To, co nás vyléčí, nejsou zázračné pilulky, doktoři ani psychologové, ba ani naše děti a partneři, ale naše odvaha cítit a schopnost uvědomovat si sama sebe. Mluvím o léčení duše sebepoznáním. Mluvím tedy i o schopnosti porozumět sám sobě, být sám sebou, mluvím také o sebereflexi.

To všechno jsou vysoce léčivé atributy vědomí. Jenže ani jednoho z těchto atributů vyzrálého vědomí nedosáhneme na útěku před sebou samým. Ten útěk může vypadat jakkoliv.

Je to notoricky známá finta. Když tušíme, že pohled nějakým směrem nám ukáže něco nepřijatelného, bolestivého či konfliktního, vydáme se směrem právě opačným – nejčastěji šupajdíme od  toho, co se v nás děje, zpátky do známého světa myšlení. A ještě se přitom tváříme dostatečně svrchovaně, aby na nás nikdo nic nepoznal.

Jenže svrchovanost vědomí není nic, co se prodává na tržištích či v supermarketech, je to stav dosažený určitým procesem. Tomuto procesu se říká transformace či proměna. Jinak řečeno: transformace je permanentní činný stav duše, jehož danosti, podmínky, konkrétní projevy či proměny závisí na vědomé vůli jen velmi, velmi málo.

Na utrpení není nic špatného. Je to prostý opak štěstí. A má pochopitelně v životě člověka velký smysl.

Proto je směr mé snahy veden k procesu poznání, tedy i k vědomí, které jej vnímá. Nejen aby člověk porozuměl řeči svého niterného světa, ale k němu našel vůbec nějaký přístup. Faktem lidského života totiž stále zůstává, že jsme plni bolesti a citových zranění. Pravdou stále zůstává, že svět a život se nás bolestně dotýkají a že si s tím většinou doopravdy nevíme rady.

Pohled pod povrch

Když lidé pozorují, co prožívají pod vrstvou myšlení, nejdříve ze všeho se setkávají s tím, že jejich Já je spoutáno bolestí, nebo zeje bez vlastní energie uvězněné v prázdnotě. Setkávají se s utrpením a vyprahlou duší. Protože nejsme schopni snášet prázdnotu a duševní bolest, nedokážeme se ani dívat pod povrch formy (pod vrstvu myšlení), takže se ztotožňujeme s kolektivními nevědomými předsudky. Ty pak ovládají nejen naše způsoby cítění, ale i myšlení a žití. Tím potlačujeme hlubší vědomí sama sebe a odcizujeme se nejen sobě, ale i životu. Ale nějak žít, chovat se a myslet musíme.

Snění, pouhé nabírání vědomostí či konvenční způsoby života nejsou nástrojem probuzení. Nepřinášejí pravdu, pouze úlevu.

A protože si myslíme, že jsme špatní, když jsme dopustili, že se nás něco dotýká či nás něco uvnitř bolí, nehledáme východisko v bolesti samé, tedy ani sami v sobě, ale povětšinou jen v druhých, v okolním světě, v poučkách, v teoriích, ‑ismech, v pověrách či v institucích. Namísto ticha, samoty a nečinnosti volíme ruch a nekonečnou činnost. Namísto vykročení k sobě volíme zpětný pád do normality.

Namluvili nám, že když se budeme chovat jako ostatní, když budeme říkat to, co ostatní, když tak budeme myslet a budeme tak žít, stane se něco, co nás zbaví té zoufalé prázdnoty či bolesti. Nebo přijde někdo s nějakým zázračným receptem a pak se všechno změní. To je kolektivní sen mnoha lidí.

Žít život uzavřený v konvencích a snít o životě bez vlastních zkušeností je jako jíst potravu bez živin – člověka to dovede vždycky jenom k nespokojenosti. Snění, pouhé nabírání vědomostí či konvenční způsoby života nejsou nástrojem probuzení. Nepřinášejí pravdu, pouze úlevu. Ale úleva není smyslem poznání, bývá jeho výsledkem. Vypadá to, že náš osobní vývoj a tím pádem i celé pozemské štěstí se odvíjí od toho, jak se učíme nakládat s  duševní bolestí.

Stali jsme se mistry v sebeuspokojování a v používání mocenských her, abychom všechno to, co nás znejišťuje, odstranili ze života.

