Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Vstup do nitra

Praxe pozorování je přístup, který člověka učí prožívané nepotlačovat, ale aktivně přijímat.

Ze seriálu: Žít sám sebe

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

23. 9. 2013

Co se skrývá v  hlubinách duše, v temnotě neviditelného světa, ukryté za všemi těmi slovy, pojmy, myšlenkami, koncepty a obrazy naší mysli? Co se nachází tam, kam nepronikl paprsek našeho vědomí? Je tam bohapusto a prázdno? Nebo je v nás ještě něco víc než to, co si o sobě myslíme, v co věříme či co o sobě soudíme? Je to svět sám o sobě, nebo jsme s ním neviditelně, přesto kauzálně spojeni?

I když mnozí existenci nehmotného duševního neviditelna nepopírají, přesto dlouho váhají a o vědomém spojení se svým nitrem uvažují až jako o poslední možnosti, jak najít zpět ztracenou rovnováhu, jak si pomoci.

Člověk raději nechce ani pomyslet, co ho v té tmě čeká. Myslí si často, že duše ve skutečnosti neexistuje a že slova o ní jsou pastí nalíčenou na ty nerozumné. Proto raději volí život v zajetí přemíry slov a myšlenek. A proč? Co potřebuje k tomu, aby obrátil pozornost DO SEBE?

Růst osobnosti, náš individuální vývoj, lidská hodnota, sebevědomí, morální svědomí či úcta k životu jsou přímo úměrné stavu našeho vědomí, a proto jsou nebetyčně spojeny právě s niterným poznáním. Člověk bez poznání prodlévá ve falešné iluzi – představě toho, kým doopravdy je.

Když člověk pozoruje jen věci vnější a nevěnuje pozornost svému niternému stavu, může donekonečna v sebeodcizení fungovat jen jako spotřební člověk. Koneckonců žije tak většina.

Obrácením pozornosti do svého nitra má možnost uvědomit si sama sebe, může v sobě objevit velký kus autenticity, vlastní přirozenosti. Tedy to, jak se cítí, jak smýšlí, jak se chová a jak s tím zachází uprostřed společnosti, ve které žije a jejíž tlak přímo či nepřímo vnímá.

Může si uvědomit, jakže se mu to svobodně dýchá v područí imperativů, kolektivních hodnot a morálních atributů, které jsou sice společensky akceptovatelné, ale člověku přivodí lehce neurózu, když v jejich prospěch odřezává sám sebe.

Toho, co člověk o sobě doopravdy ví, je bohužel pořád žalostně málo.

Odříznutí od duše

Tak jako dítě neví, že je dítětem, stejně tak člověk velmi dlouhou dobu svého života stráví v nevědomosti o tom, kdo je on sám. Je-li člověk svým vědomím oddělen od nitra a neposlouchá sám sebe, lehce si navodí sebeodcizení. Jak takový stav vypadá? Setkáváte se s ním dnes a denně.

Malý příklad z praxe. Přichází žena. Matka dvou dětí. Nic necítí, je nevrlá a nervózní, snadno vybuchuje, ztratila chuť do života, stále a dokola plní jen své povinnosti, cítí se neakceptovaná, prázdná, bez šťávy, unavená a přitom v tenzi. Svoji vyprahlost před druhými schovává. Myslí si, že je to jen ona, kdo něco dělá špatně, protože ti všichni kolem jsou přeci v pořádku. Tak i ona se skrývá za maskou, kterou jí čas od času strhne zloba či lítost. Cítí i myslí, ale nerozumí tomu, co se v ní odehrává. Většinu pocitů vyprahlosti a vlastní emoce proto raději zracionalizuje a zredukuje.

Citová závislost je většinou prožívána v sebeklamu, že člověk je zodpovědný za pocity druhých, a tak dělá všechno tak, aby se druhých nic nedotklo.

