Když sleduju převážně politické debaty a úvahy o tom, proč lidé volí zjevně morálně sporné kandidáty (nebo dokonce i ty odsouzené soudy), nemohu se zbavit dojmu, že v pozadí mnohdy stojí jedno téma, a to je pomsta. Překvapuje mě, jak málo se o ní mluví, maximálně zazní letmá poznámka. Přitom pomsta je jedním z nejstarších a nejsilnějších lidských motivů – literární, filmová i hudební díla jsou jí plná. Pomsta může přinést krátkodobou úlevu, jak asi všichni víme, ale z dlouhodobého hlediska způsobuje škody. Často pramení z pocitu křivdy, odmítnutí nebo z toho, že svůj život subjektivně vnímáme jako méně hodnotný než životy druhých. Někdy se stává prostředkem, jak si „vyrovnat účty“ se světem, který vnímáme jako nespravedlivý.

Představte si člověka, který žije zdánlivě obyčejný život – není to objektivní hodnocení, je to jeho vlastní vnímání situace. Práce v supermarketu nebo ve fabrice, rodina, děti. Možná jediné, o co se může opřít, je pocit „normálnosti“: například že je heterosexuál, má všemi ceněnou tradiční rodinu, manžela či manželku, děti, byt, auto…

Pak přijde někdo, kdo to zpochybní. Politik, soused, aktivista, hlas z médií, to je jedno – a sdělí mi, že zcela odlišně vedené životy, kterým tak úplně nerozumím, jsou stejně hodnotné jako ten můj, možná i úspěšnější. Takže ta jedna z mála věcí, díky které se cítím alespoň trochu cenný, se změní na něco vedlejšího a mně pro pocit, že můj život za něco stojí, nezbude skoro nic.

A pak se ukáže jiný politik, soused, hlas z médií, který ukáže prstem na „ty druhé“: imigranty, lidi jiné orientace, menšiny… a řekne s naprostou vážností, že oni mohou za tyto pocity, a dokonce to připepří, kdy můj život pojmenují jako zničený, nedoceněný právě kvůli existenci těchto „individuí“. Najednou má daný člověk pocit, že mu někdo bere poslední kousek jeho hodnoty. A co mu nakonec zbývá? Hněv a touha po odplatě.

Politický marketing tento mechanismus dobře zná. Umí vzít tyto emoce, přetavit je do jasného narativu a ukázat na viníka. A protože křivda, ponížení nebo pocit nespravedlnosti jsou tak silné emoce, tento narativ funguje. Jak už jsme si všichni všimli z nejen politických událostí poslední doby.

Zajímavé je, že mnozí lidé, o kterých tady mluvíme, nejsou objektivně chudí. Mají práci, bydlení, někdy i možnost vyrazit na dovolenou. Přesto volí politiky, kteří živí jejich hněv a ukazují prstem na „ty druhé“. Proč? Protože pocit ponížení, pocit, že mě někdo „nachytal“ nebo „zahanbil“, má svou vlastní váhu. A za to musí někdo zaplatit.

Pomsta není jen individuální akt – má silný skupinový rozměr. Politické kampaně, které aktivují hněv a pocit nespravedlnosti, dokážou mobilizovat masy. Vzniká tak cyklus frustrace, agrese a pomstychtivosti, který už dávno přesahuje individuální zkušenost.

Pomsta v zrcadle psychologie

Výzkumy ukazují, že pocit msty se může stát mocným faktorem ve skupinovém chování. Řada sociálně psychologické studií se věnuje tzv. pomstě na základě skupinové příslušnosti (group‑based revenge). Jeden z často citovaných výzkumů popisuje fenomén tzv. zástupné odplaty (vicarious retribution) – tedy když členové jedné skupiny podniknou odvetné kroky proti druhé skupině, aby napravili skutečnou či domnělou křivdu spáchanou na vlastní skupině. Myslím, že fanoušci Sparty vs. Baníku by mohli hodiny vyprávět.

No a kde jinde bychom mohli využívání či zneužívání těchto našich psychologických mechanismů sledovat než právě v politice, kdy strategie založené na vzbuzování hněvu či pocitu nespravedlnosti mohou mobilizovat část voličů, kteří se cítí přehlíženi. Výzkumy ukazují, že hněv, oproti jiným emocím, má silný mobilizační efekt, a dokonce zvyšuje politickou účast. Pocity nespravedlnosti a hněvu podle jiné studie mohou ovlivňovat nejen postoje k politickým reformám a tím i volební chování.

Z psychologického zkoumání agrese a jejího vztah k ohroženému egu či ponížení vyplývá, že lidé někdy volí odvetu (revenge) jako způsob „vyrovnání skóre“ nebo obnovení sebeúcty, pokud se cítí být zneváženi či nespravedlivě ponižováni. Pro mě ale nejcennější a shrnující téma fenoménu msty a křivdy, ale také odpuštění a sebereflexe je kniha, kterou napsal Michael E. McCullough Beyond Revenge: The Evolution of the Forgiveness Instinct (2008). Rozebírá zde, proč a jak se v nás vyvíjí potřeba oplácet křivdy a zároveň schopnost odpouštět, a jakou roli v tom hraje naše evoluční a sociální podmíněnost.

