Zkušenost je jako kniha, kterou draze koupíte. Máte ji k dispozici, ale to ještě neznamená, že jste ji přečetli a že v ní umíte číst. Jakým zkušenostem se v průběhu hledání svého místa v životě vystavovat a jak s nimi poté pracovat, čeho si všímat a jaké otázky si klást, abyste své zážitky přetavili v poznání a nakonec i v životní naplnění?
Rád bych změnil práci a dostal se do pozice investora, ale mám obavy, že to zase nedokážu, napsal nám do redakce šestadvacetiletý Tomáš. Po střední jsem zkoušel pracovat jako obchodník a nedařilo se. Kvůli marnému pokusu o obchodníka jsem vypadl i z vysoké školy a přestal fungovat jako člověk asi na rok. V té době jsem hodně přemýšlel o sebevraždě. Po čase jsem začal pracovat jako kuchař a celkem se mi dařilo, vydržel jsem u toho čtyři roky. Pořád bylo hodně práce, a když většina vnějších problémů zmizela, tak jsem pochopil, že nevím, co tady vlastně dělám. Při práci jsem se přihlásil dálkově na UK na psychologii, ale zvládl jsem pouze první semestr jen s jednou zkouškou. Po půl roce jsem gastronomie definitivně nechal a našel si práci jako laborant na VŠ, protože chemii jsem měl na střední, s tím, že to bude nakrátko, cca jeden rok, a že si za tu dobu dám věci dohromady a definitivně se rozhodnu, co budu dělat, abych konečně udělal finální rozhodnutí. Ten rok uběhl, zkusil jsem se přihlásit na Inovační management do zahraničí, ale nezvládl jsem přípravu na zkoušky, nakrátko se chytil architektury a přihlásil se na ČVUT, ale už teď vím, že to není ono. Rád bych ze sebe něco udělal a svojí prací jako investor a podnikatel pomohl změnit věci k lepšímu, ale mám obavy, že nemám dostatek disciplíny ani odolnosti vůči stresu, abych něco takového mohl dělat. Jenže když to neudělám, stane se ze mě po čase zahořklý, nespokojený člověk, v lepším případě budu celý život dál žít s pocitem, co by bylo, kdyby, a dopadne to nakonec stejně.
Milý Jakube, vaše téma je složité, protože se týká jedné z nejzásadnějších oblastí lidského života: hledání jeho smyslu. Z vašeho dopisu je jasné, že nechcete najít pouze „práci, která vás uživí“, ale něco více – smysl, přesah, naplnění. Jak je ale hledat? Napíšu vám několik postřehů, které mě napadají.
Proč se potřebujete definitivně rozhodnout?
Za zásadní považuji vaši větu „(doufám), že si dám věci dohromady a definitivně se rozhodnu, co budu dělat, abych konečně udělal finální rozhodnutí“. To je velmi nebezpečné přesvědčení, které musíte ze svého uvažování odstranit. V životě se nedělají žádná definitivní a „finální“ rozhodnutí. A už vůbec není rozumné čekat, až takové rozhodnutí budeme schopni učinit.
Finální znamená konečné. Takové rozhodnutí můžete dělat, pokud jste například těžce nemocen a zbývají vám poslední dny života. V této situaci ale podle vašeho dopisu nejste.
Je vám 26 let a máte před sebou desítky let života. Pokud budete tento život pokládat za něco, co se žije podle plánu, který si musíte stanovit dnes (a kdo tak učinil včera, má šanci na úspěch ještě větší) nebo pro který se musíte dnes – ve 26 letech – finálně rozhodnout, potom v takovém životě nikdy nedosáhnete toho, po čem toužíte: smyslu a naplnění. Daleko spíše vstoupíte do rigidity a zoufalé stagnace, které jsou často důsledkem snahy držet se něčeho jen proto, že jsem se takto před dvaceti lety rozhodl (ať už vědomě, nebo často jen nevědomky), i když já i mé životní okolnosti jsou už dávno odlišné a vyžadují zcela jiný přístup.
Promiňte mi nyní osobní poznámku: pokud bych byl nucen dělat dnes to, o čem jsem si ve svých 26 letech myslel, že je důležité, byl by můj život myslím velké zoufalství. Tím nechci snižovat váš věk. Chci vás ale upozornit, že se neustále vyvíjíme a v každém stadiu tohoto vývoje se musíme opakovaně rozhodovat, někdy nově a někdy radikálně odlišně, protože i naše porozumění je jiné, v ideálním případě lepší.
Pevně věřím tomu, že za dvacet let se na svůj život budu dívat opět z naprosto odlišné perspektivy, a kdybych se – za dvacet let – nutil dělat to, co dnes vidím jako zásadní, byla by to stejná pošetilost. Život je cesta, na níž volíme, co dále až tehdy, když někam dojdeme; není to šlapání podle plánu, který si učiníme někde v její první třetině.
Ano, slyšíte dobře – cestou k nalezení životního naplnění není se dnes finálně (často více či méně náhodně) rozhodnout pro to, co toto naplnění jednou bude. To je daleko spíše „úvod do neštěstí“, jak by řekl jeden moderní filozof. Taková strategie je vlastně spolehnutí se na věštbu, kterou jsem si kdysi vytvořil v přesvědčení, že jsem jasnovidec, a která se většinou pod tíhou času zřítí jako domeček z karet – protože nestojí na ničem podstatném, pouze na našich fantaziích o tom, jaká bude budoucnost.
Cestou k nalezení povolání je naopak neustálá otevřenost a ochota měnit se. A tyto dovednosti se musíte především učit, protože nejsou snadné. Jedná se o mnohem obtížnější umění, než se z jednoduché fráze zdá. To je podstatou „investování do svého života“. Pro vás jako pro někoho, koho investování láká, představuje nejbezpečnější a nejdůležitější investici s jednoznačně nejvyššími výnosy, byť někdy s „vysokou volatilitou“, pokud bych si měl vypůjčit pojem z finančních trhů, tedy s nepředvídatelným průběhem. Ano, počkat si na zisk zde dlouhou chvíli trvá. Ale nikde nevyděláte více. Součástí této investice je nutně také:
Citlivost k tomu, kdo jsem
Hovořím zde o velkém souboru dovedností poznávat se. V tom se musím pouze opakovat: Oblast sebepoznání je obsáhlé téma, které v takto krátké odpovědi nemohu ani náhodou vyčerpat. Je základem jakékoli životní volby a profesního rozhodnutí. Nejprve musíte vědět:
- Kdo jste, jaké máte vlastnosti, preference, talenty, zájmy, potřeby, specifika, představy?
- V čem se odlišujete od druhých, jaký způsob voleb, života, činností vám pomáhá ke spokojenosti?
- Jaký typ prostředí, hodnot, druhých lidí preferujete? Co rád děláte a jaké aktivity vám jdou?
Na všechny tyto otázky vám v žádném případě neodpoví sebelepší „psychologický test“ – nevěřte této iluzi, na které chce mnoho podvodníků vydělat. Jediný, kdo vás může takto podrobně a takto specificky poznat, jste vy sám. Nikdo jiný totiž nemá s vaší osobností ani zlomek té bohaté zkušenosti, jakou máte vy. Jak postupovat? Tím, že splníte dvě podmínky:
1. Dlouhodobě (tedy spíše v průběhu let než dvou či tří týdnů, během kterých budete chtít mít vše vyřešeno) se vystavíte dostatečně rozmanitému prostředí, tedy takovým činnostem, povoláním, brigádám, koníčkům, dobrovolnictví, fyzickým a sociálním prostředím, typům lidí, profesním a hodnotovým světům, které vám umožní zažít různé, široce rozmanité zkušenosti, na jejichž základě si postupně dokážete odpovědět na to, kdo jste a jaký jste.
Pozor, přečtěte si prosím minulou větu ještě jednou – cílem není zjistit, které povolání je trendy, po kterém je poptávka nebo v kterém se kolik vydělá. To mohou být také důležité zkušenosti, ale o ty se nejedná v první řadě. V první řadě se jedná o to, co všechny zkušenosti, které s takto rozmanitým prostředím zažijete, říkají o tom, jaký jste a kdo jste.
Ano, čtete dobře – cílem je zažívat různé zkušenosti, nikoli jen ty pozitivní. Pozitivní zkušenosti jsou fajn, ale často nenesou zásadní učební potenciál. Ten nese především (nebo také) zkušenost negativní, resp. možnost srovnat zkušenost pozitivní s negativní. Musíme je ovšem umět dobře analyzovat. Ptát se sami sebe:
- Co tato zkušenost o mně říká?
- Co ukazuje ohledně mých preferencí, vlastností, talentů?
- Kde jsou jejich hranice?
- V čem je z hlediska mojí osobnosti rozdíl, když je srovnám se zkušenostmi pozitivními?
