Milí čtenáři, přináším vám část mých ryzích zápisků z deníku z období panické poruchy. Dávám vám nahlédnout do mých až dosud nejtajnějších hlubin. Pocity, myšlenky a básně z deníku jedné holky, co nechtěla žít.

Mám chuť si ublížit ze zoufalství! Nemůžu, uklidni se! To zvládneš! Jo, to musím zvládnout, přece nechci, aby to vyhrálo. Když se vypláču, uleví se mi, jsem silná, abych to zvládla! Vybavila se mi ta scéna, kdy jsem přijela od své terapeutky… Větší úzkost, zoufalství jsem nezažila, ani to nejde popsat! Nitro mě pálilo, bouchala jsem do dveří, vyčerpaná, zoufalá a bezmocná. Plakala jsem hodinu, ale nešlo to zastavit…, a pak se to ještě umocnilo! Bylo mi těžko, totální dno, smutek, otázky typu – kdo jsem, sakra?!

Jak dva

A bodné ranky červené dámy
stále se ptají,
proč uchlácholí bolest,
když bolestí jsou samy…

Oděni nahotou všedních ran,
ztrácí život po podlaze
v kapkách krve
včerejší bolesti.

Jak dva rozervaní,
co tolik touží po smrti,
odešli žít
už navždy.

Začíná to tím, že mi brní kolena, zrychluje se mi tep a mám neklidné myšlenky. Neříkejte mi nic, nemáte mi co říct! Neříkejte mi, že jsem sama! Neříkejte mi, že to bolelo a bolí! Nepřipomínejte mi tu úzkost! Ha, stejně tě přepadne! Jseš slaboch… Ne, já na vás vyzraju, jste mi ukradený, dneska sice bolíte, ale zítra na vás zapomenu! Haha, myslíš na to! Víš, že to bylo a je to tu pořád! Ale ne! Už to okolo mě jenom krouží! Ach jo, nevím, jestli si namlouvám, že už jsem na tom líp, nebo ne?

Jak dlouho ještě?

Cítím nereálno. Nevím, kdo jsem a kde se tady na světě nacházím. Proč se všechno tohle děje? Nežiju jenom ve snu? Jsem tu doopravdy?

Jsem zmatená ze svých pocitů. Chvíli jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, jindy to nemá vůbec smysl.

Nevím, co uvnitř cítím. Nejde to popsat. Ani ne smutek, ani ne vztek. Je to tíživý, obávaný pocit osamocení, nervozita, zrychlený tep… Musím si připomenout, že nejsem sama, není tomu tak! Připadám si ztracená, jako by už nebylo cesty, kudy jít. Jako už by to bylo moc. Jak dlouho budu muset ještě jít?

Ouha! Odjela jsem z tábora, protože jsem se zhroutila, totálně. Vsugerovávám si myšlenky, že mě všichni opustí, ale není tomu tak. Doufám.

Uvadá život

Ještě nezapadá
život
za oponou.
Utichne v lásce,
bez aplausu.
Dojemnost zítřků,
už si zuby brousí
na zítřejší možná,
co srdce rdousí.

Jsem zmatená ze svých pocitů. Chvíli jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, jindy to nemá vůbec smysl. Záleží, s jakou myšlenkou se probudím. Cítím se špatně za své jednání. Cítím vinu. Nemůžu žít. Kdo by mě asi tak mohl mít rád? Nic nemá cenu!

Přišel hroznej večer… Klepala jsem se a brečela do čtyř do rána, mlátila jsem do zdi, nemohla dýchat, ještě že se mnou byla kamarádka.

V tichosti půlnočního pokoje ležela schovaná pod peřinou a skutečnost se jí ztrácela. V pouhém okamžiku byla pryč. Cosi nehmatatelného se jí vzdalovalo a přicházelo něco skutečnějšího než skutečnost. Hladina emocí se vzdouvala na nejvyšší možnou hranici a každé prožívání okamžiku bylo skutečnější a hrozivější. Jako by snad její stíny vystupovaly ze tmy a šeptaly jí něco o strachu. Zatlačovaly ji stále více do jiného světa, který přicházel ze tmy. Tma. Tma byla vstupem do úpadku svého světa. Stačil paprsek světla a něco by ji vrhlo zpět do reality. Ale bránila se. Co je to za svět, který se jí nabízí, když se vše ukládá ke spánku?