„Za tohle musí někdo zaplatit…“

Fenomén pomsty je tedy v psychologii vnímán jako komplexní reakce na vnímanou křivdu či nespravedlnost. Asi nepřekvapí, že zahrnuje silné emoce (hněv, frustraci, pocit ukřivdění), ale především aktivuje motivační systém – touhu „vyrovnat skóre“ nebo napravit domnělou nerovnováhu.

Když si rozebereme jednotlivé aspekty pomsty, pomůže nám to lépe pochopit, proč a jak se v nás podobný proces odehrává a proč to nakonec dojde až k nějakému činu, který nepřináší zrovna pozitivní důsledky, pro žádnou stranu (ale o tom až později).

Už jsme si řekli, že součástí, respektive základem pomsty jsou silné emoce. A ty, jak díky psychologii víme, se v nás tvoří, ne spouští – podrobně o tom píše Lisa Feldman Barrett v knize Jak se tvoří emoce. Nezapínají někde v mozku, tedy vždycky stejně a se stejnými důsledky a projevy. Jsou ryze subjektivní, vytváří se na základě našeho vývoje, mají na ně vliv nejen genetika, ale i prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, a následně i jaký dospělý život vedeme a co se v něm děje.

Mohlo by vás zajímat

Velký bratr v nás

Největší potřebu mít ostatní pod kontrolou mají lidé s těžkým komplexem méněcennosti.

Přečíst článek

Proto vznik touhy po pomstě obvykle doprovází silná subjektivní emocionální reakce, nejčastěji hněv, který může být podložen pocitem zrady, nespravedlnosti nebo ponížení. V okamžiku, kdy se člověk (subjektivně) cítí zrazen či zraněn, dostává se nejčastěji do stresového modu „boje nebo útěku“, jehož součástí může být i agresivní reakce.

Pomsta je pak formou „boje“, kdy se jedinec rozhodne, že za utrpěnou křivdu zaplatí i protistrana. A jak už také víme, agrese není vždy viditelná, může získat pasivní podobu: za plentou to hodím někomu, o kom vím, že mě buď pomstí, nebo jeho zvolení přinejmenším naštve (nejradši bych napsal jiné slovo, ale udržím se) strašnou spoustu lidí, které já nenávidím a nemůžu vystát.

Když přizveme i kognitivní složku vnímání nespravedlnosti, ukáže se, že je pomsta často racionalizována jako „spravedlivá odplata“. V nás všech se od raného dětství buduje a pěstuje silný smysl pro spravedlnost – děti prožívají nelibost či hněv, pokud se cítí nespravedlivě trestány nebo jim někdo ublížil. Vytváří se náš hodnotový systém a morální kompas.

No a aby si člověk ospravedlnil své chování, může si vytvářet příběhy o tom, jak je jeho akce nezbytná, protože okolní svět (či pachatel křivdy) musí „pocítit důsledky“ svých činů. A ukazuje se, že v dnešním světě už si nemusíme zase tak moc vytvářet naše individuální příběhy nutnosti pomsty. Vnější svět, přes sociální sítě či politické kampaně, nám je naservíruje na stříbrném podnose.

My tak nemusíme ani projít údolím psychologického stínu a nějak si v sobě obhájit své myšlenky a nepříjemné pocity v rámci kognitivní disonance. Někdo to udělal za nás. Dokonce nám napíše či na politickém mítinku řekne, co si máme myslet a co máme cítit. A k tomu přidá něco lidsky pěkného a hřejivého: skupinu, která to má podobně jako já! Takže se nemusím cítit jako vyděděnec… někam patřím!

Společenské zvíře

Pomsta má silný vliv na regulaci našeho sebehodnocení v rámci skupiny. Může totiž sloužit jako pokus vrátit si ztracenou důstojnost nebo ochránit pocit vlastní hodnoty (a jsme zase u toho, o čem jsem psal na začátku). Pokud byl jedinec ponížen, cítí se méněcenný, „ztracený“ či ohrožený ve své identitě, pomsta je vnímána jako způsob „napravení“ této situace.

Někteří lidé mohou mít tendenci více se zaměřovat na vnější kontrolu a „řízení“ vnějšího světa, místo aby se zabývali vnitřními pochody. Pomsta jim pak připadá jako účinné řešení, jak znovu získat pocit kontroly. Tadá! Taky vidíte ten volební lístek, jak padá do urny?

