Ten dopis jsem napsala sama sobě – svému mladšímu já. Představila jsem si, že bych nějakým způsobem mohla s tou dívkou, která utrpěla velké psychické zranění, navázat kontakt, předat jí zprávu. Co bych jí ráda řekla? Co by měl vědět každý, chlapec či dívka, kdo se potýká s podobným trápením, jaké jsem zažila já?
Milá Kiro,
stalo se ti něco hrozného. Něco, co by se nemělo stávat. Přes to všechno věř, že svět není zlej – to jsou jen lidé, kteří po něm chodí. Dovol, abych ti byla oporou a pomohla ti z temnoty vyjít na světlo. Nebo to možná budeš brát jen jako návod, příručku, jak najít cestu ven.
Bylo ti ublíženo hrozně moc. Bylo ti ukradeno dětství, bezstarostnost mládí, zbyly jen šrámy na těle a na duši. Ale i s tím se dá něco udělat, i když tomu momentálně možná nevěříš. Ani já nevěřila. Bude to chtít čas, trpělivost, podporu, odvahu a bude tě to stát spoustu úsilí a slz. Chvílemi se možná bude zdát, že to nemá cenu, budeš mít pochybnosti a černé myšlenky převezmou nadvládu, ale nesmíš se jim poddat.
To, co se událo, je špatné a není to tvoje vina – tím bys měla začít. Jinak tě to bude tížit jako koule na noze a stahovat ke dnu. K tomu se může přidat i vnitřní kritik v tobě, který ti bude našeptávat, že si nezasloužíš pomoc. Bude ti říkat, že jsi slabá, když hledáš pomoc u někoho jiného, a ne jen u sebe. S tímhle přesvědčením se nehneš z místa. Alespoň u mě to tak bylo. Opak je pravdou: jen silní lidé poznají, kdy potřebují pomoc, a řeknou si o ni.
Nemáš se za co stydět. A jestli stále pochybuješ, představ si, jak ty pomáháš někomu jinému ve stejné nebo podobné situaci. Cítíš, že někomu pomoci je správné? Tak je v pořádku stejnou pomoc dopřát i sobě.
Nedávej si nic za vinu a všemu, co teď cítíš, dej volný průchod. Nikdo ti nemůže říct, co máš cítit a jak, to je jen na tobě a žádná emoce není špatná. To je hodně důležité si uvědomit. Nemusíš nikam spěchat, dej si čas, ať to všechno uzraje a máš dostatek sil na řešení.
Vždycky při tobě budu stát. Máš právo cítit bolest a strach, nedůvěru. To všechno je v pořádku a se správnou pomocí se to dá překonat. Já udělala tu chybu, že jsem všechno, co mě potkalo, držela v sobě, nechala jsem to, aby mě to sžíralo zaživa. Nebyla jsem ochotná dlouhou dobu si připustit někoho k tělu, možnost požádat o pomoc jsem stále odkládala a to mě stálo spoustu sil.
Ten neustálý každodenní boj s vnitřním kritikem a pocitem viny mě dostal až na samý pokraj smrti. Stála jsem nad propastí. Není pravda, že čas všechno zahojí – to jen vzpomínky vyblednou. Zahrabeš je hluboko. Přesto nezmizely, jen čekají na šanci dostat se na povrch.
Zasáhnou tě silou, která ti vyrazí dech, srazí tě na kolena, vženou slzy do očí, budeš mít chuť něco rozbít. Můžou přijít kdykoli a kdekoli. To se nedá ovlivnit. Budeš cítit další nejistotu a selhání. Je pak o to těžší se zvednout, protože může přijít chvíle, kdy síly dojdou a už nebudeš chtít bojovat. Nesmíš to vzdát. Stojí za to žít.
Bude nutné o tom mluvit a to není lehké. Na to se musíš připravit. Uvědom si, že přátelé, rodina nebo terapeut nemusí vždycky poznat, kdy a jakou pomoc potřebuješ, a proto si budeš muset říct ty sama. Můžeš o tom mluvit, můžeš psát, nebo jen budeš potřebovat cítit blízkost člověka, lidskost v obejmutí.
Poznala jsem sama na vlastní kůži, jaké to je se odstřihnout od lidského kontaktu. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že to není nic pro mě, že ho zkrátka nepotřebuju, byla to pro mě slabost. Teď, v 38 letech, jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila a jak moc mi to chybí. O co všechno jsem svým jednáním přišla. Obyčejné obejmutí vydá za tisíc slov.
