Když mi bylo osmnáct, myslela jsem si, že psychické problémy potkávají jen jakési labilní lidi. Že takové narušené dětství, týrání, sexuální zneužívání, traumata a další životní hrůzy jsou nutnou součástí depresí a jiných obtíží. Jenže pak jsem propadla depresím já sama. Sluníčko, snílek, optimista se stabilní rodinou, bez dramat z dětství, s milujícím manželem a miminkem po boku. Odmítala jsem brát léky, odmítala jsem to řešit s doktory. Odřízla jsem se od světa a položila se do bádání, kde se ty depresivní myšlenky vlastně berou.

Spousta lidí žije v představě, že myšlenky jsou jen myšlenky a ničemu neškodí. Jenže to není tak úplně pravda. Myšlenky startují celý proces, vyvolávají emoce a pocity, no a nakonec mohou vést až k činům. Z takové nevinné myšlenky se snadno může stát zvyk a sžíravý pocit, který bolí stejně jako krvácející rána.

V mém případě se z pochybování o sobě stalo pochybování o prospěšnosti mé existence vůbec a následně přišla i touha zbavit svět takového škůdce. Zcela automatizovaně jsem několikrát denně prošla myšlenkou nestojím za nic v momentech, kdy mi například z ruky vypadly klíče, zapomněla jsem zamknout auto, pověsit pračku nebo vyřídit důležitý hovor.

Jak je možné, že opakované myšlenky mají na naši psychiku takový vliv? Vědečtěji řečeno, nervové spoje v mozku si vyběhají známou cestičku, kterou pak používají často a rády. Jejich majitel pak musí vynaložit mnohem větší úsilí, aby běžely jinudy, a tak je často vystaven stejnému pocitu „na nic“, i když k tomu není žádný logický důvod.

Čemu se chci otevřít

A tady pro mě začal hojivý proces a cesta z deprese: uvědomila jsem si, že je potřeba naučit se kontrolovat vlastní hlavu. Čím déle bych totiž nechala běhat myšlenky po cestách, které nechci aktivovat, tím lépe jim to půjde a tím hůř mi bude. Zapojila jsem se do několika kurzů, hledala techniky výběru myšlenek a nastavování mysli. Nejvíc mi pomohly meditační techniky a jóga.

Ze začátku to bylo nepředstavitelné a rozhodně to byl běh na delší trať, ale výsledek stál za to. Stejně jako si každé ráno vybírám oblečení, učila jsem se vybrat si i myšlenky, které chci ve vlastní hlavě otevřít. Myslím, že pro nás – dvounožce trpící psychickými problémy – je to nutnost.

Když se mi povedlo narušit to automatizované kolečko, které končilo u starých známých destruktivních mnohokrát proběhnutých spojů, cítila jsem svobodu a kontrolu. Najednou jsem vystoupila z toho bezvládného plácání se a zoufalého pocitu, že nevím, co se sebou.

Nebylo to přes noc, trvalo mi to několik měsíců. Během tréninku jsem se cítila lépe, ale po něm přišel zase propad. Připadala jsem si trochu lapená v kruhu. Časem se prodlužoval fajn pocit a propad přicházel později. Měsíc mi bylo dobře, cítila jsem se v pohodě, a pak přišel den, kdy mi bylo naprosto mizerně a já vůbec nechápala proč.

Až po půl roce jsem vysledovala opakující se vzorec: každému propadu předcházel čas strávený s některou z ničivých myšlenek. Vymanit se těm myšlenkám byl první a nejdůležitější krok, který mi dodal sílu jít dál a naději, že vše bude zase lepší. Postupně se odmítání destruktivních myšlenek stalo snadnější a já začala pozorovat, jak velký má moje mysl vliv na to, jak se cítím.

Kdykoli jsem polevila a pustila svou hlavu na vlně negativity – obvykle protože se něco stalo, ať už konflikt se sousedem, nemoc, dopis z banky, nebo nějaká další vnější událost. Rozhozená jsem vplula do starých známých kolejí a litovala sebe i okolí, jak je život na nic. Následky jsem cítila ještě několik dní.

