se, že se všechno obrací k lepšímu, a teď další vzpomínka, která všechno změnila.

Než se s Terezou vidíme na dalším sezení, a to se vidíme hned další týden, flashback. Cítím, jak mi docházejí síly, přijdu do práce a přemýšlím, jestli si vůbec zapíšu příchod, nebo se otočím na patě a odejdu. Je šest hodin ráno a mám chuť všechno spláchnout alkoholem. Divím se, že chuť se napít nepřišla dřív. V hloubi duše se stydím, že to nezvládám lépe.

Cítím, jak mě zase ten zážitek požírá. Je to vysilující, pracuji a najednou se přežene vlna emocí, chce se mi brečet, a jak rychle přišla, tak odejde. Chtěla bych ty emoce ovládat. S tím vším ruku v ruce přichází pocit viny. Zvládnout ho mi pomáhá i cvičení s trenérkou. Sice neví, co prožívám, protože nejsem schopna to sdílet s někým dalším, ale stačí říct, že se dnes necítím dobře a že nevím, jestli zvládnu celý trénink. I při cvičení mám slzy na krajíčku.

Získat nadhled nad minulostí mi pomohla současnost. Mám synovce, který začal chodit na hokej a ten se pro něj stal vším. Tam jsem viděla, jak vzhlíží k trenérovi, jak visí na každém jeho slově a dělá, co je mu řečeno. Pořád jsem nějak nemohla pochopit, jak je možné nevidět manipulaci očima dítěte. Až když jsem to viděla na ledě, uvědomila jsem si, jak je to snadné. A že i já jsem takhle vzhlížela k tomu svému.

Ta bezmezná důvěra mi vyrazila dech. Viděla jsem, jak vzniká pouto mezi žákem a trenérem, učitelem. A současně to rozčarování, jak je snadné si získat dítě. Po tom všem, co se mi stalo, bylo těžké udržet emoce na uzdě a sledovat trénink. I já jsem chodila na tréninky ráda, tam jsem dostala pochvalu za dobrý trénink, za zvládnuté zkoušky, za prezentaci klubu na vánoční besídce.

Smíšené pocity

A, Kiro, v některých případech je známo, že dítě může zažívat libé pocity, říká mi Tereza. To je pro mě hrozná představa. Nestalo se to jen jednou, a ještě se mi to mohlo líbit. Nesrovnala jsem se s flashbacky a další rána. Jak se k tomu mám postavit, jak to mám přijmout a zpracovat? Otřáslo to celým mým člověkem. Je to biologická záležitost, za to nemůžete, odpovídá Tereza.

Ale je to i něco jiného – je to něco za něco. Nelíbilo se mi, co se mnou dělal, ale to, že mě pochválil, pohladil. Zájem, který jsem nedostala doma, mi dal trenér, ale za jakou cenu… Já, malá holka, jsem byla ochotna podstoupit tu hrůzu za trochu pozornosti, za to, že mě někdo vidí a věnuje se mi. Chválí mě, dokáže mé výkony odměnit pozorností, dárky… a občas se mě dotkne, v tom nadšení, jak se mi věnuje, to ani nepostřehnu.

Náhodné doteky jsou postupně častější, ale za tu pozornost mi to stojí. Chci, abych stále měla jeho pozornost. Nenapadne mě, že by se mohlo dít něco špatného, mám v něj důvěru. Neuvědomuju si, jak vysokou cenu platím, to mi dojde až v dospělosti. Jako malá nemám kapacitu to poznat. A on využívá své moci, autority, důvěry. Z dnešního pohledu mám pocit, jako bych zradila samu sebe, jako bych prodala svoji dětskou duši ďáblu.

Pondělí, jdu k Tereze, těším se k ní, zároveň mám strach, co ještě odhalíme. Není to dobrý, říkám. Nevím, čemu mám věřit. Co se stalo a nestalo, jak to prostě bylo. Nevěřím si, cítím pocit viny, strach, bezmoc, a to mě oslabuje. Ale už s Terezou udržím oční kontakt, možná tam hledám rozřešení.

Pokládá mi otázku, jak moc je pro mě důležité vědět, co se stalo. Že existují terapie, co dokážou vyvolat vzpomínky. Pere se to ve mně – kdo by nechtěl vědět, co se s ním dělo, ale stojí mi to za to? Trvá mi další týden, než dokážu zaujmout nějaký postoj. Nakonec dojdu k rozhodnutí, že to vědět nepotřebuji. Není pro mě důležité vědět, co všechno se stalo. Prožitky zkrátka byly tak silné, že je mozek vytěsnil.

Jsem stabilizovaná. Už nemám takové emoční výkyvy jako dřív, mám vytvořenou záchrannou síť, do které případně můžu spadnout, když mi něco podrazí nohy – třeba nový flashback. Někdy se do té sítě zamotám a potřebuji pomocnou ruku. Tereza mi ji vždy ochotně nabídne, když nevím kudy kam.

Většinu situací už zvládám sama i můj přístup k nim se hodně změnil. Jsem rozkročená jednou nohou v minulosti, kterou nemůžu změnit a přijímám ji takovou, jaká je, a druhou nohou v přítomnosti. Nejsem tak kritická k sobě ani k okolí, zvýšila se mi kapacita soucitu. Vidím teď nekonečnou spoustu možností, které mi život nabízí. Stačí si jen vybrat cestu, po které půjdu. Soustředím se na to, co můžu ovlivnit, a to je přítomnost.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.