Další důležitou věcí je tvoje rozhodnutí nechat si pomoci. Ty to musíš chtít. Ty se musíš rozhodnout. Když tě k řešení dožene někdo jiný, můžeš se kousnout a zase se nikam nedostaneš – jen se utvrdíš v přesvědčení, že dělat něco, aby ses cítila líp, je k ničemu, pokud to sama nebudeš chtít.
Jestli si na pomoc vybereš někoho blízkého, nebo profesionála, je čistě tvoje rozhodnutí. Nenech se nikým ovlivnit. Je to tvůj problém a ty máš právo vybrat si člověka, se kterým svoje trápení budeš ochotná sdílet. Chci tě jen upozornit, že se můžeš setkat i s tím, že člověk, o kterém si myslíš, že je pro tebe dobrá volba, nemusí být ten pravý k řešení. Nemusíš u něj najít takovou podporu, kterou očekáváš.
Nenech se odradit a hledej dál vhodného kandidáta. Měl by to být někdo, koho si vybereš – vzájemné sympatie ti ulehčí otevřít se, i když budeš ze začátku cítit rozpaky. Já si vybrala profesionála, terapeutku Terezu Ševčíkovou, u ní mám bezpečný prostor, nesoudí mě. Jsem ochotna se jí otevřít, dovolila jsem si jí věřit.
Vybírala jsem pečlivě. Dlouho jsem pátrala, nebyla jsem si jistá sama sebou, natož tím, co mám hledat a jak. Jediné, v čem jsem měla jasno, bylo to, že chci ženu z Prahy. Tereziny stránky, průběh terapie, příběhy klientů jsem pročítala neustále dokola. Stálo mě to spoustu úsilí a další tři týdny otálení, než jsem se rozhodla ji oslovit, stále jsem ale byla plná pochybností. Chvíli to trvalo, nakonec jsem ale sebrala odvahu, vzala rozum do hrsti a objednala se na konzultaci.
Když ten den přišel, nevěděla jsem, co mám očekávat. Nervozita stoupá, přemýšlím, jak to dopadne, až na ni vybalím, že se chci zabít. Představuju si svěrací kazajku a uzavřený pavilon v Bohnicích. Zažila jsem ale milé překvapení: setkala jsem se s člověkem, který pro mě vytvořil bezpečný prostor, kde můžu mluvit o čemkoliv. Moje terapeutka je empatická, vstřícná, žádné prožívání emocí u ní není špatně. A ještě mi udělá kafe.
Nečekej ale, že práci za tebe udělá někdo jiný. On nebo ona ti bude průvodcem, oporou – vždy nablízku, ale většina práce bude na tobě. Budeš si to muset takříkajíc odžít. Bude to obtížná cesta plná strastí a nebude všechno hned, bude to bolet, ale měj na paměti, že to, co děláš, děláš pro sebe a pro nikoho jiného. Rozhodnutí je jen a jen na tobě.
Pokud ti terapeut navrhne antidepresiva nebo návštěvu psychiatra, hned tu myšlenku nezatracuj. I já na začátku cesty na radu vyhledala psychiatra, i když jsem z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. Objevil se i pocit viny, že nejsem dost silná a jdu k psychiatrovi.
Ten pocit jsem udusila hned v zárodku, protože si chci já sama nechat pomoci. Nemohla jsem spát, a když je člověk vyčerpaný, těžko se mu hledají další síly, aby mohl pokračovat v cestě k uzdravení. Beru tablety z bylin, které mi pomáhají se spaním, takže to nemusí být hned léky. Ale mám to v záloze jako rezervu, další možnost.
Při psaní těchto řádků mi došlo, jak mnoho času jsem promrhala bojem sama se sebou. Ty ale po přečtení mých slov máš šanci se těchto chyb vyvarovat. Sebrat odvahu a neztrácet čas tam, kde já jsem bojovala marné bitvy. Na tohle by člověk rozhodně neměl být sám. Řešení na dně skleničky s alkoholem nenajdeš, je to jen únik z reality a ta se ti vrátí jako bumerang, hned když začneš zase racionálně myslet, a tvůj problém to nevyřeší.
Přeji ti, ať najdeš odvahu překročit svůj stín,
Kira.
Psycholožka Tereza Ševčíková doplňuje tipy, kde hledat pomoc:
- Bílý kruh bezpečí
- Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem
- Persefona – pomoc obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění
- Policie České republiky: pomoc obětem trestných činů
- Adresář psychoterapeutů – Česká asociace pro psychoterapii
