Jak vypadá svět budoucích padesátníků? Pro mladší kolegy jsou těmi, co už jsou za vodou. Sedmdesátníci v nich zase vidí mladíky, co nemají právo si na cokoli stěžovat. Jak se vidí oni sami? Jak vypadá jejich vnitřní svět? O čem přemýšlejí, s čím se potýkají a co si přejí? A co mohou uvidět a uslyšet, když se na sebe podívají do zrcadla, které jim nastavuje někdo jiný?

Ženy i muži po celém světě jsou nejnáchylnější k depresivním poruchám, když dosáhnou věku 44 let, a to bez rozdílu pohlaví, rasy, finanční situace a dalších faktorů. Ukázala to nová studie amerických vědců, kteří porovnávali lékařské údaje zhruba dvou miliónů lidí z 80 zemí.

Nejen ženy, ale také muži mají svůj přechod. Mezi čtyřicátým a padesátým rokem začíná muž bilancovat svůj dosavadní život. Odborné publikace hovoří o tomto období jako o andropauze, viropauze, mužské menopauze. Výzkumy ukazují, že v tomto období spadne do deprese každý druhý muž.

Hlavním úkolem zralého muže je vytřídit si hodnoty. Podle vědců je náš život jako na houpačce. Zatímco ve dvaceti je většina lidí šťastná a vidí svou budoucnost pozitivně, po čtyřicítce se všechno mění. Po padesátce se z krize dostáváme – a teprve v sedmdesáti se nám vrací bezstarostnost a štěstí, jež jsme zažili během dospívání.

V předchozích, poněkud depresivních odstavcích lze mezi řádky vyčíst i dobrou zprávu: Do deprese sice může spadnout každý z nás, ale většina se z ní zase úspěšně vydrápe. Uvidíme, jak se s ní vypořádá pan Jiří, s nímž jsme se setkali již v úvodní části našeho vyprávění.

Je typickým zástupcem zmiňované věkové skupiny a – ostatně jako většina z nás – najednou zjistil, že ho dosavadní život nějak neuspokojuje. Ovšem jako podnikavý člověk začal aktivně hledat svá řešení:

