Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Daniel Coves

Navždy změněná

Byla jsem zdravé, akční, společenské dítě. Až do svých jedenácti let.

8:20
Ze seriálu: Bolest zneužití

Nikdy jsem si nemyslela, že budu potřebovat pomoc psychologa. Považovala jsem se za silnou drsňačku, co si všechno vyřeší nejlépe sama. Teď můžu s čistým svědomím říct, že požádat o pomoc byla nejvyšší výhra mého života.

Cítím zoufalství, smutek, pocit viny, úzkosti, hroznou tíseň. Vtírá se pocit viny, že se nedokážu cítit lépe. Frustraci si vybíjím agresí vůči sobě i ostatním. Vyhledávám nebezpečí, život pro mě přestává mít smysl. Je to čiré zoufalství. Pak se objeví myšlenka na sebevraždu. Není to moje první, už mě nějakou chvíli provázejí životem.

V té době hodně piju, hlavně tvrdý alkohol skoro denně, to je pak myšlenka na smrt lákavější. Nevidím jiné východisko. Je to jako tunelové vidění, ale místo světla na konci vidím jen ukončení života. Cítím se unavená, každý den se pro mě stává bojem o každý další den. Stále ale neuvažuji o terapii a návštěvě psychologa.

Je pro mě nepředstavitelné požádat někoho o pomoc: já přece nepůjdu k cizímu člověku, který mě bude soudit a hodnotit. Jak by mi asi tak mohl pomoci, bude si myslet, že jsem blázen. Určitě jsou na tom lidi hůř než já a zvládají to bez pomoci. Nepřipadá v úvahu, že bych to já sama také nezvládla. To si opakuji stále dokola. Nechám to dojít tak daleko, až držím v ruce zbraň a chci se sprovodit z tohoto světa.

Dodneška nevím, co se stalo, ale v té chvíli mi došlo, že to takhle nechci. Možná mě zastavila nenávratnost takového skutku, určitě to ale byla střízlivost – vím jistě, že být tehdy pod vlivem, tenhle článek už nenapíšu.

A tak jsem začala hledat cestu ven z kolotoče depresí, úzkostí, pocitů viny a myšlenek na smrt. Rozhodla jsem se vyhledat pomoc a skoncovat s tím. Byla jsem zoufalá a už jsem neměla co ztratit. Po dlouhém zvažování jsem oslovila terapeutku Terezu Ševčíkovou, kterou znají i čtenáři Psychologie.cz.

První setkání je víceméně seznamovací, při dalších sezeních si povídáme, dostaneme se k dětství a tady už začíná přituhovat. Do jedenácti let bylo moje dětství normální, byla jsem akční, společenské dítě, připravené na každou lumpárnu, všude mě bylo plno, povídám. Pak se ale všechno změnilo.

Bude to naše tajemství

Tady jsem se zasekla, váhala, zároveň jsem ale věděla, že když s tím nepohnu teď, tak už nikdy – a může mě to stát život. Nakonec jsem to řekla naplno a terapeutka se stala prvním člověkem, který se mé tajemství dozvěděl. Člověk mně blízký, který vedl sportovní klub, mě zneužil. Po pětadvaceti letech jsem otevřela dobře schovanou Pandořinu skříňku.

Z celé události si pamatuji jen střípky. Bylo to v zimě na soustředění s mezinárodními lektory. Večer mi řekl, ať se za ním zastavím na pokoji, až všichni usnou, že chce probrat dnešní trénink. Těšilo mě to. Byla jsem ráda, že mi tak důvěřuje, bere mě jako sobě rovnou. Když jsem přišla, čekalo na mě šampaňské, prý za odměnu, jak si vedu na semináři. Bude to naše tajemství.

Byla jsem úplně paralyzovaná hrůzou, nemohla jsem se hýbat. Strnulá strachem, nevěděla jsem, co se děje a co mám vlastně dělat. Srdce mi bušilo tak, že mi málem vyskočilo z hrudníku. Přála jsem si jediné: aby to skončilo. Ani nevím, jak jsem se dostala na pokoj a do postele, mám to jako v mlze.

Druhý den ráno jsem byla zmatená. Autorita, kterou pro mě do té doby představoval, byla pryč. Cítila jsem se bezmocná, zahanbená. Bylo mi fyzicky špatně. Nedokázala jsem pochopit, co se přesně stalo, jen jsem v hloubi duše cítila, že je něco špatně. Nedokázala jsem ale říct, jestli jsem něco špatného udělala já, nebo on. Cestu domů si nepamatuju, byla jsem myšlenkami jinde. Navždy změněná.

