Pět sekund před životem

Redakce Psychologie.cz vyhlašuje rok 2013 rokem zjednodušování života. Požádali jsme naše odborníky o osobní (třeba i velmi osobní) zamyšlení nad tímto tématem. Dnes odpovídá brněnský psychoterapeut Michal Mynář.

Všiml jsem si toho onehdy při práci. Při jednom rozhovoru s klientem jsem si uvědomil, že jeho příběh najednou nedokážu prožívat s ním. Ano, rozuměl jsem tomu, co mi říkal, ale empatie byla najednou tatam, i když jsem se sebevíc snažil.

To mě vyděsilo. Můj nejdůležitější pracovní nástroj byl fuč a já jsem nevěděl, co se děje. Hlavou mi problesklo něco o vyhoření a představivost už už začínala vykreslovat v živých barvách konec mé kariéry, kdybych to rázně neutnul.

Pět vteřin stačí, aby člověk ztratil kontakt s tím, co se kolem něj i v něm děje, aby ztratil kontakt se svým prožíváním a se schopností rozlišovat, co je podstatné a co ne.

Zvědavost ale zvítězila nad strachem. Začal jsem pátrat, co se vlastně děje. Když jsem se uklidnil a přinutil se zastavit běh myšlenek, velmi rychle jsem si uvědomil, že problém je v tom, že ve skutečnosti nejsem duchem přítomen tady a teď, ale že jsem jakoby o pět vteřin v budoucnosti.

Místo abych jen sledoval, co se děje, jsem ve skutečnosti předjímal, co bezprostředně přijde, domýšlel jsem, co se mi klient snaží říct, uvažoval jsem, na co se ho za chvíli zeptám. V tu chvíli jsem byl ve virtuální realitě T+5s.

Mohlo by vás zajímat

Citlivá péče

Když se dar vysoké citlivosti vymkne z ruky, stává se prokletím – zdrojem vyčerpání, slabosti, …

Přečíst článek

Pět vteřin je sice nepatrný okamžik, ale pro dokonalé odtržení od skutečnosti je zcela dostatečný. I pět vteřin stačí, aby člověk ztratil kontakt s tím, co se kolem něj i v něm děje, aby ztratil kontakt se svým prožíváním a s ním i se schopností rozlišovat, co je podstatné a co ne, co má hloubku, smysl. Aby přišel o schopnost rozumět sobě i druhým.

Co by, kdyby virtuální realita je velmi ošidná, protože v ní jsme zcela sami. Vše, co se v ní děje, není ničím jiným, než naší simulací. Ať už se zabýváme budoucností vzdálenou vteřiny či roky, jsme zcela mimo realitu a pro druhé jsme nedostupní. A vůbec si toho nemusíme být vědomi.

Pokud bych si měl vybrat jeden konkrétní cíl, jak svůj život v novém roce zjednodušit, rád bych se zbavil sklonu tvořit si virtuální reality.

Je snazší si to uvědomit, pokud si představujeme děje vzdálené hodiny, či dny. Těžší to je, když se simulace téměř blíží přítomnosti. Proto jsem si toho také nevšiml hned.

Celá situace, od prvního okamžiku až po vhled, který popisuji, netrvala déle než dvacet sekund. Je ale pro mě velkým mementem, protože mi připomíná, jak snadné je zaměnit prožívanou skutečnost přítomného okamžiku za iluzi.

Pokud bych si tedy měl vybrat jeden konkrétní cíl, jak svůj život v novém roce zjednodušit, rád bych se zbavil sklonu tvořit si virtuální reality a žil opravdověji tady a teď.

Chci žít realitu, která voní, chutná, zní, která mě inspiruje, ve které se mohu potkávat s druhými. Cíl to pro mě není nový, pracuji na něm už řadu let a je to cesta na celý život. Jen se mu teď chci, díky tomuto zážitku, věnovat s obnoveným zápalem.