- Jaké preference a vlastnosti tento rozdíl způsobily?
- V čem se liším od typických lidí v tomto prostředí? V čem jim jsem podobný? Díky kterým vlastnostem, talentům, potřebám tomu tak je?
A tak podobně. Chci nyní zdůraznit to, co některým experimentátorům, kteří sice správně pochopili význam zkušenosti, ale domnívají se, že „zkušenost vás sama nasměruje“, uniká: Zkušenost samotná nestačí. Zkušenost je jako kniha, kterou draze koupíte. Máte ji k dispozici, ale to ještě neznamená, že jste ji přečetl a že v ní umíte číst.
Když už jsem tedy obětoval dostatek času, kapacit a odvahy, abych zkušenost (vzácnou knihu) získal, je škoda ji založit do pomyslné knihovničky života a jen pokrčit rameny nad tím, co mi může dát. Musím s touto zkušeností umět nějak naložit. Musím ji umět analyzovat, číst. Druhým předpokladem sebepoznání je tedy:
2. Ochota udělat si čas a opakovaně (denně, týdně, pravidelně) se touto svou nově nabývanou současnou, ale i minulou, historickou zkušeností (klidně i z dětství, puberty, mladé dospělosti) zabývat a přicházet na to, co o naší osobnosti (preferencích) říká. Základem může být například prostá prožitková analýza každého dne, jak jsme o ní hovořili ve videu Deset minut denně.
Ano, zpočátku to příliš nejde. Ale sebeanalýza je dovednost jako každá jiná. Když máte ochotu ji denně trénovat, lepší se, podobně jako se bude lepšit vaše dovednost hrát na piano, když si k němu každý den sednete.
Teprve když budete lépe vědět, kdo jste a jakou „výbavu“ máte, můžete se pouštět do finálnějších, dlouhodobějších rozhodnutí. Vidíte, kam taková filozofie míří? Ano, k daleko většímu experimentování a daleko většímu množství neúspěchů, pádů a nespokojenosti. Nevyzývám vás jistě k masochismu – jejich trvání totiž může být nesrovnatelně kratší než neúspěchy následkem „finálních rozhodnutí“. Proč? Právě proto, že se nejedná o důsledek zásadních voleb, ale o experiment: a ten nemusí trvat rok, ale třeba měsíc, týden a v mnoha případech stačí i experiment několikahodinový.
První otázka na mé klienty, kteří hovoří o tom, že si nedokážou v životě vybrat své povolání, je: „A kolik jste toho vyzkoušeli?“ Často jsou přesvědčeni, že mnoho. U některých tomu tak skutečně je a jejich problém leží jinde. U mnohých ale nakonec zjistíme, že se v nekonečných variacích točí okolo dvou či tří rolí (z tisíců činností a profesí), a proto se domnívají, že toho vyzkoušeli mnoho. V experimentování tohoto typu (tedy první fáze hledání povolání) se ale zásadně nejedná o intenzitu, ale o šíři, rozmanitost. V takové perspektivě se ukazuje, jak málo takoví klienti poznali (pracovní) svět a že často nejsou ochotni zkusit nic více.
Umění odlišit, co je fantazie a co podložený plán
A zde vám chci položit otázku, která bude možná nepříjemná: Odkud se bere vaše představa, že byste byl dobrý investor? Je tato úvaha opřena o nějakou vaši silnou stránku, výrazný talent, zásadní preferenci? Vedete si od mládí tabulky, čtete léta odborné ekonomické časopisy o finančních trzích, zpaměti sestavíte výsledovku, milujete roční uzávěrky firem, ve kterých studujete indexy jejich ekonomického zdraví? Toto jsou – mimo jiné – preference, které mají mnozí (jistě ne všichni) investoři. Takto poznáte, že by vás investování mohlo naplňovat a jít vám.
A pokud ne, můžete se ptát jinak: Byl jste deset dvacet let v nějakém oboru, který znáte skrz naskrz (od maloobchodu přes restaurační byznys nebo třeba truhlářství), takže jste díky precizní znalosti trhu a vlastní expertize schopen určit, která firma v něm má budoucnost a která ne? Založil jste sám několik úspěšných společností v tomto oboru, takže znáte každý aspekt jejich fungování zpaměti a nic a nikdo vám nemůže mazat med kolem úst? Pak můžete být také investor (pro tento obor). Ale tyto zkušenosti zřejmě nemáte. Co vás tedy vede k přání, že „chcete být investorem“?
