Naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Nick Alm

Zraněná intimita

Jaké to vlastně je, milovat a být milována? Nikdy jsem to nezažila.

9:01
Ze seriálu: Bolest zneužití

Sexuální zneužití zasáhne člověka celého a nejvíc právě intimní oblast. Když vůbec seberu odvahu o tomhle tématu uvažovat, mluvit a psát, musím hned na začátek přiznat, že nevím, co přesně pro mě znamená slovo vztah – jak se v něm chovat, co všechno sdílet, jak se v takovém prostředí pohybovat, co od něj očekávat. Je to pro mě španělská vesnice. Pracovní vztahy, dobře, ale milostný vztah, sex a podobně? Nepředstavitelné. Stresující a frustrující zároveň. Jedno velké tabu.

Na střední škole se to páruje, nedokážu pochopit, co na tom všichni mají. Vůbec mě to neláká. Asi jsem nějaká divná. Měla bych si taky někoho najít, já ale ani nevím jak. A samotné je mi dobře. Jen abych zapadla a nevyčnívala, honí se mi v hlavě. Ale necítím tu potřebu s někým chodit, udržovat nějaký vztah, otevřít se. Vlastně necítím vůbec nic.

Připadám si nepatřičně, vnitřně ohrožená tím pustit někoho blíž k sobě, nedejbože aby mě poznal hluboko uvnitř. A až dojde na intimnosti, sex a podobně, co v takové situaci mám vůbec dělat? Necítím se v oblasti vztahů bezpečně. Všechno je tak nějak divně, stahuju se do sebe, jsem odcizená, mimo kolektiv. Pečlivě si chráním svoji bezpečnou osobní zónu.

Marné pokusy

Na prvním rande jsem vlastně nikdy nebyla. První sexuální zkušenost s klukem mám asi v sedmnácti, když nepočítám tu z dětství. Stalo se to v létě pod stanem a rozhodně jsem měla do střízlivosti daleko, abych celou situaci ustála. Nějaké sympatie tam snad i jsou, je to pokus, kam až jsem schopná zajít a jestli budu cítit nějaké emoce, které by asi podobnou situaci měly doprovázet, alespoň podle mě.

Dojde jen na líbání, dál se nedostanu. Necítím žádnou touhu, chtíč, vzrušení, jen odpor. Odpor k sobě samé a k celé situaci. Hnusí se mi to. Připadám si, jako bych byla zboží, jako bych ani nebyla člověk. Utíkám ze stanu a jdu se napít. Bez vysvětlení, s výčitkami, že jsem selhala, že opravdu nejsem normální. Nedělám si s tím těžkou hlavu dlouho, můj přítel alkohol mi pomůže. Kdo jiný.

Druhé kolo přichází pár let po nástupu do práce a za střízliva. Třeba se něco změní a budu to celé prožívat jinak. Přijdou i nějaké emoce, pocity, myslím si, že to mám celé pevně v rukou. Vyjedeme si s kolegou na výlet. Společný zájem o cestování nás spojuje, pro mě tam ale nic jiného není.

Třeba ta jiskra mezi námi přeskočí později, říkám si. Musím se víc snažit. Když mi chce dát pusu na rozloučenou, zachvátí mě panika, strach a utíkám z auta. Bez vysvětlení, hlavně ať jsem co nejdál. V jednom mám jasno, s kolegou už na rande nikdy. Nechci, aby o mně kolovaly řeči, že utíkám z auta a podobně. Svůj neúspěch řádně oslavím.

Přesto doufám, že to jednou vyjde a já zažiju to, co ostatní. Asi se dost nesnažím, a tak při třetím čísle zapřu samu sebe a nechám to dojít až k sexu. Rozhodně si ho neužívám, nelíbí se mi to. Čekám, kdy se to zlomí a já se budu cítit dobře, snad se mi to bude i líbit. Nic nepřichází. Svým způsobem se tím trestám za zneužití v dětství. Cítím vinu, že ležím jako leklá ryba, ochromená strachem, nejsem schopná se hýbat.

Mám pocit viny z toho, že nevím, co mám dělat, co se ode mě očekává při sexu, že nemám žádné zkušenosti, bojím se to přiznat. A stydím se za to. Nemůžete říct partnerovi: hele, nemám s tím žádné zkušenosti, tak si mě zauč. Cítím se jako budižkničemu. Zkouším to bez emocí. Sex mám ještě dvakrát, kašlu na všechno a piju před i po. Zatínám zuby a doufám, že se něco změní. Ani v jednom případě nic necítím, cloumá se mnou strach, stud, hněv na sebe samu. Co je se mnou špatně?