Pláču. Zase. A nevím proč! Už nevrátím ty hezké chvíle. Cítím jen své chyby, vinu a nemožnost. Je ve mně nějaký nehybný bod, který tam uvnitř zůstává. Blokuje mě. Tíží. Zužuje. Vyvolává ve mně hrozný pocity! Sakra, to nevydržím! Asi se zblázním! To nemůžu vydržet! Co mám dělat? Prostor je mi malý, tělo je mi malý! Sakra, já se zbláznim!

Nejčastější myšlenky:

• Je mi úzko. Třesu se. Bojím se, že někde není uklizeno, že ostatní kvůli mně dostanou nemoc.
• Panikařím.
• Jsem zmatená. Co se to zase děje? Proč?
• Bojím se. Mám strach! Co můžu dělat? Buší mi srdce a točí se hlava.
• Bojím se, že si něco udělám!

Zase fyzické pocity, je to hrozně nepříjemný! Chvěju se uvnitř i navenek, je mi hrozný horko, hlava se mi točí, těžko se mi dýchá, se snad udusím? Je mi, jako kdybych měla omdlít!

Jaké by bylo být někým jiným? Proč člověk zažívá určité věci? Proč se sakra dějou?!

21 let, občasná sebedestrukce

„Ne, nevzdávej to,“ často slýchávám od okolí. Všichni po mně vlastně chtějí málo – žít. Jak snadno zpochybnitelné je tohle slovo. „Vždyť jsou horší věci,“ jako by si nade mnou někdo odplivl a šel dál.

Mohla bych říct, že už je to lepší. Jo, dějou se mi i dobré věci, ale já jsem tak neschopná, že si jich nedokážu vážit! Jako třeba včera! Přišel hroznej večer… Klepala jsem se a brečela do čtyř do rána, mlátila jsem do zdi, nemohla dýchat, ještě že se mnou byla kamarádka. Byla úžasná. Držela mě, když jsem pořád dokola brala za kliku s tím, že musím jít do koupelny a něco si udělat. Nevnímala jsem ji! Jako bych to nebyla já. Nemohla jsem dýchat! Hlava se mi točila. Kamarádka chtěla zavolat záchranku…

Pořád to mám v hlavě! Ty myšlenky! Já se nenávidím! Sakra! Jsem nemožná – třikrát jsem se řízla, dělám si modřiny! To nejsem já! Já se biju, já se biju! Sakra, co se to se mnou děje? Mám strach! Hroznej strach!

A tak jsem učila překonávat překážky v mém životě. Někdy to jde lehce, jindy ne. Člověk si snadno představí nějakou situaci, jak by ji asi vyřešil, a skáčou mu hned do hlavy vzpomínky a všichni strašáci od úzkosti, přes paniku až po obsesivní myšlenky.

To si pak říkáte, jak jít dál? Když se ohlédnu zpět, čeho se tam můžu chytit?

21 let. Občasná sebedestrukce. Záchvaty paniky. Úzkost. OCD. Nechce mezi lidi. Nenávist vůči sobě. Cítí vinu. Chce si ublížit nebo to celé skončit! Bere Lexaurin. Seropram. Neurol. Atarax. Pak zase něco dalšího. Xanax, Mirtazapin, Questax. 3× denně. 1,5× denně. Zvýšit. Snížit. Nevysazovat. Vysazeno. Neuspěla. Brečí, třese se, ale co jí sakra je? Tři diagnózy, vyberte si. Zvedá se. Aaa už stojí. A tak to jde pořád do kola. Ale pomalu se snaží z toho kola vymanit.

Ronnie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o svůj příběh či myšlenky formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz