Jako by se v poslední době roztrhl pytel s knihami o úspěšných lidech. Jaké je tajemství jejich úspěchu? Vstávat v pět hodin ráno, napsat si denně jen pět úkolů nebo ještě před prací uběhnout deset kilometrů? Tipáře zaručených rad plní knihovničky nás „méně úspěšných“ a kapsy vydavatelů a autorů. Jak funguje „úspěchologie“?

Na rozdíl od úspěchu našeho je princip úspěchu knih o úspěchu jednoduchý: Je mnohem snazší vybudit pocit radosti z toho, že jsem konečně narazil na správnou radu, a je daleko lákavější za pomoci tohoto pocitu fantazírovat o skvělé budoucnosti, než místo čtení rad dělat skutečně to, co je těžké – ale co jako jediné postupně vede k našemu úspěchu.

Podobně je průmysl hollywoodských filmů postaven na tom, že je snazší natáhnout se po ovladači z gauče než vyjít do světa, kde fouká a prší, a zkoušet TAM zažít skutečné dobrodružství, pomoci dobrem, porazit zlé a nalézt dívku či rytíře svého srdce.

Byznys úspěchologie je tedy postaven na snadném zapalování emocí. Pokud pocit vyvane a fantazie se obnosí, najdeme si novou naději. Sáhneme po nové knížce, nové radě, nové přednášce.

Neznamená to, že by knihy o úspěchu byly vždy k ničemu. Někdy potřebujeme načerpat naději, odpočinout si nebo získat nové pohledy. Přesně takto ale musíme podobné rady brát. Jako občasnou inspiraci, nikoli jako návod na život.

Stejně jako v jiných oblastech platí: dobrý sluha, zlý pán. Potkávám lidi, kteří jsou na úspěchologii dokonce závislí – srovnávají jednotlivé přístupy, s planou nadějí se vrhají na každý další bestseller, který zaručuje splnit to, co sto předchozích slibovalo také… Žijí ve světě fantazií a prchavých emocí. A jejich skutečná práce, činnost, aktivity, tedy to jediné, co je může posouvat k hlubšímu poznání a životnímu úspěchu, stojí na místě. Ne přesto, ale právě proto, že jsou na úspěchologii závislí.

Proč nám úspěšní neporadí

V rámci úspěchologického žánru pak existuje podskupina mimořádně oblíbených knih, které vychází z přesvědčení, že lze okopírovat úspěch těch, kterým se to podařilo. Ať už tím, že autor vyzpovídá „stovky úspěšných“, nebo knihu přímo napíše někdo, kdo se za úspěšného považuje.

Nejedná se o princip, který by byl nefunkční. Podobně se psychologie snaží (takzvanými kvalitativními výzkumy) odhalovat životní témata i jejich řešení u různých skupin lidí. Může zkoumat problémy specificky nemocných pacientů nebo kariérní cesty výherců loterie… a jistě může taky zkoumat sebevnímání úspěšných lidí. Sám jsem pro tento web připravil přednášku na podobné téma. Nicméně taková studie musí být provedena podle určitých metodologických zásad, aby se skutečně nejednalo o dojmologii, ale o podložený výsledek. A tento výsledek musíme i tak brát – vždy jen jako inspiraci. Jako to, co o sobě říkají druzí, co zažívají nebo čeho si na nich všímáme. Nikoli jako návod, který bude zaručeně fungovat pro nás.

Proč následování dobrých rad „úspěšných lidí“ (ale totéž platí i v oblasti jakýchkoli jiných rad) často nefunguje? Protože jsou postaveny nikoli na jedné, ale hned na pěti vrstvách nedorozumění.

1. Autor chce, aby byl článek čtivý, ne aby odrážel pravdu

Mnoho informací se ztrácí důsledkem neporozumění nebo zkreslení mezi autorem a zpovídanou osobou. Ta možná neposkytla pět skvěle znějících bodů, ale nejasně hovořila o svých nesnázích. Možná, že rady shrne autor způsobem, který se i zpovídané osobě bude zdát naivní. Jindy vypíchne z dlouhého rozhovoru to, co se jemu líbí, co je jeho oblíbená teorie nebo s čím on sám zápasí, a upozadí to, co se mu nezdá. Autor chce především udělat článek čtivý, přijatelný pro čtenářské publikum. To je signál jeho úspěchu. Zachování hodnověrnosti je až na druhém místě. Obzvláště pokud je text dlouhý, názory nekonzistentní, témata nepopulární nebo vyprávění nepříliš čtivé.