Nechápu, jak se to může někomu líbit. Zároveň bych to chtěla zažívat tak, jak to prožívají ostatní. Kolikrát už jsem se přistihla, jak přemýšlím, jaké to vlastně je mít rád a být milován. Zažívat vztah, kde jeden touží po druhém. Úplně se mu odevzdat, jak velkou důvěru v druhého to vyžaduje?

A co třeba s holkou?

Tuhle zkušenost už nezopakuji. Asi jsem nenašla toho pravého, říkám si, nebo spíš doufám. Sama tuším, že pravda je jiná. Co je se mnou sakra špatně? Chyba musí být určitě ve mně. Zkusila jsem už všechno. A tak začínám přemýšlet o svojí orientaci, ale ani stejné pohlaví mě nepřitahuje. Přesto experimentuju.

S první slečnou se seznamuju přes inzerát na internetu, udržujeme vztah asi tři měsíce, ale z mojí strany v tom není nic, žádná láska, vlastně nemáme ani nic společného. Zkouším to dál. Druhý vztah není o moc delší, tentokrát se dávám dohromady s kolegyní z práce, sport je náš jediný společný zájem. Chvíli s ní bydlím, ale jen abych nemusela být doma.

Snažím se něco cítit, ale kde nic není, ani smrt nebere. A když mi udělá hysterickou, žárlivou scénu, nemám snahu ve vztahu zůstávat a odcházím. Bez emocí, bez pocitu viny, bez výčitek, prostě se sbalím a druhý den jsem pryč. Byl to pro mě jen únik. Navíc jsem věděla už od začátku, že ona se bude chtít vrátit na Moravu, a to mi vyhovovalo. Žádný závazek. S nikým nemám tak hluboký vztah, abych ho nedokázala kdykoliv opustit. Bezcitná mrcha. To jsem já.

Přesto tady vnímám změnu. Ve vztahu se ženou se necítím tak ohrožená, dokážu snést dotyky, mám pocit, že to držím víc pevně v rukou. Tady nejsem paralyzovaná a necítím tolik strachu. Ale ideální to také není.

Zamčené dveře

Nakonec to vzdávám. Smutně si přiznávám, že tahle oblast je pro mě uzavřená. Smířená s tím, že budu sama, o děti nestojím, v práci o svém soukromí nemluvím. Nikdo se neptá a tak mi to vyhovuje. Nikoho nezajímá, proč jsem sama. Už jako malá jsem věděla, že jsem určitým způsobem rozbitá, a teď se to jen potvrdilo.

Namlouvám si, že nic z toho, co nabízí vztah dvou lidí, nepotřebuju, žádného bližního svého… zároveň ale vím, že si lžu do kapsy. Moc bych toužila něco takového poznat. To vyžaduje, abych se někomu otevřela. Strach, postavená zeď, zkušenost z dětství, i já sama si v tom bráním. Přemýšlím, jestli jsem schopná vůbec něco takového jednou prožívat.

Doufám, ale nevěřím. Nevěřím, že k sobě dokážu pustit někoho tak blízko.

To je má minulost. Snažím se ji přijmout a za to všechno převzít zodpovědnost. Nejsem hrdá na to, jak jsem se chovala ve vztazích. Stydím se, že moje sexuální zkušenosti jsou odkoukané z televize. Stydím se, že v této části příběhu nemám co nabídnout, jen to málo, co jsem napsala.

A jak to mám v současnosti? Těžká otázka. Sama nevím. Teď je moje sexualita uzamčena a já hledám klíč k jejímu otevření. Teď nemůžu ani říct, jestli preferuji spíš muže nebo ženy. Jestli se někdo takový jednou objeví, bude to prostě člověk. Uzdravování je dlouhý proces a já můžu jen doufat, že se jednou uzdravím natolik, abych mohla milovat a být milována.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Strach z rozchodu

Co když to příště bude stejné? Nebo už vůbec nikoho nenajdu?

11 min

Záliba v úklidu

Co všechno nám náš vztah k pořádku a čistotě prozrazuje o našem vnitřním životě?

14 min

Největší výzva

Je to velký paradox: sami sebou se nerodíme. Musíme se sami sebou stát.

14 min

Pomalu

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste nemuseli spěchat?

12 min

Terapie pro terapeuty

Psychoterapeut smí o svých klientech mluvit s jediným člověkem.

38 min

23. 9. 2022

Bolest zneužití
Seriál

Jak člověka ovlivní sexuální zneužití na prahu dospívání? Autentická zkušenost doplněná odborným pohledem terapeutky. Kudy vede cesta k uzdravení?

Více autorů

  • Zdraví
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.