Doma jsem nic neřekla. Bála jsem se. Jak můžu věřit lidem, kteří mě svěřili osobě, která mi mohla udělat něco tak hrozného? Navíc vše, co se týkalo sexu a podobných věcí, u nás bylo tabu. Totálně nepoučená, co se smí, a co ne. Cítila jsem se provinile, plná studu a hanby, znechucení ze sebe samé. Jako dítě jsem nevěděla, jak se s tím vyrovnat, jak to všechno pojmenovat, a tak jsem obviňovala sebe.

Začala jsem se uzavírat do sebe, nedokázala jsem se z ničeho radovat. Všechny projevy citů vůči sobě a ostatním se pro mě začaly stávat cizí, úplně jsem je vymazala ze života. Měla jsem pocit, že ze mě dělají slabou, a když nebudu nic cítit, nikdo a nic mi neublíží. Pocit, že si za všechno můžu sama, sílil.

Uzavřená ve svém světě

Změna byla postupná. Zhoršení ve škole, poznámky, nakonec i snížená známka z chování. Připadala jsem si jiná než ostatní, najednou jsem nezapadala do kolektivu. Začala jsem se hrbit, abych zakryla ženské tvary, nenáviděla jsem svoje tělo a pak i sebe. Cítila jsem se ve svém těle špatně, jako by nebylo moje. Jako by mi už nepatřilo. Obviňovala jsem se, že se tak cítím a nedokážu to změnit.

Čekala jsem, že si někdo té změny ve mně všimne. Doma, ve škole. Toužila jsem, aby mi někdo pomohl, zbavil mě těch neznámých, nepříjemných pocitů. Stála jsem mezi lidmi, které jsem znala celý svůj dosavadní život, přesto jsem byla sama. Přestala jsem věřit lidem i rodině a všechno dusila uvnitř.

Často jsem stávala na balkóně a přemýšlela, jestli by se něco změnilo, jestli by se někdo začal zajímat, kdybych skočila. Hledala jsem cestu, jak se s tím vším vyrovnat. Nakonec jsem si vytvořila vlastní svět, tak jsem přežila. Hrdinové z knížek a filmů se mi stali přáteli, se kterými jsem sdílela všechna svoje trápení. Stali se mou součástí a já vše probírala s nimi, představovala jsem si, jak by se zachovali, a podle toho jsem jednala.

Uvědomuji si dnes a denně, jak mě to celé poznamenalo i do dospělého života. Nedokážu navázat vztah. Když jsem šla na rande s kolegou, udělali jsme si výlet, ale když mi chtěl dát pusu na rozloučenou, zachvátila mě panika a já utekla z auta. Mám problémy s autoritami. Nikomu nevěřím, všude čekám nebezpečí, a tak jsem neustále napjatá jako nějaká struna.

Až u terapeutky během sezení jsem si uvědomila, že nic z toho jsem nemohla ovlivnit. Vůbec mi nedocházelo, že on to všechno měl dokonale připravené a já byla bez šance. To všechno mi terapeutka musela říct, sama bych na to nepřišla. V té chvíli jsem si připadala, jako bych si sundala brýle a konečně viděla skutečnost. Až v křesle mi to celé docvaklo. To byl pro mě zlomový okamžik a začátek naší spolupráce.

Momentálně máme za sebou skoro rok spolupráce. Už nemám potřebu se zabít. Pracujeme na sebelásce, sebepřijetí. Byla jsem doslova rozčarovaná, když mi řekla, že jako člověk mám svou hodnotu. Myslet na sebe bylo pro mě sobectví. Učím se mluvit o citech, pojmenovávat je a prožívat. Zeď, kterou jsem si vůči okolnímu světu postavila, je silná a my ji spolu rozebíráme cihlu po cihle.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Milí čtenáři, příběh Kiry bude na našich stránkách pokračovat. A promluví k němu i psycholožka a psychoterapeutka Tereza Ševčíková.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

Uklidni se!

Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?

20 min

Jak vzniká trauma

Zážitek pohlavního zneužití ovlivňuje tělo i duši na mnoha rovinách. Proč se oběť nebrání?

25 min

Nejasné zprávy

Nemoci těla souvisejí s psychikou. Jen ne tak přímočaře, jak si někdy myslíme.

9 min

14. 10. 2021

Bolest zneužití
Seriál

Jak člověka ovlivní sexuální zneužití na prahu dospívání? Autentická zkušenost doplněná odborným pohledem terapeutky. Kudy vede cesta k uzdravení?

Více autorů

  • Zdraví