Mám pocit, že toho po mužích zas až tak moc nechci. Chci toho po nich ale čím dál víc.

Dřív mi stačilo, aby byl můj kluk zábavný a vypadal dobře. Usmál se na mě, já ho vzala za ruku a šli jsme. Hezky vedle sebe. Nehonili jsme jeden druhého. Necpali jsme se vzájemně do nereálných šablon. Uměli jsme se nechat být. Neomezovat. Existovat. Ne jako kopie představ o dokonalosti, jako dokonalé originály!

Neřešila jsem, jestli má dobré zaměstnání, protože často ještě žádné neměl. Neměl ani svůj byt, jezdil tramvají a utíkal před revizory. Nosil vytahaná trika, džíny z výprodejů a sešlapané tenisky. Zval mě na pivo a panáky, co smrděly jak hadr na podlahu. Místo kina jsme seděli v trávě na Petříně. Obědvali jsme v menze, večeřeli párky z Delvity a koukali na vypálené dévédéčka. Přitulení na jedné posteli, protože na druhé ležel jeho spolubydlící, moje spolubydlící, kamarádi té spolubydlící nebo někdo úplně cizí, kdo si zrovna neměl kam jinam lehnout.

Nevadilo mi, že se blbě češe, hodně pije nebo divně tancuje nebo že nemá hezký vztah k dětem nebo ke svojí mámě nebo k duchovnu nebo bůh ví k čemu ještě. Důležitý byl jen jeho vztah ke mně – a vlastně ani nad ním jsem zas až tak moc nepřemýšlela.

Neptala jsem se sama sebe, jestli mi na něm něco vadí. Nic mi nevadilo natolik, abych to chtěla změnit. Když nečetl, nenutila jsem ho, aby ležel v knížkách. Když jsem poslouchala jinou hudbu, nevyčítala jsem mu, že ji neposlouchá taky. Nedělala jsem mu přednášky o zdravé stravě nebo o tom, jak správně vymačkávat zubní pastu. Byla jsem ráda, že si vůbec čistí zuby.

Nenutila jsem ho trávit všechen volný čas se mnou. Jediná pouta, která jsme k sobě měli, byla ta ze sexshopu. Když chtěl trávit čas jinak než já, tak jsme ho holt každý trávili po svém. Bez hádek anebo klidně i s nimi. A když mi pak přinesl sněženky, rozbrečela jsem se.

Teď, když je mi už třicet, musím upřímně přiznat, že se můj vztah k mužům změnil. Zhoršil. Zkomplikoval. Já sama jsem si ho zkomplikovala. Chci toho po nich často tolik, že i superman by se šel ze zoufalství radši odstřelit. Nevím, kdy se to zlomilo ani proč se to zlomilo. Nevím ani, jestli na to existuje někde nějaká speciální dlaha. Jestli to jde jako ještě zasádrovat.

Pořád ještě chci, aby byl zábavný a vypadal dobře. Tím to ale nekončí. Začalo to přitom zcela přirozeně a tak nenápadně, že jsem si toho vlastně ani nevšimla. Našla jsem si práci, a tak jsem logicky chtěla, aby i on nějakou měl. Pak jsem si našla lepší práci a po něm chtěla, aby taky nezůstal pozadu. Zvýšila jsem svoji životní úroveň a po něm jsem vyžadovala, aby na ni dosáhl. Teď chci, aby ta jeho životní úroveň byla pokud možno vyšší než moje a tu moji tam za tou svou vytáhnul.

Kdy se to proboha stalo? Nejsem člověk, který by svoje štěstí měřil penězi a jsem přesvědčená, že o ty peníze tady vlastně až tak nejde. Nejsem ani ten typ, který by byl k ostatním náročnější než k sobě. Jsem náročná pouze k muži, se kterým jdu na rande:

„Zvlášť!“ odpoví servírce na dotaz, jestli dohromady, a u mě tím skončil.

„Sem naposled čet Honzíkovu cestu,“ řekne mi, a skončil.

Poslouchá rádio Blaník, bydlí se svojí matkou, potí se v podpaží, obleče si košili v barvě zvráceného oběda nebo triko z Kenvela, je příliš hubený nebo tlustý, příliš malý nebo příliš vysoký, má chlupatá záda, malý penis, blbý sestřih nebo blbé kecy, a skončil. Nemá iPad, iPod nebo aspoň iPhone, a vůbec nezačal.

Chci, aby měl smysl pro humor, a tím myslím zejména ten můj. Chci, aby uměl řídit auto a aby samozřejmě nějaké auto měl. Chci, aby chodil do dobrých restaurací a bral mě tam s sebou. Chci, aby mi nosil dárky. Chci, aby byl úspěšný, protože orgasmus je pak rozhodně o něco lepší. Chci, aby byl vzdělaný, milý a byl totálně na úrovni – a pod tou úrovní si představuji všechno, co se do ní vejde.

Říkám si, že přece nejsem tak přízemní, abych tohle chtěla, a občas přesvědčím samu sebe o tom, že to vlastně ani nechci, ale někde tam vzadu v hlavě všechny ty muže pořád skládám do té své dokonalé, nereálné šablony, kde se žádná chyba neodpouští.

Stokrát radši bych byla, kdyby to bylo jednodušší. Kdyby mi prostě přinesl sněženky a já se rozbrečela.

Autorka publikuje na svém blogu.