Když člověk pozoruje jen věci vnější a nevěnuje pozornost svému niternému stavu, může donekonečna v sebeodcizení fungovat jen jako spotřební člověk a možná by ho do konce jeho života nic netrklo. Koneckonců žije tak většina. A to je přesně to, o co v poznání zpočátku jde. Není jen většina; je i Já. A tak musí napřed pochopit, co je MY a co je JÁ, tím, že začne to Já poznávat.

Bylo by to snadné, kdyby tu nebyla ono tajemná zraněná bolestivá vnitřní prázdnota. Než žít s ní, tak raději žít dál v citové závislosti na druhých, tedy lépe řečeno v závislosti na přijetí či odmítnutí druhými, jak to dělá většina kolem nás. Taková závislost je většinou prožívána v sebeklamu, že člověk je zodpovědný za pocity druhých, a tak dělá všechno tak, aby se druhých nic nedotklo, nebo naopak aby se zase nic nedotýkalo jeho samotného.

Takové „hladké“ bezdotykové plynutí s druhými však časem nepřináší vůbec žádné ovoce. Naopak shledáváme, že mezi námi a okolním světem vyrostla hradba neporozumění a oddělenosti. Taková bezkonfliktní „selanka“ vám udělá z vnitřního života peklo.

Život je mýtus, avšak dříve, než se dotkneme nadčasovosti v nás, musíme se vypořádat se silami zdola.

Zhasnout svět a obrátit se do hlubin duše

Otázka tedy zní: Kde najít motiv pro poznání vnitřního světa a jak jej začít poznávat? Pro odpověď nemusíme daleko a už jsme o tom mluvili. Motivem je vždy tajuplná výzva přicházející právě z tohoto neviditelného světa. Je to tlak vycházející z nevědomí, jejž člověk může vnímat jako emocionální nestabilitu, proměnlivost nálad, citovou a tělesnou tenzi.

Ale pokud je uzavřen sám sobě, má nedostupné nitro, může takový tlak přicházet prostřednictvím vnějšího světa, protože jeho vědomá pozornost je obrácena právě tam, na situace a okolnosti jeho vnějšího života. Nevědomí se promítá do vnějších situací a druhých osob. To už víme. Zkrátka může vzniknout událost, na jejímž základě dojde k někdy plíživému, někdy prudkému emocionálním a citovému otevření. Člověk totiž potřebuje POCÍTIT vlastní zranitelnost.

Nikdo z moudrých nemluví o utrpení jen tak, ale vždy v souvislosti s vnitřním probuzením. Poznání podstaty utrpení je vykoupením z bolesti.

K tomu, aby se člověk začal otevírat vnitřnímu poznání, potřebuje konflikt, konflikt sám se sebou, a ten nutně bolí. Je to tedy v rovině prožívání bolest, která otevírá dveře poznání. Jedním slovem utrpení. Touha být v jednotě sám se sebou, touha po celosti, po sebeuskutečnění ho zase z této bolesti vyvede. To není glorifikace bolesti, to je prostý FAKT mechanizmu, který funguje, ve jménu Krista i Buddhy.

Čtyři Buddhovy posvátné pravdy, nebo Kristův kříž? Obojí je jedno a totéž. Tyto symboly se v duši člověka setkávají, nikoliv u pouhého slova utrpení, ale u jeho významu, smyslu a podstaty. Nikdo z moudrých nemluví o utrpení jen tak, ale vždy v souvislosti s vnitřním probuzením. Poznání podstaty utrpení je vykoupením z bolesti. To platí na obou stranách, na západě i na východě. Takové poznání je dostupné i modernímu člověku.

Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest. (Mt 7,7–11; L 11,9–13)

Bolest je to, co přivádí člověka do terapeutického křesla či jej usadí do meditace. Bolest nás činí nesvobodnými, závislými bytostmi, proto člověk pase po reálném přístupu, díky němuž nemusí prožívané potlačovat, ale aktivně přijímat. Avšak takový přístup nevzniká tak, že se něco naučí, přečte, vyrobí, ba ani tím, že se něco řekne či vykoná.

Udržet pozornost v těle, mimo dosah myšlenek, může zpočátku dělat člověku problém. Proto musí svá cvičení denně opakovat tak, aby se stala součástí jeho denního života.

Takový přístup se roky buduje, a pokud má být skutečný a smysluplný, musí vést k uvědomělosti těla jako hmotného objektu, k uvědomělosti mechanismu emocí, pocitů a myšlenek. Také ale dovede člověka k tomu, že přestane tlačit na realitu svým chtěním a žádostmi a přestane lpět, tedy identifikovat se s určitými myšlenkami a prožitky.

Praxe pozorování

Prakticky je sebepoznání otázkou pozornosti. Ať už počátek praxe pozorování vychází z jakékoliv vyspělé tradice, platí stejný imperativ: obrať napřed svoji pozornost do svého těla! Což neznamená nic jiného než začít pozorovat pocity, které se rodí v těle tady a teď. Pozorovat neznamená představovat si je nebo na ně myslet, ale přímo vnímat, vnímané pozorovat a skrze pozorování udržovat bdělé vědomí v přítomnosti. Tělo je první branou, která mu pomůže vnímat realitu mimo kontext mysli, tedy vně myšlení.

Vypadá to, že první krok je jednoduchý. V samotě začít pozorovat své tělo a pocity, které se v něm v přítomném okamžiku rodí – napětí, tlak, tíhu, bolest, mravenčení atd. Tyto pocity je třeba nejen umět prožívat, ale také umět soustředěně pozorovat. Udržet pozornost v těle, mimo dosah myšlenek, může zpočátku dělat člověku problém. Proto musí svá cvičení denně opakovat tak, aby se stala součástí jeho denního života.

Poznej, co máš před svou tváří, a co je ti skryto, se ti odhalí. Neboť nic není skrytého, co nebude odhaleno. (2K 10,7; Mk 4,22; Mt 10,26; L 8,17; L 12,2)

K tomu nepotřebujete nic víc než tiché místo, pozornost a tělo. Zkuste to, každý den trochu, jen malý kousek praxe. Pak se přidají další objekty pozorování. Ale začněte u těla. Učiňte tělo objektem svého pozorování. V pravém slova smyslu tímto krokem přenesete onu pověstnou horu. Je to první krok na cestě vymanění vědomí z metodiky povrchního myšlení. Vytvořit si nový návyk není snadné, trvá to týdny, roky a měsíce. Další kroky se pak odvíjejí od prvního. Proto zkrátka bez zbytečných nároků a chtění začněte. Prostě to zkoušejte.

Doslovnost, o kterou usiluje intelekt, nezbavila duši tajemnosti a neproniknutelnosti, ba ani nezbavila člověka jeho jediného velkého závazku, který vůči své duši má.

Nejsme v tom sami. Pro úplnost dodávám, že se zdůrazněním na důležitost praxe se setkáte spíše ve východní tradici. Taoismus činí tělo objektem svého prožívání a pozorování, aby z něj vznikl „živý pohár“, buddhismus učí taktéž učinit tělo prvním objektem své pozornosti, aby posléze obrátil svoji pozornost k subtilnějším formám vnitřního života.

Tomu, kdo něco má ve své ruce, bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odebráno i to málo, co má. (Mk 4,25; Mt 13,12)

Podmíněnost

Ten, kdo chce utéci před proměnlivostí  reality Já a chce žít život jako neměnnou definici, ztroskotá na první vlně proměny.

V momentě, kdy se však spojí s hlubšími prožitky tím, že začne obracet pozornost do svého těla, pozná, že všechno je jinak a že věci, které potlačoval, jej definují mnohem výrazněji než to, co o sobě vysílá do vnějšího světa. Obsahy duše jsou totiž nejen výdobytky tohoto života, ale zároveň i smysluplné šifry, které řídí životy lidí od nepaměti.

Ano, jsou to ony pověstné archetypy, jejichž smysl a obsah jsou zpočátku velkou neznámou, a to jenom proto, že ve známost plně přicházejí, až když je jejich vnitřní skutečnost plně prožita a rozlišena. Pro pravé žití je třeba nejen prožitku, ale i jeho vědomé reflexe, pro správné rozlišování je potřeba nejen rozumu, ale i citu.

Zkušenost poznání je nejen otázkou prožívání, zdravého rozumu, ale také otázkou víry, přítomného vědomí a sebereflexe.

Každá iluze neměnnosti je zadržováním proměnlivého. Je jen slabou útěchou mysli vynutit si na přírodě, aby přestala v člověku působit určitým způsobem, protože jí tím svojí definicí k tomu nedal svolení, tedy zejména k takovému působení, které není zaneseno v knihách jako legitimní či normální a je završeno konvencí.

Doslovnost, o kterou usiluje intelekt, nezbavila duši tajemnosti a neproniknutelnosti, ba ani nezbavila člověka jeho jediného velkého závazku, který vůči své duši má. Ten, kdo chce pěstovat psychologii a poznání, musí být vycvičen nejen v rozumovosti, ale též v citlivosti, nejen v racionalitě, ale též v iracionalitě. Nemůže prodlévat svým vědomím jen vně, ale také uvnitř.

Na závěr úplného počátku

Takže do začátku každé praxe poznání je dobré vstupovat s vědomím základní věci: poznání toho, kdo jsem Já, není věcí myšlení, ale vědomí. To, že existujeme jako psychofyzické bytosti, není dáno vědeckým důkazem ani myšlenkou, ale spíše způsobem, jakým vnímáme sama sebe. Koneckonců těch způsobů je přesně tolik, kolik je na světě individuálních duší

Avšak i když je vnímání každého z nás v určitém směru unikátní, přesto v sobě nese společný základ. Principielně totiž mohou existovat dva způsoby, jak nahlížíme na realitu osobního Já. Jako na Já, které je esencí, či má jakousi substanciální podstatu, či jako na Já, které není substancí, ale kombinací právě existujících psychofyzických jevů v přítomnosti.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ať tak či tak, vždycky je tu nějaké reagující centrum vědomí, na které je vázána osobní vůle. A o to nám prakticky v raných fázích poznávání jde: poznat a uchopit osobní Já v celé své celistvosti a autenticitě. Metafyzika nám v pochopení psychologie osobního Já může nesmírně pomoci.

Příště se můžeme společně podívat na to, jak si poradit s  praxí pozorování mimo myšlenkový proud, ale také na to, jak taková činnost pomáhá člověku při budování vědomého Já a posiluje víru. Zkušenost poznání je nejen otázkou prožívání, zdravého rozumu, ale také otázkou víry, přítomného vědomí a sebereflexe. Bude tedy na místě věnovat se konkrétním postupům v počáteční praxi vhledu a také jeho smyslu, historii a vlivu na kvalitu prožívání.

Autor článku vystoupí na Festivalu Psychologie.cz

„Mnozí z nás nesou v sobě více či méně intenzivní potřebu duchovně se vyvíjet. Jak může člověk tuto potřebu pro sebe uchopit a kam může nasměrovat vůli a úsilí, aby jí v každodenním životě prakticky naplnil? Přednáška přináší ucelený pohled na otázku, jak lze naplnit touhu po duchovním životě v moderním civilizovaném světě a přitom respektovat pravidla vnějšího života. Také se zaměří na úlohu sebepoznání jako základního předpokladu k takovému životu.“ Pavel Špatenka o svém semináři na Festivalu Psychologie.cz

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Žít sám sebe
Seriál

Osobní transformace je nejhlubší mystérium života.

Pavel Špatenka

  • Štěstí