Znalosti a vědomosti bez respektu k prožívání vedou k narůstání chtění. Ovšem takového, které v sobě postrádá tvůrčí přístup, tvůrčí energii. Když chybí respekt k vlastním zkušenostem, stáváme se závislí na myšlení. Vědomí není v kontaktu s prožíváním a tvůrčí síly zůstávají neprodyšně uzavřeny. Pak prožíváme vyprahlost, nejistotu a strach a to všechno nás tuze bolí. Stali jsme se mistry v sebeuspokojování a v používání mocenských her, abychom všechno to, co nás znejišťuje, odstranili ze života. Neuvědomělá bolest nás nutí hledat hezčí světy, a když se k tomu přidá chtění, máš na chvíli dojem, že něco zmůžeš, že bolest přepereš.

Mnozí si asi řeknou: To by člověk musel být blázen, aby se vykašlal na hledání krásnějších světů a vydal se přímo do svého nitra pod vrstvu myšlení, poznávat to, co ho skutečně bolí. A skutečně tomu tak je. Historie i praxe nás učí, že člověk se začíná skutečně zabývat sám sebou, až když je k tomu donucen.

Zranění jako výzva

K tomu, aby člověk vědomě rostl, potřebuje „vyzvání“. Tou výzvou je mu motivující tlak, který vychází přímo z jeho nevědomí. A jsme zpátky u hlubinné psychologie. Když sedíte v terapeutickém křesle, máte možnost vidět, jak dobře jsme se naučili všechny ty příznaky (ať už je prožíváme přímo v sobě, na těle či ve svém okolí), za kterými se ukrývá nevědomá psyché, racionalizovat, vytěsňovat, nebo je „léčit“ pilulkami, protože jsou bolestivé. Říkáme jim také někdy zranění. Jeví se totiž často jako blíže neučená duševní bolest, úzkost či strach.

Duševní bolest má mnoho forem. Říkejme jim souhrnně třeba utrpení. Na utrpení není nic špatného. Je to prostý opak štěstí. A má pochopitelně v životě člověka velký smysl. Vytěsnění utrpení na úrovni jednotlivce znamená egoismus, na úrovni společnosti její rozklad. Jakmile chybí důležitý faktor růstu, jakmile chybí motivující tlak, člověk se okamžitě vrací zpět ke svým navyklým a neměnným způsobům prožívání a žití.

Víme, že úzkosti se vynořují vždycky, když se nevědomí začne probouzet. To nás pochopitelně ochromí. Z pohledu vědomé osobnosti se k takovým nevítaným hostům stavíme s odporem a vzdorem (nemusí být často ani vnímán, protože ten, kdo nemá vědomí těla, si to vše zase jenom zracionalizuje). Vzdor vůči úzkostem či strachu je jeden ze spolehlivých symptomů, když se z nevědomí vrací vytěsněné. Strach nám toto vytěsněné reprezentuje hlavně proto, abychom se tím zabývali, neboť i to vytěsněné zjevně patří k našemu životu.

Nevědomé vzdorování a odmítání duševní bolesti vede k vytváření návyků nebo k mocenským hrám. Myslíme si, tedy jsme přímo přesvědčeni, že naše problémy jsou způsobeny konkrétními situacemi v našich životech. Krásný příklad dávají vztahy. Společnost partnera nám v prvních fázích vztahu dává prožít pocit hlubšího já. Tedy spíše té příjemné dimenze.

Začínáme obviňovat partnera a hrubě s ním manipulovat, protože chceme zpátky staré dobré pocity, které jsme měli na začátku. Navykli jsme si na ně.

Tyto pocity se JEVÍ jako trvalé, jako spása, která přišla spolu s partnerem, protože je v jeho přítomnosti prožíváme. Pak ale přijde okamžik, kdy vám váš partner přestane „stačit“. To znamená, že se vaše prožívání změní. Vrací se stará známá bolest nebo prázdnota. Na povrch se dostávají úzkosti či strach, které byly po určitou dobu zastíněny citovým poblouzněním.

Když se v takovém stavu vrací bolestné pocity, prožíváme je vždycky o něco intenzivněji než dříve. Má to však jeden háček: myslíme si, že za to může náš partner, protože přestal uspokojovat naše potřeby. Začínáme obviňovat partnera a hrubě s ním manipulovat, protože chceme zpátky staré dobré pocity, které jsme měli na začátku. Navykli jsme si na ně. A chceme je. A myslíme si, že máme legitimní právo na to je chtít.

