Ilustrace: Jan Urant
odemčené

Silné hranice

Dala jsem se dohromady. Nastal čas získanou sebejistotu dát najevo okolí.

9:57
Ze seriálu: Bolest zneužití

Nejdřív duše, potom tělo, alespoň tak jsem to měla já. Hodnota sebe sama a nějaké vlastní hranice, to jsem neznala. A na tělo, na to jsem tenkrát zvysoka kašlala, měla jsem plně ruce s tím „být, či nebýt“. Hlavním záměrem pro mě bylo přežít, posbírat střípky a složit alespoň nějakého člověka, který by mohl fungovat. A když už ne se zahojit, tak alespoň nějakým způsobem ošetřit, zašít, zacelit rány na duši. Jizvy tam navždy zůstanou. O existenci nějakých hranic jsem neměla tušení. O tom, že i já si je můžu vytvořit, jsem ani nesnila.

Stanovení hranic pro mě byl obrovský problém, později se z toho zároveň stal i cíl. Netušila jsem, co to znamená, jak si hranice vůbec určit a jestli to někdy dokážu. Semínko jsem zasadila u své psycholožky Terezy: první případ, kdy jsem řekla ne, to mi nevyhovuje. Byla to meditace vedená mužským hlasem, kterou mě Tereza prováděla.

Chvíli jsem vydržela, ale pak už to nešlo, ten hlas mi byl nepříjemný, něčím hrozivě povědomý, ohrožující. Vypnout a uvolnit se u něj bylo pro mě nemožné, a tak jsem řekla NE a se strachem čekala, co přijde. Všechno bylo v pořádku, moje ne bylo přijato bez výhrad, naopak jsem se dočkala podpory. Tak to je to určování hranic? V danou chvíli jsem si myslela, že jsem selhala, protože jsem nezatnula zuby a nevydržela, vždyť to bylo pro moje dobro.

Bývala jsem v té době hodně unavená, vyčerpaná, měla jsem pocit, že nevstanu z postele nebo nedojdu z práce domů. Večer jsem pak nemohla usnout. Začarovaný kruh. Veškeré úsilí jsem dávala jen tomu, abych byla schopná dojít na jógu a k Tereze na sezení. Dala jsem si malý cíl, který jsem byla schopna splnit. První volný den po práci budu odpočívat, někdy to byly i dva, tak, jak jsem potřebovala, a snažila jsem si nevyčítat promarněný čas.

Vymezit se nejbližším

Začala jsem se zaměřovat na to, co cítím, co potřebuju a jak dosáhnout toho, co chci. Bylo to dost obtížné, alespoň ze začátku. Pojmenovat pocity, emoce a do toho říkat ne. Chtělo to čas a odvahu, odvahu prosadit si svou. Často to znamenalo říct NE v rodině, kde tohle slovo pro mě neexistovalo. Z její strany přišly hned výčitky, musela jsem každé svoje NE obhajovat, před ní i před sebou.

Přesvědčovala jsem se, že přece nedělám nic špatného, když chci něco pro sebe. Chci si zorganizovat svůj čas tak, jak já uznám za vhodné. Vzpomínám si na to jako dnes, když jsem odmítla jít na povinnou vycházku – cítila jsem, jak mi spadl kámen ze srdce, a přišla úleva. Sice jsem musela vysvětlovat, proč nechci jít ven, když je tam tak krásně, a přece toho a onoho nenechám jít samotného, ale ustála jsem to.

Výčitky od sebe samé na sebe nenechaly dlouho čekat. Je krásně a ty sedíš doma, kdybys šla, uděláš něco pro sebe. Chtěla jsem ten pocit úlevy zažívat znovu a znovu. V rodině prošlo ne jednou a přišel pocit viny, ale zkoušela jsem to dál.

Připadala jsem si jako dítě, které zkouší dospělé, rodiče, kam až mu dovolí zajít. Ne, nebudu teď k dispozici na telefonu. Ne, nemůžu teď hlídat, potřebuju čas a odpočinek pro sebe. Najednou pro mě vznikl prostor, získala jsem čas, ale nevěděla jsem, jak ho využít. Snažila jsem se pečovat víc o tělo, lépe jíst, víc cvičit, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Jako by ještě nebyl ten správný čas.

Hledám, co potřebuji

Čas jsem věnovala hledání toho, co teď potřebuji já sama, a řídila jsem se podle toho. Dala jsem víc na svoji intuici a přestala jsem nad věcmi tolik přemýšlet. Analyzovat je. Začala jsem víc věřit svému tělu, naciťovala jsem, co je pro mě v danou chvíli důležité a hlavně přístupné. Postupem času vina zmizela a nahradila ji úleva. Začala jsem být odvážnější. Otevírala jsem témata, která potřebovala pozornost, a probírala jsem je na sezení s Terezou nebo na józe.

Dlouho jsem řešila, jestli mám říct, že jsem byla zneužita, rodině. Chvíli jsem si myslela, že je pro mě důležité, aby to věděli. Probírala jsem to s Terezou na sezení a vyvstala otázka, jestli to dělám pro sebe a co mi to může přinést. Dospěla jsem k rozhodnutí, že to pro mě momentálně není důležité a nic to na věci nezmění. Minulost se nedá změnit, budoucnost ještě nenastala a já už žiju v přítomnosti. Já jsem se s tím nějakým způsobem srovnala a to mi stačí.

Přišly propady, objevovaly se myšlenky na smrt a já občas litovala, že jsem odmítla antidepresiva, a začala jsem o nich znovu uvažovat. To, že jsem doma o svých stavech nemohla a nechtěla mluvit, mě hrozně užíralo a vysilovalo. Hlavně mě štvalo, když jsem kamarádkám musela odmítat naplánované společné akce, protože jsem prostě nemohla.

A tak jsem si řekla, že jim povím pravdu o tom, že přemýšlím o sebevraždě. Bylo pro mě důležité, aby věděly, co cítím, aby pochopily, že když napíšu, že nemůžu přijet, tak prostě nemůžu. Strach jsem měla obrovský. Bála jsem se, jak se k tomu postaví, jestli mě nebudou soudit a neopustí mě. I ony mi doporučovaly antidepresiva.

Já se ale zařekla, intuice nechtěla a já jí věřila: ještě chvíli vydržím, nic netrvá věčně. Propady byly jako bažina. Dokud jsem bojovala, propadala jsem se do hloubky. Jakmile jsem se zklidnila a začala vnímat sebe, svoje potřeby, našla jsem pevnou půdu pod nohama a přestala se potápět.

Začala jsem na sezení chodit uvolněnější, lehčí, veselejší. S Terezou jsme najednou probíraly všechno, co mě napadlo, co jsem v tu danou chvíli potřebovala ošetřit, pořešit. Tam je můj bezpečný prostor a já ho začala využívat naplno. Nebála jsem se otevřít jakékoliv téma, byla pro mě důležitá všechna, se kterými jsem přišla.

Boj o hranice

Jednoho dne mi část rodiny chtěla udělat radost tím, že mi dá dárek k narozeninám. Dali mi ho domů, ale bez mého vědomí. S nadšením mi volali, že mám doma od nich dárek. Cítila jsem, jak mě zaplavuje panika. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vzal možnost o sobě a svém prostoru k žití rozhodovat. Dostavil se opětovný pocit nesvobody.

Nejdřív jsem na ně chtěla křičet, říct, ať si ten dar seberou a vypadnou z baráku. Cloumal mnou obrovský vztek. Nakonec jsem se uklidnila, oznámila jim, že mi sice udělali radost, ale příště bych ocenila, kdyby se mnou takovéhle věci probrali předem. Tak, a teď to schytám, jak jsem nevděčná, špatná dcera a sestra, probíhalo mi hlavou.

Musela jsem si svoje hranice tvrdě obhájit. Snažila jsem se jim vysvětlit, jak se cítím, když je to „o mně beze mě“. Nečekala jsem, že by to mohli pochopit. Nechápou to dodnes, ale to už není můj problém. To byl další zlom v budování hranic. Určila jsem si pevné hranice, za které není radno se vydávat bez dovolení. Uhájila jsem si svůj prostor, byla jsem na sebe poprvé hrdá.

Po vymezení hranic mi začalo všechno vycházet. Vyšla mi svépomocná skupina. Našla jsem si nové silové cvičení s výbornou trenérkou, která se směje a miluje kafe. Pomáhá mi posouvat moje fyzické hranice, po tréninku se cítím silnější, sebevědomější, pomáhá mi dát si tělo dohromady a spolehnout se na ně. Makám s ní a doufám, že s její pomocí se dostanu na level silný buchty, jak ona říká.

Na začátku toho všeho bylo zoufalství, beznaděj, bezmoc, žádné světlo na konci tunelu. Dnes se cítím bezpečně ukotvená v tomto světě. Znám svoji hodnotu, mám svoje hranice. Nestačí mi to a makám na sobě dál.

Momentálně mám svoje trauma z dětství v sobě uzavřené. Možná se časem ještě něco objeví, toho už se nebojím. Jsem připravena tomu čelit. Byla to dřina plná strachu, slz, poznávání slabých stránek a posilování těch silných. Teď chci naplnit jinou nádobu, která je prázdná. Jsou to mezilidské vztahy.

Společnost lidí. Změnila jsem ke spoustě věcí přístup. Poznala jsem, jak se moje kapacita zvětšila, snažím se nikoho nehodnotit, zvýšila se mi kapacita soucitu, jen já sama jsem odpovědná za svůj život.

Dneska můžu říct, že se mám konečně ráda. Svého člověka jsem opravila, teď je na řadě tělo. Už vím, že když někomu řeknu, co cítím, jak mi je, tak mu jen dávám nahlédnout do svého nitra… A tohle nabídnu jen někomu, komu věřím.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Články k poslechu

Klíč ke vztahům

Naučte se stavět na vzájemném respektu a porozumění. Jednoduše, prakticky.

14 min

Vysoce funkční deprese

Navenek vše zvládáte, máte spoustu aktivit, dobré vztahy. Uvnitř se ale cítíte úplně jinak.

12 min

Nespravedlnost v práci

Míň peněz, horší podmínky, neférové hodnocení. Jak se bránit?

11 min

Důvěřuj procesu

Změna se děje, i když není vidět. Mnohdy pomůže nechat věci jít jejich cestou.

16 min

Nemůžu tě mít

Vídáme se, jsme kamarádi. Nebo cítím něco víc? Jenže druhý už vztah má.

14 min

15. 12. 2023

Jak člověka ovlivní sexuální zneužití na prahu dospívání? Autentická zkušenost doplněná odborným pohledem terapeutky. Kudy vede cesta k uzdravení?

Více autorů

  • Zdraví
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.