17. Prostě začněte

Nemáte chuť ke změně, k práci nebo cvičení? V pořádku. Motivace totiž není pocit.

14:31
Dalibor Špok

Dalibor Špok

4. 5. 2020

Z audiobooku: Manuál pro naši mysl

V umění života platí totéž co v práci nebo ve sportu. Bez práce nejsou koláče a bez těžkého tréninku není vítězství. Nejdříve přichází obtížné, pak dostáváme odměnu. Na to v našem chápání psychologie tak rádi zapomínáme. Chceme odměnu hned, minimálně v podobě pozitivních pocitů, a teprve pak jsme ochotni něco obtížného dělat. Chceme kupovat návody na rychlé zbohatnutí místo každodenní dřiny a ve sportu anabolika, která nám usnadní trénink, ale zničí život.

Na této naší pohodlnosti vydělává průmysl motivačních řečníků a koučů, kteří nás chtějí „namotivovat“. Slibují, že se koupením jejich produktu budeme cítit dobře i před těžkou prací. Že do ní vždy „budeme mít chuť “. Že se zažijeme jako vítěz, aniž jsme ještě oblékli tepláky. A tyto pocity nazývají motivací. Prodávají recept: „Přesvědčujte se o něčem, co není pravda, ale je krásné. Díky této falešné fantazii se budete cítit dobře a mít tendenci dát se do toho.“ Zní to vlastně logicky. Ale kdyby to fungovalo, už dávno jsme zrušili psychologické poradny.

Naše emoce nás totiž neposlouchají na povel. Nálady si probíhají, jak chtějí. Pocity odcházejí a přicházejí náhodně. Špatně se vyspíme. Dnes prostě ze sebe nedokážeme vytlačit patřičnou „namotivovanost“. Znamená to tedy, že neuděláme to, co je důležité? Každá fantazie nebo imaginace po chvíli ztratí svou sílu, protože si na ni zvykneme a na její novost (a „originalitu“, vzpomínáte?) už nereagujeme pozitivní změnou pocitu jako dříve.

Co uděláme dále? Hledáme něco, co pocit znovu zapálí! Jdeme si koupit chléb od lepšího pekaře! Kupujeme další motivační knížku, nový návod na život. Originální text a neokoukané věty na pár hodin nebo dní zapálí příjemnou emoci. Další falešnou naději, že jsme našli svou motivaci. Užívat si, dokud funguje. A až přestane, pak koupit jiný produkt. Na tom celý motivační průmysl vydělává.

Dealeři s motivací

Nepřipomíná vám to něco, milí čtenáři? Ano, podobným způsobem fungují dealeři drog. V obou případech slibují rychlou a bezpracnou změnu prožitku. Slibují něco, co nemohou zaručit – nekonečné štěstí, razantní úspěch. V obou případech vás činí nikoli šťastnými, ale ještě více závislými – na svém zboží.

Tím určitě nechci motivační knihy pouze očerňovat. Někdy potřebujeme jejich prostřednictvím rozptýlit, utěšit se nebo najít nadhled. Problém ovšem nastává, když se stanou hlavním nebo jediným způsobem, jakým těchto důležitých prožitků dosahujeme. Když uvěříme tomu, co většina z nich tvrdí: že motivace je dobrý pocit na začátku, který – pokud se nedostaví – musím spustit.

Motivační průmysl nás falešně přesvědčuje, že chyba je v nás, pokud si nedokážeme zapnout tyto emoce („motivaci“) na povel. Není tomu tak. Chyba je v ústředním přesvědčení, na které jako jeho zákazníci tak snadno skočíme. Že potřebujeme nejprve „nastavit pocit“, abychom něco vykonali. Ale pocity se nenastavují. Pocity jsou doprovody toho, co děláme a jak to vnímáme.

Změna emoce je přirozený pohyb a důsledek fungování naší mysli. Pocity ze své biologické podstaty nemohou být konstantní, tedy ani konstantně pozitivní. Jejich rolí je upozorňovat nás na proměnlivé prostředí – vnitřní i vnější. Ukazují nám nebezpečí nebo naopak správnou cestu. Kdyby byly statické a neměnily by se, byly by tak pro náš život nesmírně ohrožující, byť by si to mnozí z nás přáli. V tom případě bychom totiž nedokázali poznat, co má v našem prostředí jakou kvalitu. Pocity se musí různit a neustále proměňovat. V tom je jejich role. A přesto nám falešní rádci prodávají vizi: „Dělej toto cvičení a každý den budeš vstávat do práce s radostí.“ Nesmysl.

Závislost na motivačním průmyslu má ale ještě jeden nebezpečný důsledek. Pozitivní prožitek, který jsme vyvolali díky své fantazii, nám může postačit a uspokojit nás. Ve skutečnosti nás tak ještě více demotivuje od reálné aktivity. Je to jasné, ne? Proč bych se dřel na kole, když se už nyní díky imaginaci cítím jako vítěz? Zhypnotizoval jsem se do prima pocitu doma v křesle, aniž jsem oblékl dres. Nejsem blázen a nepůjdu ven, když lije. Už mám dobrý pocit a to je přece vše, co chci… A jsme opět u nadvlády pocitů nad našimi životy. A jsme v koncích. Naděje, že nám právě tento recept pomůže, vyprchala.