• „Tak jsem si dal tu práci, propátral internet a prolistoval pár knížek. Bylo to docela užitečné!“
• „A co pro vás užitečného jste se dozvěděl?“
• „Že s mou krizí středního věku to není zas tak hrozné. Našel jsem různé návody a příklady, jak mnozí úspěšní podnikatelé a manažeři úplně opustili svůj dosavadní život, odjeli někam rozjímat nebo zachraňovat děti v Africe a nalezli tam své štěstí. No a zjistil jsem, že to není nic pro mě.“
• „A našel jste nějaký návod, který by vám vyhovoval?“
• „Ne, takový jsem neobjevil, ale přece jen jsem na něco přišel. Mám rád svůj život takový, jaký je. Jen bych potřeboval, jak se říká, méně pracovat a více žít. Se svou prací jsem docela spokojený. Baví mě strategie a plánování, jen s lidmi mi to moc nejde. Jsou na mě tak nějak pomalí. My se spolu dohodneme, co kdo udělá, ale když pak vidím, že se nic moc neděje, raději si to udělám všechno sám. Pak jsem v klidu, protože vím, že je to přesně tak, jak jsem chtěl a s nikým se nemusím dohadovat“.
• „Přemýšlel jste někdy, co za tu jistotu platíte?“
• „To je jasné, platím svým časem!“
• „A na co jste ještě přišel?“
• „Je to zajímavé, ale zjistil jsem, co všechno v životě mi vadí.“
• „A co to je?“
• „Jak už jsem říkal, říkám tomu dobrovolné přesčasy, dále všechny ty hloupé schůzky, kdy se musím přetvařovat, a večírky, na kterých se lidé poměřují silou svých peněz a vlivných známostí, ale dozvíte se jen špinavé drby.“
• „Všimla jsem si, že mluvíme jen o práci. Je ještě něco ve vašem životě, bez čeho byste se obešel?“
• „To vím docela přesně. Bez organizovaných dovolených ve čtyřhvězdičkových hotelech. Cítím se tam jako na dalším ze stupidních večírků. Mám pocit, že jsem ve svém životě tak těsně svázaný, až nemůžu dýchat. Potřeboval bych víc svobody.“
• „No výborně. Slyším, že vlastně jste se svým životem docela spokojený, vaše práce se vám líbí, rád byste se víc věnoval strategiím a plánování, protože to vás těší, a cítíte, že byste potřeboval víc volného času. A taky víc svobody pro svoje rozhodování, jak s ním nakládat, chápu to dobře?“
• „Ano, takhle to je. Když o tom tak přemýšlím, já vlastně ani žádný volný čas nemám. Jsem buď v práci, nebo makám na baráku a na zahradě. Tedy většinou to dělám rád, ale je to nekonečná práce a mám pocit, že nikdy nebude hotovo. Ano, víc svobody k rozhodování…“
• „Vidím, že jste o svém životě v posledních dnech hodně přemýšlel. Dokázal byste odhadnout, kolik času jste tomu věnoval, třeba v hodinách?“
• „To je těžké. Tak počkejte. Jeden celý večer na internetu, to jsou tak tři hodiny, nějaké články jsem si vytiskl, možná hodinu jsem je četl. Vlastně jsem měl pocit, že se opakují pořád dokola. Půjčil jsem si jednu knížku a jen rychle si ji prolistoval. Co se mi zdálo zajímavého, tam jsem se zastavil, to byly dvě hodiny v neděli. Pak jsem ještě zašel jsem do knihkupectví a za hodinku jsem si prolistoval další knížky. Víte, co jsem zjistil? Že je životní styl docela zajímavý byznys!“
• „Takže kolik to bylo dohromady hodin?“
• „Sedm hodin?“
• „Hm, a mohla bych vás poprosit, abyste zkusil odhadnout, kolik času jste o tom, co jste zjistil, přemýšlel? Třeba každý den?“
• „Když se tak ptáte, asi docela dost. Něco před spaním, něco v autě. A taky když jsem poslouchal nějaký hlouposti. Přistihl jsem se, že jsem si vlastně v tu chvíli počítal, kolik mého času mi teď někdo přímo přede mnou splachuje do záchodu. Docela mě to nadzvedávalo a asi jsem se snažil ty rozhovory nějak ukončit, určitě rychleji než dřív.
• „Takže kolik?“
• „Alespoň dvě hodiny denně. Dohromady tedy asi čtrnáct.“
• „Výborně. A mohla bych se teď s vámi, pane Jiří, vrátit na úplný začátek? My jsme spolu začali hledat cestu, jak udělat váš život spokojenější, šťastnější, je to tak?“
• „Ano, to máte pravdu.“
• „Minule jsem vám položila otázku, jak byste chtěl, aby váš život vypadal v budoucnu, a vy jste se mi přiznal, že takhle jste svém životě nikdy nepřemýšlel.“
• „Ano, to je pravda.“
• „Sešli jsme se spolu znovu po nějakém čase, ve kterém jste o svém životě přemýšlel každý den. Takže sedm hodin jste studoval a dalších čtrnáct hodin jste o tom, co jste načetl, přemýšlel. Už víte, čeho byste se ve svém životě rád zbavil nebo alespoň, co byste chtěl omezit. Když se nad výsledky svého přemýšlení ještě jednou zamyslíte, co nového jste o sobě zjistil?
• „Něco už vím. Chtěl bych v práci dělat, co mě baví, v čem jsem dobrej. Žádné přesčasy, doma klid, manželka spokojená, měl bych víc času promluvit s klukama. Když o tom přemýšlím, teď se doma jen míjíme.“
• „Hm, takže méně práce, více času pro manželku a kluky. A co dál? Co vy osobně, vaše koníčky, volný čas?“
• „Třeba bych si po práci někam zašel s kamarádama…“
• „Copak? Nějak jste se zarazil!“
• „Já vlastně ani nevím, jestli nějaké kamarády mám. Všechno to jsou známí!“

Nastalo ticho. Pan Jiří přemýšlí a je až cítit, jak se mu myšlenky vaří a tak trpělivě čekám. Až teď najednou září:

• „Já už vím, co bych chtěl. Možná je to taková romantická představa z dětství, ale víte, co bych si hrozně rád znovu zkusil?“
• „Povídejte!“
• „Rád bych šel na ryby. Prostě normálně na rybník s prutem do rákosí s klukama, jako zamlada! Ranní mlhy, holínky v bahně, prázdná hladina rybníka a ticho. Úžasný pocit. Úplně to tady vevnitř cítím. Ta svoboda, volnost, to je ono. A v hlavě klid. To bych moc chtěl. To potřebuju asi ze všeho nejvíc!“
• „A co vám v tom brání?“
• „To jsem si myslel, že se zeptáte. Ale vlastně by to šlo. Ti kluci, co jsem s nima chodil, jsou dnes chlapi, pořád bydlí ve stejné vsi. Občas se potkáváme, když se stavím za tátou. Vždycky mě zvou, ať za nima přijdu do hospody, že pokecáme.“
• „No a…“
• „Nikdy jsem neměl čas.“
• „A jak to vidíte pro příště?“
• „Vlastně by to šlo, když o tom tak přemýšlím. Právě jsem se rozhodl. Ten čas si prostě udělám a zjistím, co a jak. Něco vám řeknu. Tak úžasný nápad už jsem dlouho neměl. Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Zajedu tam hned tuhle neděli. A víte co? Cítím se skvěle, jako už dlouho ne. Jako bych tam už trochu byl!“

Jiří už asi ví, co chce. Nebo o tom alespoň začal aktivně přemýšlet. Hodnocení první poloviny života čeká na každého. A každý z nás si musí najít své vlastní odpovědi. A jak je uvést v realitu? O tom v dalších dílech našeho seriálu…