Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Neobjevené Já

Setkání s tím, co člověka přesahuje, žádá změnu, a tou je vědomý přesun pozornosti do nitra.

Ze seriálu: Žít sám sebe

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

10. 7. 2013

Podrobovat kolektivního pacienta hluboké analýze duševního života je chybou, rovněž je ale velkou chybou rozvinutého člověka léčit pouze technicky správnou metodou. Analýza duševního života je pro kolektivního člověka něco jako Star Trek a ztrácí v jeho očích jakýkoli smysl, protože potřebuje jen upevnit svou osobnost a své postoje. Vedle toho u citově rozvinutých lidí s masovými metodami neuspějeme ani za mák. U nich všechny pokusy přesvědčit je pro jakýkoliv systém či metodu selhávají.

Započít aktivně žít ze svého nitra je závažný zlom v životě člověka. Taková změna životní praxe nevzniká ze dne na den. Většinou musí člověk projít pořádnou krizí, aby se naučil to, co se musí naučit každý na cestě k PSYCHICKÉ dospělosti – projít branou prázdnoty a bolesti. Hranice mezi dětstvím a dospělostí je hranice vědomé bolesti a utrpení.

Duševní růst, i přes respekt k nevědomé psyché, probíhá do určité doby velkou měrou pouze na úrovni ego-osobnosti. Tato fáze duševního vývoje je zaměřena především na schopnost sebeprosazení, na postavení člověka ve společnosti, na růst vlivu na okolní svět, na ovládání sama sebe, na sociální potřebnost a sociální přizpůsobení, tedy celkově na schopnost naučit se žít ve světě, do kterého jsem se zrodil.

Kolektivní člověk vznikl výchovou a konvencemi. Nedostatek citové vyzrálosti a rozlišování maskuje intelektem a nabytými vědomostmi.

Vpravit se bez bolesti do podmínek vnějšího světa není možné bez ztráty a bolesti pro nikoho. Přizpůsobit se dokonale vnějšímu systému lze pouze za předpokladu potlačení individuálního. I když je vědomí ega skálopevně přesvědčeno o tom, jak je jedinečné, není to pravda. Je to pustá iluze, která vychází z faktu neschopnosti reflexe, protože vědomí je svázáno hranicemi, které mu dává strach z opuštění kolektivních představ.

Jak tomu má tedy člověk rozumět? Jako osobnost se cítí být sám sebou, ale ve skutečnosti je přesto od sebe oddělen a dokonce je na úrovni ego-osobnosti stejně poslušný masovým ideálům, přestože si myslí, že ne. To je oříšek, který nelze rozlousknout pouhou filosofií. A protože se dotýká většiny toho, čím člověk skutečně TRPÍ, je rozhodujícím faktorem pro poznání toho, KDO JSEM JÁ, nejen rozlišování, ale i potřeba naučit se s utrpením, které mu praxe sebepoznání přináší, zacházet.

Kolektivní člověk

Jak jsme si již řekli, člověk se do určité blíže neurčené doby ztotožňuje svým vědomím víceméně plně s vlastní ego-osobností, tedy s tou částí psyché, která je obrácena do vnějšího světa, používá masky a je formovaná výchovou a potřebami společnosti. To, co je u něj nepodmíněné výchovou a společností, je převážně vytěsněné, potlačené a podceněné. Individuální pocity, až už tělesné či duševní, jsou racionalizovány a posílány na roveň nehodných poslíčků, jsou nic než…

Kolektivní člověk vznikl výchovou a konvencemi. Je poslušný masové psychologii, je velmi silně citově a mentálně ovlivnitelný, i když se může mnohdy tvářit, že tomu tak není. Bývá někdy tupě brutální a ve svém nitru je přesvědčen, že má nezadatelné právo být nepřátelský k tomu, co se mu JEVÍ jako nepřátelské, tedy ke všemu, co neodpovídá JEHO PŘEDSTAVÁM. Nedostatek citové vyzrálosti a rozlišování maskuje intelektem a nabytými vědomostmi. Vztahování u něj zpravidla funguje pouze na úrovni primitivních emocí či infantilních pocitů. To zlé k němu pochopitelně přichází pouze z vnějšího světa.

Protože takový člověk má svoji osobní psychologii vytěsněnou do nevědomí a prožívá se pouze na úrovni ego-osobnosti, je jeho stín kompletně v projekci. Jeho ego ovládá celý duševní svět. Jeho citový a emocionální život je ve stavu ohrožení a sevřenosti. Jeho duše je v útisku.