I já jsem podobnou situaci zažil v rozhovorech o nejrůznějších tématech: Začal jsem obšírně hovořit třeba o nesnadnosti poznání toho, co by mělo být v naší práci důležité, na co zde často narážíme, proč děláme v této oblasti chybné závěry… a tazatel pak jednoduše uzavřel: „Takže prioritizovat, jasně“. Ale takové zobecnění setřelo to, co jsem chtěl říci, a učinilo z mé rady pouze prázdné heslo.

2. Stylizace a sebemarketing často vítězí

Druhá vrstva zkreslení je daná sebestylizací zpovídané osoby. Ne o všem chcete mluvit. Chcete nějak působit. Něco přikrášlíte, za něco se stydíte. Možná se chcete vykreslit jako úspěšnější, než skutečně jste – abyste se lépe cítili, více prodali…

Možná za konkrétním úspěchem stály faktory, které zpovídaný úspěšný člověk považuje za méně důstojné a nechce se jimi chlubit. Třeba druhým lidem závidí, rodiče mu zaplatili skvělé vzdělání, do práce ho vlastně motivuje manželka nebo mu strejda odkázal činžák, takže dnes nemá existenční obavy a může experimentovat. To mohou být mnohem důležitější faktory úspěchu než ty honosné a vycházející z vlastního „já“, o kterém dotyčný člověk hovoří.

3. Že něco považujeme za podstatné, neznamená, že to je podstatné

O skutečných faktorech, které jsou zodpovědné za náš vlastní úspěch, často příliš nevíme. Jsme stiženi osobní slepotou. Co je nám silně a dlouhodobě dáno (třeba inteligence, píle, vzdělání…), to jako významné nevnímáme právě proto, že s tímto rysem žijeme dlouhodobě a jsme na něj zvyklí. Ryba ve vodě rychle zapomene na to, že je ve vodě a jak je pro ni prospěšná. Možná se pohybujeme v okruhu vzdělaných a inteligentních lidí – a proto máme pocit, že je to vlastně „samozřejmá“ věc.

Za faktory úspěchu máme proto tendenci spíše označovat věci nestálé, nově naučené, obecně preferované, zrovna módní nebo docela náhodné… spíše než ty dlouhodobé, silné, natolik vrostlé do naší osobnosti, že je už ani nevidíme.

• Nikoli, čas vstávání rozhodně není hlavní příčinou úspěchu druhých lidí: uvědomte si, že mnoho dělníků vstává o půl páté, a nejsou milionáři.
  
• Nikoli, to, že si vzájemně „umíme odpouštět“, není jediným receptem, jak oslavit diamantovou svatbu, i když to staří manželé proklamují. Pokud by to bylo takto jednoduché, pak by stačil dobrý kurz odpouštění a měli bychom nulovou rozvodovost.
  
• A nikoli, sklenka vína denně není zaručený recept na to, jak se dožít stovky…
  

Záleží pak jen na inteligenci a vzdělání zpovídaných osob, zda budou vybírat faktory hodnověrné nebo docela bizarní. Ani jedny, ani druhé však s naším skutečným úspěchem souviset nemusí.

4. Každý jsme jiný

Čtvrtým důvodem nedorozumění je podceňování vzájemných individuálních rozdílů a odlišnosti situací, do kterých jsme se – na rozdíl od druhých – nikdy nedostali. I pokud bychom dokázali určit, jaké jsou naše faktory úspěchu, pořád se jedná o recept na úspěch, který platil pro nás. Vychází z naší specifické osobnosti, potřeb, preferencí, temperamentu. Vychází z potýkání se s tím, co máme (nikoli co mají ti druzí). Vychází z vítězství ve válkách, které vedeme my (nikoli které vedou ti druzí).

