Pokusil jsem se několikrát mluvit o významu meditace jako o možnosti, jak vykročit z hranic ego‑osobnosti a – jednoduše řečeno – uvědomovat si, jak vypadá realita uvnitř i okolo nás samých, bez filtru sebeklamu. Správná meditační praxe je zaměřena na skutečný vhled do momentální situace tohoto přítomného okamžiku a na její plné zvědomování. Každá meditační praxe, která má v zájmu překročit vlastnosti ega, se zaměřuje na přítomný okamžik. Je to účinný způsob, jak si plně uvědomit přítomný stav bytí, nás samotné, reálné vztahy mezi námi a přítomností, aktuální stav prožívání a stav naší mysli.

Ego s realitou neumí zacházet, respektive zachází s ní po svém. Všude tam, kde se ego s realitou setká a kontakt s ní považuje za nepřijatelný nebo velmi bolestivý, vytváří si ego zjednodušenou představu, iluzi reality. Většinu z toho, co reálně prožíváme, nedokážeme přijmout jen tak. Naše ego většinu z toho potlačuje, racionalizuje a obaluje vlastními představami nebo s tím zcela jednoduše bojuje.

Inteligence ega je velmi talentovaná na to, aby mohla pokřivit vše, s čím se setká. Ego promění v sebeklam cokoliv.

• Jedna jeho část je zajata ve sférách věčného a neutuchajícího mentálního proudění myšlenek, představ, hlasů, obrazů a ideologií.
• Jiná jeho část zase všechno posuzuje a hodnotí a dotváří v „dokonalost“ sebeklamu. Krouží jako jestřáb nad územím a pečlivě střeží hranice vlastního odděleného prostoru. Všechno nové, co vstoupí do tohoto pečlivě střeženého prostoru, podrobí přísné kontrole a podle vlastní propagandy si to buď přivlastní, nebo to popře.

Ego netouží vidět věci takové, jaké jsou. Má k tomu své lehce obhajitelné důvody. Mechanismů, jak věci nevidět reálně a jak s nimi manipulovat, má bezpočet. Budeme se jimi zabývat.

Ztraceni sami sobě

Všímám si jedné věci. U těch, kdo nebudují meditační praxi, je jejich vědomé já s ego‑osobností ztotožněno. Protože žijí skrze inteligenci ega, plně se ztotožňují s mechanismy, které ego používá k tomu, aby se nevnímali reálně. Udržují pod úzkostlivou kontrolou sami sebe i své okolí, aby zažehnali možná ohrožení v podobě nových vidění.

Takoví lidé nechtějí na sobě nic vidět ani o sobě nic dalšího vědět. Zracionalizují si prožitky, svůj nezájem o vlastní mysl‑psýché si vždycky nějak vysvětlí a doufají, že je realita života třeba nedostihne, že se jednoho dne ztratí. Ovšem nevědí, že tím ztrácejí sami sebe. Ale i to si dokážou dobře sami před sebou obhájit. Koneckonců naše kulturní prostředí jim dává dostatek nástrojů a dost dobré společenské podmínky na to, aby se necítili mezi ostatními hloupě. Dělá to tak většina. Naprostá. Takže nikomu není divné, když se člověk sám sebou nezabývá. Podezřelý je spíše opak. Podezřelý je ten, kdo medituje, a to hned z několika zrad a zločinů na konvenční úmluvě.

Z trochu jiného soudku. Přicházejí za mnou lidé, kteří prošli intenzivní psychoterapii či analýzou a jejich potíže stejně neustávají. I přesto, že si ledacos uvědomili a na mnohé si přišli, jejich nitro je pod povrchem stále stejně chaotické, nervózní, paranoidní a těkavé povahy. Je tomu tak, protože u citově otevřených jedinců s rozvinutým prožíváním a bujným intelektem není jejich vědomí odděleno od nevědomí, jako je tomu u lidí, kteří si své prožívání a své vztahy uvědomují jen velmi málo nebo vůbec.

