Jsou to zhruba dva roky, co jsem na Psychologii.cz sepsala svůj dosavadní příběh. Nazvala jsem ho S psychózou v kufru. I díky němu se ke mně dostaly nové či staronové informace, klepou na dveře. A potkala jsem spoustu lidí, úžasných, „nemocných“ i doprovázejících. Takže za to děkuji.

Dnes jsem sepsala k původnímu seriálu pokračování. Protože to nekončí, přece. A moje poznání a pochopení celé situace se vyvíjí.

Mám totiž na svou „nemoc“ náhled. To mi neupřela ani psychiatrička v ambulantní péči. Když jsem si například udělala mapu farmakologických intervencí v čase, domnívám se, že není vyloučeno, že medikace mnohé spustila či tomu napomohla, a mám na mysli zejména antidepresiva.

Před dvěma lety jsem se vynořovala a babrala z následků hluboké dvojité psychotické ataky, která byla způsobena rychlým vysazením antipsychotik, na nichž jsem byla dlouhodobě po té předchozí, první atace před dvanácti lety. Vynořuji a babrám se i nadále, ale lépe a radostněji.

Měla jsem to štěstí, že jsem poslední dva roky mohla zůstat doma, na takové staycation (dovolené v domácím prostředí), a pracovat pouze z domu, když to bylo možné.

Myslím, že to bylo třeba, protože jsem zejména zpočátku pociťovala opravdu zvýšenou citlivost vůči emocím druhých lidí, když jsem byla „venku ve světě“. Jako bych je načítala a přebírala. A zároveň necítila sama sebe, ztrácela se. Terapeutickou podporu jsem měla celou dobu pouze v partnerovi, protože s bývalou terapeutkou jsme se rozešly.

Ukotvit se mi pomohla praxe, kterou učí Prem Rawat. Vědět, že ne vše, co si myslím, jsem já – a nemusím na to reagovat. Že mysl dokáže kroutit naše myšlenky… to mi ostatně řekl psychiatr taky až tady, v Anglii. Poslouchat vlastní tělo a pocity z něho, nikoliv z mysli (tedy programů) vycházející. To jsem znala už z terapie, ale až teď to nějak nabralo plného smyslu a začíná se stávat modem operandi. Dýchám.

Jak žít, co si ponechat?

Byla jsem poměrně rozpolcena ohledně rozhodování o budoucím směřování a o tom, kde mám vlastně být. Docela dlouho jsem se plácala na jednom místě. A začala si být nejistá vztahem, ač partner vydržel skoro nemožné. Negativní myšlenky a programy v mé mysli mne obracely proti němu. Několikrát jsem zvažovala odchod, ale až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že bych toho byla schopná, mě to přešlo. A tak zůstávám a ráda.

K tápání přispěl i Brexit. Vyhlášení výsledků referenda jsem obrečela „jak malá“. Opravdu mne to zasáhlo, začala jsem se cítit nechtěná, nevítaná. Na ulici na mne dokonce v poreferendové vlně zvýšeného hate crime jeden člověk v tričku s britskou vlajkou pokřikoval, abych se vrátila, odkud jsem přišla. Jenom jsem kolem něj prošla a zachytila jeho pohled. Bylo mu kolem padesáti, měl v ruce pivo. Hledání svého místa tady nebylo doposud úplně nejsnadnější, ale…

…začala jsem chodit do Open Book, organizace u univerzity, která pomáhá na nohy a do dalšího vzdělávání lidem s různými hendikepy (fyzickými, duševními onemocněními, alkoholovou závislostí či zkušeností z vězení). Pořádají různé přednášky a semináře, je to nízkoprahové a volné. Pracovně si nás nazývám misfits, „nezapadlíci“, a jsem za toto volné uskupení přátel a známých ráda. Ti mne mezi sebe přijali, ač někteří taky to tričko s britskou vlajkou nosí. Další škola života.

Opět jsem také začala uvažovat o snižování medikace, ale tentokrát pod odborným vedením, které tomu bude nakloněno (to doma v ČR nešlo). Mám termín u lékaře, kde to chci probrat, aby mne jistil. Jsem také v kontaktu s londýnskou pobočkou organizace, která tu zavádí Open Dialogue, ale zatím jsou i jejich snížené sazby mimo moje možnosti.

Snižovat jsem chtěla i tak, ale velkým impulzem k tomu bylo samovolným potratem skončené nečekané (a radostně přijaté) těhotenství. Lékaři mi k tomu řekli, že medikace k samovolnému potratu asi přispěla – i k následné trombóze, ač se oháněli multifaktorialitou… ale krevní testy opět neprokázaly žádné genetické zatížení atp.

Kila jsem po návratu k běžné, normální stravě opět nabrala, ale teď, když dodržuju svoji pentadietu (chia, bio potraviny, bez cukru a pšeničné mouky, plus minerální doplněk stravy) to jde zase poměrně rychle dolů.

Chci být fyzicky i psychicky co možná nejvíc fit. Tak denně tančím. Jen tak. Potím svoje modlitby, jak by řekla Gabrielle Roth.

Cítím, že vše je na dobré cestě. Žiju den za dnem, tady a teď. Žádný velký plány, jenom malý sny… teda možná Ph.D., ale možná taky jen výtvarničení s dětmi a dospěláky v místní komunitě. Uvidíme.

Budoucnost je otevřená.

Irena Ellis