Sláva, prestiž a bohatství ke smyslu nevedou
Nechci mluvit za vás, ale domnívám se, že při podrobnějším zkoumání bychom přišli na to, že za touto fantazií se schovává mix mediálních obrazů slávy (všichni jsme sledovali investory v pořadu Den D či Dragon day a byla to zábava), bohatství a sociálního úspěchu (investor je sociálně honosnější role než uklízečka). Ale to je pro volbu povolání, které má vést k životnímu smyslu, buď úplně špatný směr (rozhodovat se především na základě prestiže, sociálního srovnávání a slávy), nebo je to příliš málo:
Všichni chceme vydělat dostatek peněz pro zajištění svých potřeb, ale nezapomínejte, že šikovná uklízečka, která si zítra vezme na pomoc kamarádku, za půl roku pět kamarádek a za rok založí úklidovou firmu, může být za 20 let mnohonásobně bohatší než stovky rádoby investorů, motivovaných špatnými bestsellery o snadném zbohatnutí.
A prospěch světu? Každá práce, která je poctivá, vede k dobrému dílu a je dělána kvalitně, prospívá světu. Poctivá uklízečka prospívá světu tisíckrát více než investor, který bez ohledu na etiku naplňuje bezpečné investiční představy bohaté klientely a investuje do firem, které – ne příliš, ale každá jen tak trochu – ničí svět, ničí lidské životy, boří ekologický systém, narušují sociální spravedlnost. Kdybych si musel vybrat, raději bych zametal chodníky, než pracoval pro některou ze společností, které se zabývají „spotřebitelskými půjčkami“, tedy zadlužováním lidí s nižší finanční gramotností či sebekontrolou. Zametání chodníků mi oproti tomu přijde jako jednoznačně etičtější a s daleko větším prospěchem světu.
Jistě, každý máme jiné hodnoty a odlišné etické uvažování. Ale toto uvažování by nemělo kopírovat trendovní žebříček laciné slávy a společenského uznání – podívejte se koneckonců do politiky, pár prestižních „pánů doktorů“, kteří se díky svému lékařskému titulu nechali kdysi zvolit do parlamentu, sedí ve vězení. Prestiž, sláva, bohatství neříká o tom, jestli jste dobrý člověk, jestli žijete smysluplný život ani o tom, kolik prospíváte světu, vůbec nic.
Když hledáte bydlení, hledáte více než „pěkné bydlení“
Pro rozhodnutí, jakou cestou se v životě dát, je obecná proklamace „aby mě to bavilo a bylo to užitečné“ prostě málo. Je to jako chtít po realitním makléři, aby vám našel bydlení, které bude odpovídat vašim preferencím, a říci mu: „Hlavně bych chtěl, ať je ten byt pěkný a bude mi v něm dobře.“
To je jistě oprávněný požadavek, ale makléři v ničem nepomůže. Každý totiž chceme takový byt. Váš makléř ale musí vědět, co znamená výraz „pěkný“ pro vás a co je to „dobře“ ve vašich představách a osobních preferencích. Vy to musíte vědět o sobě – protože tento „byt“, to jste vy a vaše povolání.
Pro většinu profesí nepotřebujete studovat na Oxfordu
Možná mi namítnete, že se člověk musí co nejdříve „finálně“ rozhodnout proto, aby mohl dělat dlouhou kariéru, což je předpokladem pracovního úspěchu. Ukážu vám tisíce příkladů, kde to nejen není pravda, ale jeví se to přesně naopak – seznámím vás s vyhořelými profesionály, kteří třicet let pracují v jednom oboru a podle představy dlouhé kariéry by měli mít úspěch, přesto jsou na pokraji vážné krize nebo v totální lhostejnosti ke svému životu, klientům a práci. Měli už dávno svůj obor opustit a možná to udělat i vícekrát.
A že je třeba se na povolání dlouze připravovat? To platí jen o malé hrstce oborů typu lékař, právník či architekt. 98 % byznysových profesí, o kterých zřejmě přemýšlíte, si vyžaduje (pro vstup do nich a získávání základních zkušeností, samozřejmě nikoli pro plnou expertizu) přípravu daleko menší, nebo je související vzdělání možno „dohánět“ kombinací večerních škol, online kurzů a terciárního vzdělávání – byť by se jednalo o intelektuálně velmi náročné profese typu programátor, finanční kontrolor, datový analytik a podobně. Nepotřebujete pro ně nejprve vystudovat vysokou školu. A pokud vás obor chytne – univerzitu můžete následně vystudovat kdykoli.