Tito lidé se často vracejí a hledají u terapeuta pomoc, hledají nástroj pro každodenní vyrovnání a pro nalezení ostrova klidu, ze kterého mohou začít pozorovat neustále se proměňující vnitřní a vnější svět.

A tak právě ti, kdo nemeditují, nemají ve svých rukou nástroj, který by jim pomohl v principu uchopit chaotickou, afektivní, paranoidní a těkavou psyché. Nemají místo, vztažný bod, odkud by mohli poznat psychologii osobnosti a principy, které ji ovládají. A nejen to: potřebují také notnou dávku klidu a uvolnění, nutnou pro každodenní zvládání životních situací „oživených“ vlastní otevřenou emocionalitou.

Proto se tito lidé často vracejí a hledají u terapeuta pomoc, hledají nástroj pro každodenní vyrovnání a pro nalezení ostrova klidu, ze kterého mohou začít pozorovat neustále se proměňující vnitřní a vnější svět. Potřebují mít sami od sebe odstup, jakýsi nadhled, prostor, ve kterém se mohou svobodně rozhodovat, prostor, ze kterého se můžou vidět a pochopit základní povahu nespokojenosti, těkavosti, strachu, napětí, emočních úzkostí, podráždění, věčné podezřívavosti či dalších duševních bolestí, kterými odjakživa a nepřetržitě pod vrstvou sebeklamu trpí.

Zkrátka potřebují nástroj, s nímž mohou operativně zacházet tak, aby se dokázali s každým novým přílivem nevědomí vyrovnat sami, bez cizí pomoci – vyrovnat tak, aby výsledky svého vlastního úsilí sami na sobě pociťovali a rozlišovali jako skutečně praktické a účinné a jim samotným to dávalo hlubší smysl.

Haló, je tam uvnitř někdo?

Proto jsem díky dlouhodobému pozorování došel k celkem jednoduchému závěru. Všichni tito lidé, kteří se intenzivně prožívají a hledají východisko ze svých mnohdy vnitřně složitých životních situací, potřebují životní praxi, způsob života, který jim bude pevnou půdou, o kterou se mohou opřít. Tuto praxi musí pochopitelně rozvíjet podle měnících se potřeb, podle stupně osobní vyzrálosti a podle stavu vědomí. Nicméně jeden její prvek je stabilní a nezastupitelný. Tím je právě meditace. Meditace je jediný nástroj, jak s tím vším pracovat, jak zkrotit psyché, jak se probrat.

Naše já to nemá v životě zkrátka lehké. Je neustále napadáno primitivními emocemi a nutkáními všeho druhu. Na druhé straně na ně naléhají nekonečné neviditelné nároky.

Můžete si klidně pomyslet, že koukat do sebe sama nemusí mít samo o sobě hlubší smysl. Co je na pozorování tak objevného? Přesun vědomé pozornosti do nitra by sám o sobě však nic neznamenal, kdyby se tím nespustilo to, co se tím spouští – probuzení. Vykročit za hranice ego osobnosti znamená začít se probouzet do skutečné reality, jež není zastřena žádným konceptem mysli ani žádnou z dostupných ego‑iluzí.

Člověk celou dobu přehlíží to, co sám je. To je základní povaha nevědomosti.

Co znamená probuzení na samém začátku? Nic jiného než poznání a pochopení povahy vlastního ega. Tedy nejen poznání struktury vlastní osobnosti (jaké povahy ego ve skutečnosti je a jaké jsou principy, které ego ovládají), ale také toho, jak se vyvíjí. Ego‑osobnost je zasažena prožíváním. Na jedné straně je to něco naprosto přirozeného, na druhé straně se tomu brání. Jeden věčný konflikt za druhým. A to je to, co nám působí tolik utrpení. Další otázkou tedy je, jak zacházet s konflikty a s bolestí.

