Foto: Thinkstock.com

Ochromená citlivost

Ve snaze být dokonalí se ze sebe snažíme udělat nedotknutelné bytosti. Otupujeme tím svou citlivost.

Ze seriálu: Žít sám sebe

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

12. 4. 2013

Sotvaže opustíme lůno matky, začíná se náš život zápasem o první nádech. Většina z nás podobným způsobem zápasí celý další dlouhý život. Bojujeme. Vedeme boj o jistoty a bezpečí. Žijeme v neustálém konfliktu s existující přítomností.

Budujeme si zajištění na horší časy, zajištění před nepohodou, před zlými lidmi. Stavíme svůj život na omylu, když z nestálých věcí děláme trvalé a z nejistot si vytváříme jistoty. To nás činí věčně nespokojenými. Ztotožňujeme se s pomíjivostí, lpíme a očekáváme, že nám to přinese trvalou radost. Toužíme po blaženosti a tu si vysvětlujeme jako neomezený nárok na vlastní uspokojení.

Identifikujeme své Já s proměnlivými pocity a myšlenkami a vůbec se tomu nedivíme. Tím unikáme věčnosti a pak jsme zase udiveni, že trpíme. A protože nechápeme smysl a povahu utrpení, považujeme je za nezvaného hosta. Ulpíváme na příjemných pocitech, uspokojujeme se jimi. Považujeme to za štěstí a nazýváme to duchovní cestou.

Malujeme si hezké představy, stavíme falešné mosty z pozitivních myšlenek, které spadnou kdykoliv, kdy jsme vystaveni faktu vlastní zranitelnosti, faktu méněcennosti, duševní bolesti a utrpení. Mosty nefungují. Padají. Jsou to iluze. Nedá se po nich chodit. Protože po mostech chodí jen Bohové. My lidé žijeme v údolí. A vlastní nedokonalost musíme vykoupit poznáním, nikoliv iluzí.

Zranitelné jádro pod nabubřelou slupkou

Naše mysl žije v iluzi, že si vybíráme, jakou zkušenost prožijeme. Ale tak to není. Zkušenosti si vybírají nás a další život se odehrává podle toho, jak jsme si se zkušenostmi, které k nám přišly, poradili, jak jsme s nimi naložili. Klam a sebeklam – naše strategie pro pohodlné přežití. Ve skutečnosti jen bezduchý nic neřešící mechanismus pro  rychlou emocionální úlevu.

Vlastní citlivost a zranitelnost skrýváme před celým světem a dokonce i sami před sebou. Bojíme se, aby druzí neviděli, jak slabí, nedokonalí, stydliví, ustrašení a bázliví jsme.

Co všechno by se stalo, kdybychom se rozhodli přestat si takto lhát? Museli bychom si přiznat, že na jisté – hlubší úrovni vlastní psyché jsme všichni až moc lehce zranitelní, bezbranní, bezmocní, bez obalů, citliví jak čerstvě narozené dítě. Tento fakt není až tak snadné unést, proto vlastní citlivost a zranitelnost skrýváme před celým světem a dokonce i sami před sebou. Bojíme se, aby druzí neviděli, jak slabí, nedokonalí, stydliví, ustrašení a bázliví jsme. A protože nevíme, co s tím, stavíme si dokonalou stavbu – osobnost, s níž se natolik identifikujeme, až nakonec uvěříme tomu, že ego je naše pravé Já. Mateme svět i sebe sama. Pak už jen zdokonalujeme onu blazeovanou a nedotknutelnou osobnost a tím ukrýváme sami před sebou hluboký pocit viny, za to, že jsme tací, jací jsme – nedokonalí a zranění. Žijeme v oddělenosti, jeden od druhého i sami od sebe.

Žijeme sebeodcizení.

Bojíme se nemocí, bojíme se smrti, bojíme se dokonce i sami sebe. Chceme všechno, ale neumíme pro to udělat nic. A tak se stává, že často opustíme svět úplně stejně tak, jak jsme do něj vstoupili. Nepoznaní, bojem o dech poslední.

Pocity ani emoce nelze selektivně umrtvit. Nelze si vybrat, co chci a co nechci prožívat.

Namísto toho, abychom vlastní citlivost kultivovali, nalézali v ní zdroj poznání a začali o ni pečovat jako o zárodek Bytostného Já, tedy vyššího já, snažíme se ji zadupat co nejvíce do hlubin vlastního nevědomí. Ochromujeme vlastní city, protože to, co je citlivé, je zranitelné, a my žijeme v předsudku, že zranitelnost znamená slabost a slabost je nedokonalost.

Proto jsme vsadili vše na jednu kartu. Na kartu dokonalosti. Snažíme se celý život o nemožné – udělat ze sebe neměnné, nezranitelné, nedotknutelné, tedy necitlivé bytosti. Jenomže s vaničkou vylijeme i dítě. Většina z nás totiž zapomíná, že pocity ani emoce nelze selektivně umrtvit. Nelze si vybrat to, co chci a co nechci prožívat. Když si člověk dá tu práci a otevře se hlubině vlastního prožívání, pozná svou nejhlubší postatu a přestane žít v rozporu sám se sebou. Sebepoznáním člověk utiší konflikty. Pak přichází mír a hluboké štěstí. My jsme se to však naučili jinak. My jsme se vyučili umrtvování. My se učíme být necitlivými. Jenže pak se stáváme psychopaty.