Každý návyk však v samém základě nese odmítání schopnosti překonat vlastní bolest. Proto se stáváme v životě závislí všude tam, kde neumíme zvládat a vědomě přerůstat duševní bolest. Na péči o děti, na přítomnosti druhého člověka, na určitých způsobech chování, na alkoholu, na sportu, na práci, prostě na všem, včetně bolesti či pocitech viny. Můžeme se stát závislí absolutně na všem, je to jedno. Sjíždět se dá kde co; kopce i heroin.

Řeč duše

A protože návyky si rozumí s konvencemi, vrací nás zpět do bezduchých a prázdných rutinních způsobů života. Konvenční způsob života nám má zaručit bezkonfliktní selanku. Namísto toho však člověk cítí jen smrtelnou únavu. Je unavený věčným bezduchým zápasem se životem.

Platí za to krutou daň: platí ztrátou sama sebe. Platí za to všemi těmi tělesnými, neurotickými a psychickými příznaky, které jsou tak běžné pro člověka dnešní doby – pro člověka, který se snaží motivující tlak nevědomí umlčet všemi možnými způsoby, protože ho považuje za vnitřního vetřelce.

Nikde o tom neslyšel, nikde se to neučil a druhými může být lehce považován za blázna, protože prožívá něco pro něj dosud naprosto nepřijatelného – duševní bolest. Sám sobě nerozumí a ani nechápe, co se mu snaží jeho nitro sdělit. Nechápe řeč tvůrčích sil. Zatím neví, že to, co se mu děje, je ta nejpřirozenější věc na světě.

Většina z nás trpí i v dospělém životě dětskou nemocí, tedy iluzí, že vědomé vůli podléhá v psychickém světě vše.

Avšak psyché uvězněna v nevědomí nemlčí. Bobtná, bublá a bují. Nevědomá inteligence chce stvořit celistvého člověka, nikoliv podporovat jen myšlením narostlé ego – fragment vědomí. A tak se člověk diví, že v jeho těle, v jeho duši a v jeho světě bují nechtěné a nežádoucí procesy všeho druhu.

Tělo mu stávkuje, nemůže spát, je často unaven i po probuzení, nemůže být chvilku o samotě, věci ho netěší, přestává si rozumět s okolím, ztrácí pocit smyslu života, mění se mu často nálady, aniž by chápal, proč se to děje zrovna jemu. A tak navíc ještě začne trpět nebetyčnou samotou, protože si myslí, že to není správně, že někde dělá přeci jenom chybu, když se (občas) cítí tak mizerně.

Většina z nás trpí i v dospělém životě dětskou nemocí, tedy iluzí, že vědomé vůli podléhá v psychickém světě vše. Navíc se tato iluze často pojí s  přebujelým myšlením a „rozumovostí“. Má to jistě svůj důvod. Člověk si totiž jen málo uvědomuje, že jeho psyché je jen do velmi malé míry totožná s jeho vědomím. Její velká část spočívá na nevědomém základě. Avšak právě v životě čistě rozumovém mají neuvědomělé jevy převažující roli.

Kořeny vědomí spočívají v nevědomí. I to málo zdánlivě racionální stojí na iracionálním základu. Za přiznanými příčinami našich činů a slov stojí příčiny a motivy nevědomé, tedy neznámé. Je děsivé vidět, kolik dění je mimo naši kontrolu. Proto tolik iluzí o síle myšlení. Někdy stačí jen malá duševní bolest a rozum zmizí v chaosu nevědomí.

Bojíme se žít pravdu, a tak se zdokonalujeme ve lhaní. Lhát znamená bránit se tomu, co existuje. Něco je špatně. A tak člověku pomalu dochází, že špatně není to, co se mu děje, ale pokřivený je jeho způsob pohledu na realitu. Avšak z klamného vidění a z něho pramenících pokřivených přístupů k životu nás může osvobodit pouze určitý způsob gnóze – poznání. Poznání však není jen pasivní proces pozorování, ani neznamená něco vymyslet, či jen něco prožít, ale znamená doslova – stvořit sama sebe.

Pokračování: Neobjevené já