Má potřebu být léčen technicky správně, a to metodami ověřenými a schválenými kolektivní úmluvou. Víra v metodu je u něj rozhodujícím faktorem při léčení.

Takový člověk prožívá nespokojenost a nedostatek. Má neustálou potřebu mít něčeho víc, nebo chce mít věci jinak. Jeho cítění je prostoupeno pocity odloučení a samoty a v jeho nitru je neprozkoumaná temná, bolestivá prázdnota, kterou se snaží zaplnit čímsi zvenku. Pochopitelně, že o kontrolu a ovládání usiluje i ve vnějším světě. Kontrola, osamělost, strach a oddělenost jsou hlavní atributy duševního života řízeného ego-osobností.

Takový člověk, když chce být léčen, může být léčen pouze kolektivními technikami. Sám žádá, aby byl léčen schválenými metodami a postupy. Má potřebu být léčen technicky správně, a to metodami ověřenými a schválenými kolektivní úmluvou. Víra v metodu je u něj rozhodujícím faktorem při léčení. Takové terapii věří, a tím pádem taková terapie pro něj udělá maximum. A je to tak naprosto v pořádku. Metody ho uzdravují, a to v míře, která je daná hranicí jeho osobnosti.

Kolektivní člověk je léčen pouze na úrovni osobnosti, a proto je toto léčení co do sebepoznání zaměřeno pouze na analýzu osobnosti. Protože to, co potřebuje být léčeno, je právě hroutící se ego, kterému je potřeba pomoci přizpůsobit se změněným životním podmínkám. V tomto typu terapií usilujeme o získání nových pohledů, dovedností a z nich pramenících zkušeností, které celkově posílí osobnost. Nicméně sebereflexe je v této fázi léčení také důležitá, ale neusiluji o ni soustředěným pohledem do nitra, leč je spíše překvapujícím spontánním produktem procesu.

Vstup do Brány smrti

Příroda si však, jak už je jejím zvykem a právem, často žádá další změnu. A tak člověk chtě nechtě musí přesedlat na jiného koně. Jiné tedy bude léčení u těch, kteří opouštějí hranice ega a hledají spojení s vlastním duševním životem.

V určitém čase, na určitém místě, které je definováno spíše vnitřním stavem mysli, cítění a vědomí než vnějšími danostmi, dochází vlivem okolností, které popíšu níže, k výrazné změně. Ke změně, která je kritickým bodem života v otázce jeho smyslu a směřování. Jakmile tento obrat nastane, je ego-osobnost a jeho vůle, symbolicky řečeno, posouvána z centra dění směrem do periferie, což prakticky znamená úplné zničení iluze, že vše podléhá jen mojí vůli.

Existence této iluze, která zcela právem řídila předchozí část většiny života, je nutná pro rozvoj komplexu ego-osobnosti, ale jen do určité doby, a to do okamžiku, v němž se tvůrčí energie, kterou jsme věnovali osobnostnímu růstu, zcela vyčerpá a začne se realizovat následná fáze vývoje osobnosti, která je nazývaná analytickou literaturou Brána smrti.

Člověk se setkává s tím, co přesahuje jeho vědomé Já, a bolestně se odevzdává. Vliv vědomí a vůle vázané na vědomé Já je relativizován ve prospěch vyššího a většího duševního celku.

Brána smrti odhaluje konec dočasného dosazení ego-osobnosti na trůn stojící ve středu duševního života. Brána smrti umrtvuje dosavadní způsob života, činí ho prázdným a bezvýznamným. Je to tedy smrt zastaralého způsobu myšlení a prožívání a přináší bolest velké proměny a orientace vědomí. Úkolem právě této fáze je znovu zhodnotit naše životní cíle, vzdát se představy o tom, co jsme, a prožít bolest odevzdání se.

Obrazy mandal vytvořených těmi, kdo prožívají bránu smrti, ať už v rámci malého či velkého cyklu duše, nesou symboliku ukřižování. Člověk se setkává s tím, co přesahuje jeho vědomé Já, a bolestně se odevzdává. Vliv vědomí a vůle vázané na vědomé Já je relativizován ve prospěch vyššího a většího duševního celku. Člověk si začíná uvědomovat a díky vlastním prožitým zkušenostem i chápat, že vědomá osobnost podléhá vůli, která je jí nadřazená.

