Je přirozené, že toužíme po tom, aby nás měl někdo rád. Méně zdravé už je, pokud se bez přijetí a ocenění ze strany druhých cítíme naprosto bezcenní. Hledáme někoho, kdo nám dá pocit patřičnosti, cennosti, smyslu existence. Takové vnitřní nastavení není dobrým výchozím bodem pro rovnocenné partnerství – a navíc je to marná snaha. Co tedy můžeme? Sami vnitřně pracovat s obrazy rodičů v sobě a s tím, co jsme si zvnitřnili.

Jako lidé máme své potřeby. Kromě těch fyzických jsou stejně důležité potřeby psychické (bezpečí, dobré podněty), sociální (ocenění, respekt, spravedlnost, někam patřit, dávat a přijímat lásku) a spirituální (sdílení principů, smysl života, seberealizace). Je normální je mít.

Není zaručeno, že budou všechny v každém okamžiku naplněny. Je zodpovědnost každého jedince postarat se co nejvíce o naplnění svých potřeb a také žít s tím, že mít naplněné všechny potřeby je ideál a nemusí to odpovídat aktuální realitě.

Jak se dostat k vnímání sebe

Říká se, že už od miminka je první emocí nepohoda při pocitu sucha v puse (žízeň) a pak uspokojení po napití. Dalšími podobnými jsou nepohoda při hladu a chladu či horku a uspokojení, když se bříško naplní a teplotní bilance se srovná.

Své první emoce zkrátka zažíváme díky tělu a naše tělo je i později v životě velký přítel a učitel. Tělo je nositel emocí. Díky tělu máme možnost vědět, co cítíme a jak to prožíváme – tedy o které potřebě našeho systému nás naše pocity informují. Jsou lidé, kteří pro samou práci necítí ani žízeň, ani potřebu jít se vymočit.

Podobně jako s miminky doporučuji u nácviku sebevnímání začít právě tady s pocitem žízně a s potřebou vyprázdnění. Pak můžeme využít hlavu ne k tomu, abychom mudrovali, co je správně, ale abychom vymýšleli, jak se k té které potřebě postavit a použít naše tělo a pohybový systém, abychom svá rozhodnutí uvedli v život.

K rozvoji sebevnímání slouží techniky mindfulness a focusingu, případně uzemňovací techniky. Výborná pro sebevnímání je také jóga, tai‑či, či‑kung nebo tanec.

Reparenting neboli „přerodičování“

Reparenting je pojem, který označuje proces léčení z dětských zranění a směřuje k tomu, aby jedinec vědomě dělal volby ve vlastním zájmu. Jako kdyby měl rodiče, kteří jej podporovali a milovali. Reparenting je jako židle, na kterou si v životě můžeme pohodlně „sednout“. Má čtyři „nohy“.

1. Sebepéče

Dbát o svou dobrou výživu, o hranice, o dostatek energie, mít pravidelný pohyb a spojení s přírodou. Patří sem také pravidelný spánek na bezpečném místě nebo vedení deníku. I jedna věta denně o tom, co se mi v tom dni povedlo, udělá za půl roku slušnou databázi pozitivních zážitků. Meditace, práce s dechem a vědomá bdělost.

Klíčové slovo je adekvátně – přiměřeně: nejprve se zkoušet přiměřeně napít a tak dále, nejít přes svou komfortní zónu, zjistit, kde ji vlastně mám, jaká je moje kapacita.

2. Pozitivní obrazy o sobě

Zkuste si představovat, jak byste sami sobě byli dobrou matkou, která nemá nic společného s vaší reálnou matkou ani tehdy, ani nyní. Co byste si řekli, poradili, jak byste se pohladili, co by dítě ve vás potřebovalo.

Jde o práci s fantazií – jako by, as–if. Pokud není možné představit si, že existuje dobrá matka, zkusme kmotřičku vílu nebo být svou nejlepší přítelkyní, kouzelnou babičkou, oblíbenou literární nebo filmovou postavou.

Podobně si můžete vysnívat dobrého otce, který nemá nic společného s reálným otcem. Co by říkal ten dobrý otec, jak by se tvářil, jak by se k vám choval, jak by vás podporoval, kdyby to byl opravdu dobrý otec. Třeba večer před spaním nebo když vám bude smutno…

3. Dětská zvídavost a radost

Hrát si, blbnout, malovat. Objevovat svět s dětskou zvídavostí, zkusit si třeba stébla trávy v lese prohlížet, jako kdybychom je viděli poprvé, stejně mraky, stromy, květiny, architekturu ve vašem městě. Někdy nám v tom pomáhají naše děti, s kterými toto můžeme zažívat a dívat se s nimi na svět dětskýma očima.

Až nám to půjde, můžeme podobně pozorovat lidi: všímat si, v čem jsou si podobní, v čem jsou jiní… udělat něco neplánovaného či spontánního, jet domů jinudy a tak dále.

4. Disciplína

• Dodržet jeden malý slib, který si dáte, denně.
• Vybudovat režim, zvyky, rituály, které budou jen vaše, ale nestanou se klecí.
• Učit se říkat ne – všemu, co mi neprospívá.
• Všímat si toho, co mi prospívá, a tomu říkat ano.
• Praktikovat ovládání mysli: například v situaci zaplavení smutkem začít počítat 552 ×648, popsat nahlas tři předměty v místnosti, které mě v tuto chvíli nejvíc upoutaly, spočítat, kolik odstínů béžové nebo zelené je v prostoru, kde nyní jsem, a tak dále.
• Plánovat si volné a sváteční dny.
• Pravidelně číst.

Když se budeme soustřeďovat s láskou k sobě na to, abychom dobře jedli, pili a měli vyhovující režim spánku a volna, odpočinku, už jen tím něco pro sebe, svou duši i tělo uděláme. Jakmile se začneme ve svém těle cítit skutečně doma a naučíme se citlivě vnímat jeho podněty, budeme schopni i lépe vyhodnotit, kdy druhý překračuje naše hranice, kdy se začínáme cítit využívaní a podobně.

Krůček po krůčku získáme sebevědomí, abychom se v takových situacích adekvátně vymezili, protože si uvědomíme, že naše bytí nestojí a nepadá s druhým, že se dokážeme na základní úrovni láskyplně opečovat sami. Přestaneme se tolik bát opuštění, jelikož pochopíme, že už nejsme malí a bezbranní a že opuštění neznamená jistou smrt. Díky tomu postupně dokážeme budovat i zdravější, rovnocenné vztahy.

V příštím, závěrečném dílu našeho seriálu o narcismu se podíváme na to, jak člověka ovlivní, pokud je narcis jeho rodičem.