Když ještě více vstoupím do makrosociálních vod, ukazuje se, že pomstu nelze vnímat čistě individuálně – její projevy a míra „přijatelnosti“ se liší napříč kulturami, rodinami i společenskými normami. V některých kulturách může být tradičně zcela běžné bránit čest či rodinu pomocí odplaty, zatímco jinde společnost učí spíše odpuštění a vyjednávání.

Což je další sociálně psychický problém projevů našich elit. Pokud nepřijde od sociální skupiny korektivní usměrnění (což paradoxně taky někdo může vnímat jako akt pomsty), začne se toto chování tzv. standardizovat. Stane se součástí projevy té které skupiny. Vzniká ve mně pocit, že beztrestně „taky můžu“, když oni to dělají běžně. Sociální okolí (například přátelé) může každého z nás v pomstě podporovat nebo ho od ní odrazovat; vliv sociálních sítí, rodiny a médií na vnímání pomsty může být obrovský, jak už jsme si všichni asi všimli.

Důsledky? Asi všichni tušíme, že pomstychtivé chování roztáčí cyklus agrese – jeden akt pomsty vyvolá další odplatu a následně vzniká spirála konfliktů. Dlouhodobě to vede k prohlubování nedůvěry a negativních emocí. V partnerských vztazích známe vztahovou dynamiku, které se říká „spirála úpadku“: cyklus vedoucí ke krizi. Což ostatně na společenské úrovni můžeme vnímat stejně. My jako společnost jsme kvůli pomstě a výsledkům různých voleb z důvodů pomsty v těžké a už nějakou dobu trvající krizi.

A jsme u toho: pomsta je hořkosladká. Mnoho výzkumů ukazuje, že lidé po vykonání aktu pomsty zjišťují, že ani uskutečněná pomsta nepřináší trvalou úlevu – naopak se může objevit lítost, výčitky nebo trvalé pocity viny. Které dále eskalují spirálu či cyklus agrese, protože už mám přece jenom (sice) krátkodobý, ale pro mě „účinný“ důkaz, že mi něco pomohlo. A jasně, že to tedy budu chtít zopakovat.

Protože podívat se do sebe a zjistit, kde se to ve mně na subjektivní rovině bere, chce nejen odvahu, ale také intelekt, motivaci. Introspekce a vyvozování přiléhavých závěrů vyžaduje schopnost vnímat kontext, přijímat změny, předpokládá práci s hodnotami, smyslem a mnoho dalšími a dalšími aspekty procesu sebereflexe.

Práce s emocemi

Nechci končit negativně. Na stránkách Psychologie.cz máte mnoho článků o tom, jak na individuální rovině pracovat s pocity frustrace, agrese, nespravedlnosti a podobně. Jedno téma ale vytáhnu trochu víc na světlo, a to je schopnost směřovat k odpuštění a smíření. Někdy pomáhá zkusit se vcítit do druhého člověka – co ho motivuje, proč se zachoval, jak se zachoval. Empatie může snižovat touhu po odvetě. Tady je ale velice důležité odlišit odpuštění a omlouvání: odpuštění neznamená, že schvalujete cizí špatné chování. Je to spíše rozhodnutí osvobodit se od destruktivních emocí, které vás svazují.

No a následně jde o tu nejtěžší část, která nás bohužel velmi často odradí či dokonce znemožní tímto procesem projít, a to je subjektivní či individuální zpracování křivdy. Někdy se vyplatí situaci rozebrat s terapeutem nebo blízkým člověkem. Pojmenovat emoce, vyjádřit je bezpečným způsobem, a postupně je transformovat. A ano, vím, fakt to vím, že je to fakticky těžké a hezky se to píše, ale strašně těžko dělá.

Co potom můžeme dělat ve svých sociálních bublinách? Jako první mě napadá celoživotní výchova a vzdělávání. A ne, nebavíme se o nějakých kurzech. Všichni víme, že rozvoj empatie a respektu prostě a jasně začíná v rodině, v mé malé sociální skupině kamarádů, přátel, kolegů a kolegyň v práci, u sousedů…

Protože z mnoha jiných zemí, jako je Finsko či Dánsko, víme, že pokud společnost jasně definuje hranice nenávistného a agresivního chování (například hate speech), snižuje se tolerance vůči šíření postojů, které vyzývají k odvetě vůči určité skupině. Nehledě na to, že ukazování dopadů cyklu pomsty a agrese (v médiích, ale především na sociálních sítích) může veřejnosti a všem našim sociálním bublinám pomoci lépe pochopit, proč pomsta často nic neřeší a jak může situaci ještě zhoršovat.

Když se naučím prostě a jasně zvednout hlas a jednou větou, jedním slovem vyjádřit nesouhlas s nenávistným projevem vůči nějaké jiné sociální skupině, nenásilně, nekonfliktně, opravdu jen jedním slovem, učím nejen sebe, že ten hlas mám a mohu jej použít, ale ukazuji i té mé skupině, že tohle prostě není v pořádku. A třeba, třeba se ke mně přidá další hlas.