Jestliže se lidem začnou dít věci, které svým významem, obsahem či intenzitou dalece PŘESAHUJÍ všechny dosavadní zkušenosti vědomé osobnosti, je žádoucí nový přístup.

Setkání s tím, co člověka přesahuje, však žádá změnu, a tou je vědomý přestup pozornosti do nitra, tedy k praxi vhledu, která člověku zprostředkuje kontakt s niternými obsahy, přesahujícími jeho ego-osobnost.

  • Zprvu praxe vhledu vypadá jako bohaprázdné stavy rušené nekonečným proudem myšlenek, které nikam nevedou.
  • Později v nich začne rozlišovat utrpení a bolest spolu s bezmocí. To si většinou na úrovni vědomí vykládá jako selhání. Jak by ne. Vždyť jsme se celý život učili se vším si poradit a všechno udělat, nad vším vítězit a pořád mít na všechno recept.
  • Pak teprve následují všemožné pokusy, během nichž vkládá vlastní vůli a představy do míst, kde jsou spíše hrubým narušením přírodního pořádku, než že by směřovaly k odevzdání.
  • Nakonec se mu přeci jenom začne dařit: v centru bdělé pozornosti začíná rozlišovat bohatou symptomatologii projevů nevědomé psyché, neviditelný duševní svět na mnoha úrovních a v mnoha projevech.
  • Nakonec se člověku podaří skrze pohled do nitra podchytit vůli, která jej přesahuje, a podrobit osobní chtění vyššímu a hlubšímu hlasu duše.

Zabývat se hloubkou vlastní duše znamená učinit se vědomým. Prostý fakt, že neumíme snášet bolest, je přehradou, která odděluje vědomí od koryta řeky života. Ale toto není článek o praxi vhledu, té se budeme věnovat jinde, proto pojďme sledovat naši cestu dál.

Vztah osobnost – duše

Ovšem situace na poli léčení se zcela zásadně mění tam, kde začínáme řešit vztah osobnost a duše. Analýza pudového života je něco jiného než analýza osobnosti. Existuje totiž BEZPOČET těch, kteří i navzdory všem snahám o přizpůsobení a všem možným technicky správným terapeutickým postupům se prostě neléčí. Jejichž strasti je provázejí dál, i když se snaží dělat všechno tak, jak jim bylo řečeno, tak jako ti ostatní.

Západní psychologie díky svojí rozdrobenosti a rozkolísanosti v otázce hloubky a šíře přístupu postrádá ucelený konzistentní přístup, který by člověku nabídl srovnatelně to, co vyspělé esoterické a filosofické systémy východu.

Chtít takové lidi normalizovat je zásadní chybou. Těmto komplikovaným lidem je třeba nabídnout úplně něco jiného. Těm musíme umět nabídnout terapii, která jim poskytne individuální duchovní vývoj. Terapii vytvářející prostor pro proměnu, která je de facto rozšířením původních hranic osobnosti, přesně o to subjektivní, které není ovlivněno výchovou, tedy o jejich skutečnou vnitřní osobnost.

Není divu, že tito lidé začnou hledat mimo běžnou psychologii a spíše inklinují k různým formám duchovních nauk, které běží světem. Vždyť tyto nauky nabízejí to, co oni hledají (i když to tak někdy jenom vypadá).  Myslím, že by se tomu nikdo neměl divit či posmívat a už vůbec ne nikdo z odborníků. Takový úsměv nesluší nikomu. Všichni máme svoji duchovní minulost.

Spíše by se měl zamyslet nad tím, jak to, že západní psychologie díky svojí rozdrobenosti a rozkolísanosti v otázce hloubky a šíře přístupu postrádá ucelený konzistentní přístup, který by člověku nabídl srovnatelně to, co vyspělé esoterické a filosofické systémy východu? To, že lidé začínají v určité fázi života hledat jeho smysl, je pochopitelné a také velmi předurčitelné z povahy ontogeneze duše.

Jestliže se lidem začnou dít věci, které svým významem, obsahem či intenzitou dalece PŘESAHUJÍ všechny dosavadní zkušenosti vědomé osobnosti, je žádoucí nový přístup, tedy preformace. Ale západní člověk většinou nemůže plynule transcendovat bez příslušného porozumění. To si také žádá od terapie.

