Reakcí na náročná období může být chování, kdy se vracíme do předchozích vývojových stadií: ty už máme zvládnuté, umíme v nich chodit a nekladou na nás nároky spojené s naší aktuální vývojovou fází. Pokud jsme fixovaní k nějakému období, dané chování nebo charakteristiky nám jsou přirozené. Často se aktivují právě pod zátěží či stresem, protože nám přinášejí úlevu. Jak z tohoto vzorce vystoupit?

Líbí se mi vaše články a tento ve mně vyvolal otázku, napsala čtenářka Marie v reakci na článek Pět stupňů potěšení. Co když u sebe nebo někoho blízkého zjistím podle příznaků, že došlo k fixaci libida např. v orálním nebo jiném stadiu? Je možné, aby se dospělý člověk mohl s danou situací nějak vyrovnat, „odfixovat“, nebo to pouze musí přijmout jako skutečnost, se kterou se nedá nic dělat, a naučit se s tím žít?

Milá Marie, vaše otázka není vůbec jednoduchá. V každém období psychosexuálního vývoje může dojít ke zmíněné fixaci. Pokud se později v dospívání nebo dospělosti dostaneme do zátěže, můžeme do této fixace regredovat, protože nám to „dělá dobře“ a ulevuje nám to. Regrese se může projevovat právě tou fixací, tedy například kousáním nehtů či skřípáním zubů spojeným s orálním stadiem.

Kousání nehtů může být výraznější, když zažíváme stresující období, skřípání zubů také, důležité je, že si toho nemusíme být ani vědomi. Například sklon k „zapíjení“ problémů bude logicky výraznější, když jsme nějakému problému vystaveni, zrovna tak kouření cigaret nebo psychogenní přejídání.

Proč vůle selhává

Ohledně odstranění fixace – nejsem si jistá, jak by takové odstraňování mohlo vypadat. Její zárodky jsou totiž zasazené do raného věku, na který nemáme žádné vědomé vzpomínky, nepamatujeme si zážitky, které jsme zažívali jako kojenci, ale ony v nás zanechaly nějakou emoční stopu, která je do nás vryta.

Jako kojenec nebo batole nedokážeme racionálně zpracovat, co se nám děje, vnímáme to pouze jako libé nebo nelibé pocity. Jak dítě zraje, postupně začne chápat, že například libé pocity se spojují s přítomností matky, která ho konejší, hladí a krmí.

V tomto bodě však může docházet k nedorozuměním, kdy dítě pláče z nějakého důvodu, ale matka se domnívá, že se jeho nespokojenost týká něčeho jiného. Dítě pak zažívá pocity nepochopení, které si nedokáže vysvětlit, ale emočně v něm zůstanou a samozřejmě ovlivňují jeho prožívání a chování. A tak se například orální fixace propíše do struktury naší osobnosti.

K těmto zážitkům se dostává velice těžko. Takto bych vysvětlila fakt, že dostat se ke konkrétnímu původu daného zafixování je velice obtížné, a tudíž i práce na jeho odstranění je značně obtížná, až nemožná, protože ho nejsme schopni nahlédnout.

K odstranění fixace by tedy mohlo dojít za pomoci silné vůle, například v souvislosti s kousáním nehtů, avšak tyto fixace, v našem případě orální, se propisují i do našeho charakteru a ten se mění velice těžko.

Nové způsoby zvládání zátěže

Co tedy dělat s tím, že naší součástí je něco, s čím se víceméně nedá nic dělat? Nejjednodušší odpověď, která se nabízí, je přijmout to, což však mnohdy může být velmi obtížné. Spíše než to přijmout bych viděla jako užitečné onu oblast nahlédnout, pochopit a naučit se s ní zacházet. Případně, pokud se dostáváme do zátěže, vědomě volit jiné techniky, které nás napětí mohou zbavovat (místo kousání nehtů jít sportovat, na procházku, meditovat apod.).

To však vyžaduje cílenou práci se sebou samým a také vytrvalost, což může být obtížné, jelikož ve stresu většinou volíme tu nejméně náročnou cestu k odstranění napětí. A přemýšlet nad tím, že jsme si dali předsevzetí, že už to dělat nebudeme, nás ani nenapadne.

Pokud bych vše vztáhla na kousání nehtů, můžeme volit jiné techniky, jak si ulevit a nervozitu snížit – například si vzít do ruky nějaký předmět a hrát si s ním.

V souvislosti se skřípáním zubů jde většinou o potlačenou agresi, která nemá kudy jít ven, protože jí v tom z různých důvodů bráníme, a tak se projeví v noci. Úlevné bývá přestat se jí bránit, nesnažit se ji potlačovat, ale připustit si ji, pojmenovat ji a mluvit o ní. Tím dojde ke značné úlevě a symptomy mnohdy zmizí.