Původně otylý člověk, který je dnes fit, bude prezentovat svůj recept jako „jezte o dost méně než dříve, pečlivě si jídlo vybírejte, omezte dávky, zvyšte pohyb“. Pro pokročilou anorektičku to však nebude recept na životní úspěch, ale naopak život ohrožující rada. Zní to samozřejmě, ale pokud se jen trochu vzdálíme od biologické zjevnosti, nepřenositelnost psychologických zkušeností přestáváme vnímat.

Přepracovanému taťkovi tří děti opravdu nepomůže rada „ještě dříve vstávat“, protože ho nejmladší synek i tak budí v pět. Potřebuje se spíše dobře vyspat a v klidu se pár let plně věnovat malým dětem. Zadluženému třicátníkovi s exekucí na krku nepomůže rada „přestaňte se bát a trochu zariskujte“, protože on už to dávno udělal. Potřebuje se naučit šetřit, neriskovat, naučit se zodpovědnosti a odříci si…

5. Uvědomit si něco neznamená naučit se to

V neposlední řadě je zásadní rozdíl mezi „představit si nějakou vlastnost“ a dokázat ji vybudovat. Moderní úspěchologie nám implantuje naivní přesvědčení, že pouze pochopení, že nějaká dovednost je pro život důležitá, vede k tomu, že se v nás magicky objeví.

Věříme, že se lze přečtením vtipného bestselleru stát pracovitým, houževnatým, laskavým… Ano, samozřejmě, do jisté míry takové knihy prospěšné být mohou. Ale všeho moc škodí. Výše uvedení staříci z diamantové svatby nepřečetli o vztazích knihovničku dobových rad. Kvalitu svého vztahu se naučili žít… ve svém vztahu.

Jenže nesnadnému budování vztahů a učení se z chyb brání v dnešní době právě – nedostatek času a trpělivosti, že? Máme totiž spoustu věcí na práci. Musíme číst knihy o vztazích! Sledovat seriály o vztazích! Drbat o vztazích v práci. Přidejte k tomu přebujelou fantazii, se kterou hledáme dokonalou hrdinku hollywoodských romantických komedií či akčního hrdinu a citlivého manžela zároveň, a máme recept na životní izolaci.

Čekáme na dokonalé podmínky, protože v bestselleru psali, že máme na víc. Neuvědomujeme si, že „mít na víc“ není věta, o které se přesvědčíme nějakou argumentací dobré knihy. Mít na víc v oblasti vztahů tak, aby to skutečně proměnilo náš život, může být pouze důsledek našich dovedností a zkušeností – s reálnými vztahy. Pokud je nevytváříme, nezakoušíme, nevcházíme do nich… pak sice máme pěknou afirmaci, kterou si můžeme stokrát říkat před zrcadlem, ale na reálném stavu vlastních vztahových dovedností blížícímu se nule to příliš nezmění. Čas pro zakoupení nového vztahového bestselleru, že?

Manuál hry na piáno

Totéž platí o práci, komunikaci, laskavosti, houževnatosti, píli… Tyto dovednosti se nenaučíme z knihy. Úspěchologie produkuje zástupy pošetilých čtenářů, kteří pokud se chtějí naučit hrát na piano, nezačnou denně těžce cvičit – ale začnou se pídit po návodech, jak nejlépe cvičit. Díky tomu se nikdy nedostanou k tomu, co je vlastně najednou daleko méně zábavné: ke hře na piano.

Nikoli, důležitější je nalézt nejlepší fintu na cvičení. Sáhnou po knize „Hrát na piano jako bůh“ a videokurzu „Ještě lépe na piano“. Když už nic nepomůže, vše zachrání třísetstránkový kompilát rozhovorů s předními pianisty, podložený samozřejmě údajnými „studiemi neurovědy“, s marketingově vyladěným názvem „Piano“. Při jejím čtení se cítíte skvěle – a to je přece důkaz, že tato kniha to konečně zmákne. Nezmákne, přátelé.

