Redakce Psychologie.cz se chystá vyhlásit rok 2013 rokem zjednodušení života. Myšlenka mě nadchla do té míry, že jsem ji vzal za svou. Věty, které následují, jsou tak formou novoročního předsevzetí. Možná lépe: jsou záměrem pro nový rok, který můžeme vnímat jako začátek nového cyklu.

Mám rád češtinu. Zvláště pak u slov jako jednoduchost. Jedno‑duchost. Mnohé to napovídá a svým způsobem by zde tento text mohl končit. Co by to však bylo za zamyšlení? 


Zjednodušení života souvisí se sjednocením nás samých. S celistvostí. Někdy to vypadá, jako by v nás žilo více lidí, kteří si navzájem nerozumí. Vytváří mezi sebou koalice a ty se pak přou o směřování našeho Já. Co pomáhá?



Učit se vrátit do středu, vycentrovat se. Propojit srdce a mysl, mysl a tělo. Být jeden, ne tucet. Vědět, co děláme a proč. Stát si za tím. Nedělat, co je nedůležité. A když už něco děláme, dělat to pořádně, s laskavou péčí (staré známé nepřekonané: když jím, tak jím…).

To nejcennější, co máme

Opravdu potřebujeme být většinu času online a kontrolovat e‑mail a Facebook? Jak často jsme venku, cítíme vítr ve vlasech a oceňujeme dech a proud života? Kolik upřímného zájmu věnujeme našim blízkým? Kolik sobě?

Copak máme tolik času, abychom se věnovali činnostem, které nám neprospívají? Máme tolik energie, že se můžeme vztekat na svět a hýčkat si svá zranění? Čas nejsou peníze, ale to nejcennější, co máme.

Možná znáte šamana dona Juana z Castanedových knih. Ať už jde o reálnou nebo vymyšlenou postavu, říká jednu důležitou myšlenku: smrt je naším nejlepším rádcem. Vždy se sami sebe ptejme, zda tohle je zkušenost, do které chceme investovat svou životní energii. Protože nikdo nemáme zaručeno, že tady zítra budeme. Vím, že to zní jako klišé. Ale asi není opakované bez důvodu.

Vztahovat se k podstatě věcí, vracet se k základům. Děkovat za samozřejmosti. Za život sám, za vodu a teplo v našich domovech. Za lidi.

Jeden dobrý kamarád mě upozornil na zajímavou informaci: pokud za týden přečteme jednu knihu (což je velmi optimistický odhad), tak jich za celý život vstřebáme maximálně 3 500. Což není mnoho. Podobně to platí o filmech a seriálech. Je třeba si vybírat, protože všechno, co bychom chtěli vidět, přečíst, zažít, prostě nestihneme. 



Zjednodušovat tedy znamená nedělat zbytečnosti. Dávat prostor činnostem, které nám dávají smysl. Zasazovat semínka, která mají prostor vyrůst. Pečovat o to, co roste. A co samo odumírá, nechat jít. 
Vztahovat se k podstatě věcí, vracet se k základům. Děkovat za samozřejmosti. Za život sám, za vodu a teplo v našich domovech. Za lidi. Za půdu, ze které rostou plody, jež nás živí.
 


Ať zůstane hudba a krása

Už si nepamatuji, kde jsem četl následující modlitbu. Vím jen, že mě před lety oslovila natolik, že jsem si ji přepsal. Dovolíte‑li, rád bych ji na závěr s vámi sdílel. Jde o deset tisíc let starou píseň původních obyvatel Austrálie:



Věčná Jednoto,

která nám mlčky denně zpíváš,

která nás učíš skrze nás,

veď mé kroky životem pevně a moudře,

ať kráčeje vnímám vždy tvé učení,

ať vzdávám díky účelu všech věcí.

Pomoz mi všeho dotýkat se s úctou

a vždycky mluvit zpoza očí.

Ať pozoruji, ale nesoudím,

ať nezpůsobím žádnou škodu,

a po mé návštěvě zde

ať zůstane jen hudba a krása.

A až se zas vrátím do věčnosti,

ať je kruh života uzavřený

a spirála vývoje širší.