• Jak to, že se tak samozřejmě ztotožňujeme s egem?
• V čem leží kořen věčné nespokojenosti se sebou samými?
• Jak si stojíme tváří v tvář vlastním frustracím, ambicím, úzkostem a touhám?
• Jak se vyrovnáváme s plíživou prázdnotou?
• A jak dokáže člověk naložit s břemenem vlastní svobody?
• Proč tolik toužíme po dokonalosti?
• Kde se vzalo tolik iluzí a sebeklamu, a proč jim věříme?
• Proč jsme vsadili na kartu chaotického myšlení a vědomostí namísto toho, abychom poznávali skutečné věci?

Hledejme tedy odpovědi na tyto otázky skrze ústřední otázku v psychologii či psychoterapii. Tato otázka zní: Kdo je uvnitř?

Pokud mluvíme o já, vždycky ukážeme prstem dovnitř. Já je někde tam uvnitř ukryté: nevíme, co to je, známe však určité projevy či charakteristiky, které v nás zdomácněly, tedy ty, s nimiž se bez pochybností identifikujeme, že snadno a lehce řekneme ano, to jsem já. Avšak to naše já to nemá v životě zkrátka lehké. Je neustále napadáno primitivními emocemi a nutkáními všeho druhu. Na druhé straně na ně naléhají nekonečné neviditelné nároky.

Všechny mluví podobným jazykem: musíš být lepší, dosáhnout něčeho, zkrátka musíš být dokonalý. Ego se tedy neustále snaží o zdokonalování. Pod vrstvou neustálého těkavého myšlení, nepředvídatelných představ všeho druhu žije člověk velmi nervózně a ve věčném strachu z odhalení vlastní nedokonalosti a ubohosti. Myšlenky plné strachu, minulosti a budoucnosti mu krouží neustále v hlavě a zdá se, že neberou konce. A to zdaleka není všechno, čím je ego podmíněno.

Velmi pomáhá už jenom ten fakt, když si to člověk o sobě uvědomí. Mnohdy totiž ani necítíme, že trpíme, a neuvědomujeme si to.

Samo ze sebe ještě vyvíjí přirozené aktivity, které jsou mu vlastní, tedy cítění, jímž reaguje na objekty ve svém okolí. Pak vnímání sama sebe. Vztahy, emoce a vášně, které k tomu patří, neuspokojivý pocit ze sebe sama a velká dávka lhostejnosti. Řada nenaplněných ambicí, frustrací, přání a potřeb. Nepřeberné množství informací, představ a vědomostí, které se navzájem překrývají a mnohdy si odporují, ale jsou všechny strašně důležité a dožadují se pozornosti. A to vše se utápí v nekonečném oceánu každodenních úzkostí. To je výchozí bod.

A to je základ, do kterého se každé ráno probouzíme, základ, ze kterého člověk vstupuje do praxe sebepoznání. Zjistil jsem, že velmi pomáhá už jenom ten fakt, když si to člověk o sobě uvědomí. Mnohdy totiž ani necítíme, že trpíme, a neuvědomujeme si to. To je velká lidská hloupost. Když poznáme, že trpíme, když pochopíme, že úzkosti existují a proč, máme možnost se zachránit.

To, co je opravdu důležité, je podívat se reálně na svou vlastní zkušenost. Na to, jak se cítíme, kdo jsme a co jsme. Budeme se tedy držet toho, co doopravdy máme. Pro začátek skutečnosti, že naše tělo, naše prožívání a dokonce i naše mysl jsou bolestivé. Taková je realita. U všech. Bez jediné výjimky. Ať už je naše pojetí sama sebe jakékoliv. Nejlepší bude, když budeme pracovat s realitou namísto s ideály a iluzemi. To je dobré pro samý začátek. Tedy i pro začátek nového seriálu.

Konec tohoto seriálu.