I já jsem přečetl a vyslechl mnoho rozhovorů se skutečně úspěšným lidmi. A víte, co jsem v jejich vyprávění nikdy nenašel? Žádný skutečně úspěšný člověk nikdy netvrdil, že k jeho úspěchu mu pomohlo především čtení knih o úspěchu.

Co tedy dělat? Dělat!

Nekupujte další knihy a nebažte po dalších příbězích. Svůj návod na životní úspěch musíte nalézt především vy sami. Já ho neznám. A nikdo jiný než vy také ne. Poslední místo, kde byste ho mohli najít, je v knize osoby, která se s vámi nikdy nesetkala, pochází z opačného konce světa a jako člověk je totálně jiná než vy.

Místo toho běžte něco dělat. Dobře víte, co je důležité. Dobře víte, co je potřeba. A pokud to nevíte, nejrychleji to zjistíte – pouze děláním. Buď tohoto, nebo (pokud to nevyjde) něčeho úplně jiného.

Pusťte se do aktivit. Nevíte do čeho? Výborně – to je ta nejjednodušší, nikoli nejsložitější pozice, jak se sami sobě snažíme namluvit. V tom případě se pusťte do čehokoli. Běžte protřídit brambory, pozdravit osamocenou sousedku nebo zamést chodník před domem. Jedna činnost vede k druhé. Jeden výsledek k dalšímu. Tím se startují pocity, motivace, reflexe. Nikoli fantazií „co bych mohl“, ale pohledem zpět na to „co jsem udělal a k čemu to bylo“.

Když se to nedaří, zkuste to jinak. Pokud je to hloupost, najděte si něco jiného. Jestli se touto činností vyhýbáte něčemu důležitějšímu, běžte dělat toto důležitější. Vše ostatní se naučíte cestou.

Vymezte úspěchologii její místo

Co však prosím nedělejte, je studovat padesátý návod úspěšných lidí, jak být úspěšný. Tím se dostáváte do zbytečné paralýzy srovnávání, fantazií a planých nadějí. Neživte tyto pocity. Tím marníme to nejcennější, co máme k dispozici – vlastní čas a vlastní potenciál. Čtením příběhů o realizaci druhých si falešně namlouváme, že realizovat sebe sama začneme hned poté, co se následkem seberozvoje správně „smontujeme“. Že se dokonce nějak realizujeme už tím, že se na realizaci připravujeme. A až budeme připraveni, to potom bude jízda. Je to lež. Rafinovaná, navoněná, ale lež. Opusťte tyto nebezpečné omluvy z vlastní nečinnosti.

Až uděláte skutečně dost, teprve pak se zamyslete. Podívejte se na to, co jste udělali, z nadhledu a určete si další směr. Teprve v tuto chvíli se rozhodněte, jestli to má cenu. Nikoli předtím, než jste vůbec něco udělali. A opakujte.

Tím vybudujete všechny důležité osobnostní vlastnosti. Tímto přijdete na to, co je důležité nebo co vám chybí: Poctivým vstupem do života, práce, vztahů, nacházení, setkávání, zkoušení, ztrát, zkrátka všech životních epizod. Nezažijeme je doma na gauči, listováním knihou ani lajkováním na facebooku.

Žijte. Nikoli především poslechem motivačních přednášek, diskusemi o seberozvoji a – smím‑li si to zde dovolit – ani nekonečným hltáním psychologických článků. Místo dělání poznámek z bestselleru „Houževnatost“ běžte každý den houževnatě do práce pěšky. Místo čekání na termín kurzu „Všímavost“ si každé ráno skutečně všimněte své manželky, dětí, pejska. Místo přemítání, jaká je příčina vaší sociální izolovanosti, pozdravte denně deset neznámých lidí.

Jak říká má oblíbená Barbara Sher: Neříkejte, že se jednou začnete učit italsky. Řekněte místo toho „Arrivederci“.

Tak přijdete na to, jak být úspěšní a co pro vás vlastně je skutečný úspěch.

Více k tématu:

• Proč úspěch nejde napodobit (podcast)
  
• Recepty na změnu nás nezmění (přednáška)
• Anatomie úspěchu (přednáška)