I kdyby tedy byla nějaká škola, certifikace nebo rekvalifikace výhodou, nepotřebujete se právě nyní „finálně rozhodnout“, abyste na tyto školy okamžitě „finálně“ šel, jinak vám ujede vlak. Potřebujete žít. Zkoušet, nebát se, rozhlédnout se dále než za humna těch nejpohodlnějších představ, vedoucích k rychlému zbohatnutí, úspěchu nebo prestiži. Odvážit se za humna trendovních oborů – jít možná tam, kam nikdo jiný z vašeho okolí nejde. Každý chce dnes mít kavárnu, každý chlap být restauratér a každá žena být interiérovou designérkou. Ale tím přece rozmanitý svět práce nekončí!
Co třeba řemeslo? Jsou stovky řemesel, náročných, uměleckých, odborných, kde si vyděláte velmi slušně a velmi prospějete světu. Co třeba služby? Jsou tisíce služeb, které lidé vyhledávají, a můžete být tak pro své klienty velmi užitečný. Nemusíte být proto zrovna psycholog.
Jít za zkušeností a tuto zkušenost analyzovat. Zatřepat a opakovat.
Potřebujete zkoušet daleko více do šířky, než vás kdy vůbec napadlo. Nemusíte kvůli tomu být v každém takovém novém oboru rok. Možná se stačí s některými setkat na pár hodin. Navštěvovat místa, kde jsou vám tyto obory „k dispozici“, abyste s nimi mohl udělat zkušenost: konference, oborové přednášky, veletrhy, networkingová setkání, dny otevřených dveří. Povídat si s lidmi – představiteli jednotlivých profesí (máte jistě bývalé spolužáky, kamarády a tak dále). Sledovat o nich dokumenty, číst o nich odborné knihy, rozhovory s jejich představiteli, odborné oborové časopisy. A v neposlední řadě musíte umět samozřejmě z této zkušenosti zjistit něco o sobě, o svých talentech a cestách ke spokojenosti, jak píšu výše.
Uvědomte si tedy, že pravděpodobně nestojíte před žádným rozhodnutím (existují situace, kdy se lidé musí rozhodnout mezi životními volbami, ale vy v takové situaci nyní myslím nejste). Stojíte naopak v situaci, kdy potřebujete získávat zkušenosti, poznávat se, dospět k dobré znalosti sebe sama i různých nabízejících se oborů, profesí, pracovních oblastí. Ať už to bude trvat rok, deset let nebo celý život.
Já osobně neustále zkoumám nové obory a technologie a přicházím s novými nápady, jak je pro sebe pracovně využít. Nefixuji se na svou roli „psychologa“, i když s ní jsem rád. Vykonávám mnoho dalších činností a projektů – od manuálních přes umělecké po intelektuální, které s mou základní profesí naprosto nesouvisí. Jak je můžu zvládnout? Je to proto, že už od mládí jsem nevěřil filozofii, že si musím pro sebe „vybrat jednu věc a pak přestat žít“. Tak proč byste totéž nemohl dělat o to více vy, vždyť jste o mnoho mladší a žádnou pevně nalezenou roli nemáte. Pokud budete mít v obou sférách (sebepoznání i poznání profesí) dostatek podrobného poznání, pak průnik mezi těmito světy už dokážete najít sám, věřte mi.
Držím vám palce a nezapomeňte: jediné finální rozhodnutí, které učiňte okamžitě, je nikdy se finálně nerozhodovat. To neznamená sedět doma v křesle v bezradnosti nebo se do ničeho nepustit a nazývat to „svobodou“ nebo „časem na rozmyšlení“. Znamená to naopak nesnadno vyrazit kamkoli a podívat se, zda je to pro vás dobré. Pokud ano, pokračovat v tom. Pokud ne, vyjít jinam nebo něco změnit. A v první i druhé variantě si zapamatovat (a nejlépe zapsat), co to o vás říká a na jaké vaše osobnostní vlastnosti to ukazuje. Budete‑li takto žít, smysl a naplnění si vás najdou, to vám zaručuji.
Pro další inspiraci se podívejte na články, ve kterých k této problematice přistupuji z různých úhlů pohledu – například na video Jak jsme si vybrali své povolání, článek Člověk se stává tím, co dělá, Lenochova cestu k úspěchu nebo některé díly našeho podcastu Vrtání. Inspiraci také můžete nalézt na mému webu etlabora.cz, který je hledání povolání přímo věnován.