Terapeutický vztah

Tady se musí terapeut vzdát všech technik, přístupů a předpokladů a nabídnout terapeutický postoj, který je prost jakýchkoliv metod, a spolehnout se na svoji vlastní osobnost. Spolehnout se na vlastní prožitou zkušenost, na vlastní citové chápání, které mu dává schopnost pochopit citové problémy (tedy nejen rozumět), které bolavého člověka provázejí, a na analytické schopnosti, které bude na takové společné cestě potřebovat.

Taková terapie nenabízí nic menšího než potenciál, který mu pomůže najít praktický přístup k transformačnímu procesu, který se v něm odehrává. Tedy k přesně takovému, jak byl a je popisován východními či západními prameny, ať už jsou náboženské, filosofické či psychologické povahy, protože se u něj jedná o přesně stejný proces individuace, jaký je prožíván po tisíciletí u všech lidí všech kultur, pouze s tím rozdílem, že se odehrává v naší době, v našich podmínkách, zabarven naší kulturou a našimi společenskými zvyky a v kulturním prostředí se vší neuvědomělostí ducha, jaká tu panuje.

Mezi terapeutem a klientem vzniká vztah, do kterého je integrálně zabudována i osobnost lékaře. Taková změna postoje terapeuta je nasnadě oproti dříve zmíněným metodám.

Terapeutův postoj tady nemůže být ovlivněn jakýmikoliv apriorními úsudky, které vycházejí z jednání daného pouze vzděláním, ale musí vycházet převážné z jeho osobních postojů. Stručně a jednoduše řečeno: „Terapeut přestává být jednajícím subjektem a stává se tím, kdo spoluprožívá individuální vývojový proces klienta“ (Jung).

Mezi terapeutem a klientem vzniká vztah, do kterého je integrálně zabudována i osobnost lékaře. Taková změna postoje terapeuta je nasnadě oproti dříve zmíněným metodám. Neznamená to, že metody jsou nesprávné, jen nemohou být v tomto případě používány. Metoda sebepoznání jen navazuje na předchozí metodiku.

Podrobovat kolektivního pacienta hluboké analýze duševního života je chybou, rovněž je ale velkou chybou rozvinutého člověka léčit pouze technicky správnou metodou. Analýza duševního života je pro kolektivního člověka něco jako Star Trek a ztrácí v jeho očích jakýkoli smysl, protože potřebuje jen upevnit svou osobnost a své postoje. Zatímco u citově rozvinutých lidí s masovými metodami neuspějeme ani za mák. U nich všechny pokusy přesvědčit je pro jakýkoliv systém či metodu selhávají.

S tímto přístupem silně koresponduje Jungova metoda, kterou nazývá dialektický postup. Obě však znamenají totéž – totiž sebepoznání. Nemám ve zvyku se opírat o druhé, ale je mi jasné, že Jungův přístup byl ledoborcem DUCHA ve vodách západní psychologie. Jung mluvil o takovém terapeutickém přístupu často a otevřeně (výbor z díla, sv. I. Základní otázky analytické psychologie) nejen proto, že měl jakousi filosofickou potřebu posunout hranice psychologie, ale hlavně proto, že denně stál tváří v tvář bolestnému utrpení pramenícímu z nepochopitelných hloubek lidské duše. To je skutečný tvůrčí motiv pro posouvání hranic poznání, tedy i všech možností v léčení duše, které můžeme poskytnout, abychom dali možnost umenšit míru utrpení těm, kteří o to stojí.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jde o utrpení. To je to, co přivádí člověka do terapeutického křesla či jej usadí do meditace. Bolest nás činí nesvobodnými, závislými bytostmi, proto člověk pase po skutečné svobodě. Avšak svobodu člověk nezíská tím, že něco vyrobí, ba ani tím, že něco řekne či něco vykoná. Svoboda znamená být si stále více vědom mechanismu emocí, pocitů a myšlenek, znamená přestat tlačit na realitu svou vůlí a přestat se identifikovat s určitými myšlenkami a prožitky.

Naše životy jsou doslova přeplněny diktaturou připoutanosti, myšlení a ego-vůle. Opustit prvenství chtění, myšlení a dělání není pro nikoho snadná věc. Pro začátek praxe stačí začít pozorovat, co prožíváme a jak nás to ovlivňuje, další kroky vycházejí již z pozorovaného. Ale o tom až příště.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Žít sám sebe
Seriál

Osobní transformace je nejhlubší mystérium života.

Pavel Špatenka

  • Štěstí