Kořeny a spouštěče

Proces výběru myšlenek mě naučil vnímat témata, která v sobě otvírám. Terapeutka Marisa Peer, na jejíž přednášky jsem se online připojovala, mě zavedla na cestu pátrání, kde moje myšlenky pramení. Pomocí zapisování myšlenek na papír jsem pak byla schopna vysledovat své spouštěče depresivních nálad.

Ona totiž ta deprese nezačíná jen tak znenadání – i když si to třeba hned neuvědomujeme, nechtěně na ní někdy i roky pracujeme. I proto jsem ve své knížce začala celý příběh dlouho před depresí, aby si každý během čtení mohl uvědomit, jak blízko jsem od ní byla celé roky. A jak dlouho se tyhle destruktivní myšlenky tvořily, než jsem dopadla na dno.

Osobně věřím, že každý z nás má jeden nebo více spouštěčů, a pokud je vyřešíme, vyléčíme si své aktuální psychické problémy. Spouštěče jsou vlastně naše vnitřní citlivá témata, která jsou u mnohých z nás stejná. Mezi mé patřil pocit jsem k ničemu, pak taky nic jsem nedokázala a několik dalších. Po vzoru Marisy Peer jsem pátrala po jejich prameni a zahájila léčení hned u zdroje.

Když jsem se přestala cítit k ničemu, najednou jsem už nemusela po ránu odmítat řadu negativních myšlenek a nahrazovat je lepšími. To obrovské pnutí přestalo a mně se žilo najednou daleko líp. Tyhle spouštěče fungují jako taková citlivá struna, na kterou když někdo zahraje, valí se na nás lavina. Najednou se v nás vaří emoce, prcháme, bráníme se, schováváme.

Pamatuji si, jak pro mě byla stresující rodinná setkání, kde se mě někdo ptal, co je u nás nového a jak pokračujeme. Jestli už mám zase práci nebo jak jde podnikání. Každá z těchto otázek jemně drnkala o můj spouštěč nic jsem nedokázala a já se cítila hůř a hůř. Obvykle jsem pak doma hodiny probrečela a na příští setkání se těšila zase míň. Po zahojení spouštěče se grilovačky s rodinou staly příjemným setkáním bez stresu.

Dlouhé roky jsem nevědomě podporovala prochozené cestičky neuronů ve vlastním mozku: pochybovala o své dostatečnosti, o svých schopnostech, o tom, že si zasloužím partnera nebo peníze, že něco dokážu. Nevědomě jsem tím vytvářela známou běžeckou trať depresivním myšlenkám, které se traumatem později staly dálnicemi a sundaly mě na dno. Byla jsem vlastně taková časovaná bomba, která čekala, až přijde jiskra.

A já si říkám, že možná nejsem sama – v dnešní době, kdy se na nás kladou větší a větší nároky, lítáme od jednoho k druhému a nemáme čas utřídit si sami sebe, málokdo z nás věnuje pozornost drobným myšlenkám všedních dnů a možná si, stejně jako já dřív, nevědomky buduje dálnici destruktivních myšlenek, pocitů a emocí.

Duševní zdraví je základ a my už jsme díky bohu – ne, vlastně díky sami sobě, vstoupili do éry, kdy jít k terapeutovi není ostuda. Tak se neostýchejme a pojďme tuhle krásnou dobu využít a naučit se žít s lehkostí a se zdravou duší. Myslím, že je čas, abychom přestali i depresi vnímat jako hrozivou diagnózu a začali s ní pracovat, mluvit o ní a přestali psychické problémy tabuizovat v běžných konverzacích.

Dominika Nicha Marhoul, čtenářka Psychologie.cz a autorka knihy Z deprese ke štěstí, kterou vydalo nakladatelství Pointa

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.