Psychopat nic necítí

Žijeme ve společnosti, která považuje za ilegitimní nárokovat si na druhém to, co sám necítím. A přitom si neuvědomujeme, že si za to můžeme sami, protože jsme vytěsnili svá srdce. Proto nemůžeme znát tu nejistotu v sobě, která postupně přemění zájem o druhého v nárok. Nárokujeme si, aby nás druhý učinil šťastným a dal nám to, co sami v sobě nemáme – lásku. Někdo druhý by nás měl ujistit o tom, že jsme hodni lásky, že jsme hodni pozornosti, že jsme chtění a žádoucí. Běháme s nataženýma rukama po světě a čekáme, kdo si nás všimne. Hledáme ztracenou milost a domníváme se, že přijde odněkud zvenčí, a když nepřichází, znejistíme a začne se nás zmocňovat strach.

Jako lidské peklo vnímám oddělení, opuštěnost, zavržení, samotu, beznaděj a zmar. Všichni to prožíváme v sobě, vidíme všude kolem sebe, a přesto se tváříme, že peklo neexistuje.

Ztráta cítění. Zaslouží si, abychom se tím zabývali. Necitlivost si zaslouží naší plnou pozornost. Ztráta cítění se totiž nazývá odborně psychopatie. Psychopatičtí lidé jsou dnes bohužel už běžným jevem, někde i společensky přijatelnou a preferovanou normou. Uvnitř žijí pod nadvládou intelektu – tedy rozumu odděleného od citu. Psychopat v sobě nenese vědomý konflikt, protože je přesvědčen o bezcennosti citu, empatie, sounáležitosti a žité pravdy. Je přesvědčen o své nadřazenosti. Jeho filosofií je moc.

Pokud není takový duševní stav reflektován, vede do stavu čím dál tím větší oddělenosti, kterou prožíváme jako kletbu povýšené či ponížené samoty, v nevědomé tmě bez světla pravdy. Pak si ve strachu či v pýše myslíme, že jsme něčím méně nebo více než druzí. Psychopat uzavírá brány ke svému srdci, protože nechce už být zranitelný ani zraněný. Nechce už znova zažívat svoji bolest a tedy nemůže ani prožít nic z toho, co spolu sdílíme ve chvílích náklonnosti a lásky k bližnímu či k samému Bohu. Nezná soucit a milosrdenství, ba co víc, opovrhuje jimi.

Zlo totiž není jen jakýsi nedostatek dobra, zlo žije ze své vlastní podstaty, a tou je citová prázdnota, nevědomost a nenávist či lhostejnost ke všemu stvořenému, a zejména ke Stvořiteli.

Jako lidské peklo vnímám oddělení, opuštěnost, zavržení, samotu, beznaděj a zmar. Všichni to prožíváme v sobě, vidíme všude kolem sebe, a přesto se tváříme, že peklo neexistuje. Máme z něj velký strach. A z toho všeho ještě vina, stud či trapnost. To je téma každého z nás od malička. Nejvíce vytěsňované pocity. A tady zůstala většina z nás. Cesta do psychické dospělosti, cesta k Bohu se uzavřela na banální neschopnosti reflektovat méněcenné pocity, ve víře v předsudky a mínění, které dokonale ovládly naší uzavřenou mysl. Usnuli jsme ve víře, že nejsme dost dobří, a tedy hodni lásky.

Náš svět se opil iluzí, a tak ztratil žízeň a hlad po poznání.

To, co nás vyléčí, nejsou zázračné pilulky, doktoři ani psychologové, ba ani naše děti a partneři, ale naše odvaha poznávat a naše schopnost cítit a uvědomovat si sama sebe.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pokračování příště

O čem bude seriál Žít sám sebe?
To, co chce náš život, bývá zpravidla úplně něco jiného než to, co po nás chtějí rodiče, učitelé, okolí či společnost, ve které žijeme. Umět aktivně vstupovat do života nezávisí jen na tom, jak se člověk cítí a co si myslí, ale zejména na faktu „vlastní živosti“ zcela jednoduše parafrázovaném dvěma slovy: Já jsem. I když všichni někde hluboko uvnitř sebe známe autentickou pravdu o sobě nebo alespoň víme, jak chutná, přesto se spíše zdokonalujeme ve lži o sobě. Poznat pravdu znamená přestat nevědomě odmítat svůj vnitřní stav.
První, s čím se lidé mohou setkat, když se soustředí na vše, co se nachází pod vrstvou myšlení, je děsivá prázdnota či bolest pramenící z nevědomých konfliktů, jež vznikly na základě bolestných střetů individua s požadavky okolí. Bolest a vyprahlost vychází z jednoduchého faktu, z faktu ztotožnění s nevědomými kolektivními způsoby prožívání, myšlení a žití. Na cestě sebepoznání člověk postupně nalézá zpět svoji vlastní tvář. Proměňuje identitu, pěstuje a rozšiřuje osobnost. Ale i tu nakonec odkládá ve prospěch sjednocení.
Osobní transformace je nejhlubší mystérium života, plné proměn vědomí, autentické a osobité tak, jako osud každého z nás. Jednotlivé články jsem nepsal proto, aby doslovností uspokojily vědecký intelekt, nýbrž naopak. Berte je jako vklad osobní prožité zkušenosti, jež se může dotknou duše každého, kdo hledá a poznáv

á.  

Otevřít diskuzi 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Žít sám sebe
Seriál

Osobní transformace je nejhlubší mystérium života.

Pavel Špatenka

  • Štěstí