Řešení tedy není v zakletí emocí do nekonečné pozitivity. Není ani ve věčném úsilí o změnu negativních „pocitů ohledně“ něčeho, do čeho se mám pustit (změny, sebepomoci v krizi, jízdy na kole). Samozřejmě, někdy může být taková snaha užitečná. Ale hlavní, dlouhodobé a účinné řešení leží v odlišném pochopení, jakou (ne)mají pocity v našich životech úlohu, co je to vůle a co je to vlastně motivace.

Co je to motivace

Motivace zdaleka není pouze to, jak se (kvůli něčemu) cítím, ale především důvod, proč něco dělám. A důvod není pocit. Jste motivováni vychovávat své dítě, přesto ale necítíte kontinuální chuť k této činnosti. Víte zkrátka, proč je to nutné.

Skutečnou motivaci nevybudíme fantazií jako emoci. Nehovoříme zde o motivačních technikách prodejců hrnců a chvilkové změně pocitů, pod jejichž vlivem jednáme a následně litujeme, co jsme koupili. To není dlouhodobá motivace. Hlubokou motivaci získáme jen poté, co něco zažijeme a vidíme, jaký to má význam.

Motivaci pracovat získáme jako důsledek své předchozí práce a výsledků, které zažíváme a vidíme. Motivaci pro cokoli získáme jako důsledek zkoušení, chování, aktivit, činností týkajících se tohoto čehokoli. Nikoli řízenou imaginací o tom, že jsem vítěz.

Teprve poté, co něco děláme a učiníme zkušenosti, vidíme celkový tvar i jaký má smysl. Motivaci být dobrý rodič získáváme díky zkušenosti se svým dítětem, nenastavujeme si ji autohypnózou dva dny před porodem. Motivaci kvalitně vykonávat své povolání a dávat něco druhým získáváme poté, co vidíme, že tato práce k něčemu vede a jak druhým září oči, když je hotova. Motivace se nachází až na cestě, není to fajn pocit na jejím začátku. Ale toto nepříjemné zjištění se v motivačních bestsellerech nesnadno prodává. Protože kdo to ví, tak je nekoupí. A kdo je koupí, ten to vědět nechce.

Závislost na pocitech

Pro naše umění projít krizí to platí stejně. To příjemné a hodnotné (odměna) přichází až po práci a tréninku (po dřině, i té mentální). Pokud podmiňujete ochotu něco se sebou dělat tím, že si počkáte, až vás někdo (odborník, kniha, produkt) ukonejší a zlepší vaši náladu, pak stojíte na riskantním území.

Za prvé totiž – zásadní a dlouhodobá změna vašeho prožitku se tímto ukonejšením nepovede. Pocity se hluboce mění „až poté“, co něco děláme a děláme to pravidelně. Ale my přece k tomu, čím je potřeba projít, nemáme chuť. Cítíme nesprávný, obtížný, ještě nezměněný pocit „nemám motivaci“. Místo abychom tento začarovaný kruh prostě opustili (dali se do práce, vyběhli, sedli si a meditovali), řešíme, jaká lepší metoda nám může pomoci.

Donekonečna zkoumáme, jaký postup nám lépe, dlouhodobě a vhodněji „nastaví“ pocit ohledně budoucnosti (chuť dát se do něčeho). A tím vyčerpáváme své kapacity a propadáme beznaději. Protože se nám to – z titulu toho, jak funguje naše duše a její pocity, jak si to líčíme výše – nikdy nepovede. Ztrácíme sílu a odhodlání, které potřebujeme jinde – k ochotě začít.

Zopakujme si to ještě jednou, protože je to podstatné: Jediné, co nám pomůže zažít dobrý pocit (ze sebe, práce, vlastní situace) hluboce, opakovaně a dlouhodobě, je vlastní opakované a dlouhodobé konání. Ve svém začarovaném kruhu prostě začněte, ať se cítíte jakkoli.

A za druhé, pokud především čekáte na konejšení a zlepšení chuti se do něčeho dát, zůstanete závislí na této formě pomoci. Protože jste nerozvinuli nic účinnějšího – tedy schopnost dát se do aktivity, ať se cítíte jakkoli. Až se vám nálada vrátí zpět do nechuti, opět odložíte to, co by bylo dobré nyní udělat (pro to, aby se postupně zlepšila). Přijdete si pro další ukonejšení, otevřete další knihu nebo si pustíte seriál, uskutečníte stý rozhovor s kamarádkou na stejné téma: Nechce se mi, poraď mi, ukonejši mě.

Jsou to především vlastní aktivity a volby, které vedou k jinému chování a jiným mentálním obsahům. Nalézt díky nim a v jejich důsledku motivaci, naději nebo dokonce radost, to je, milí čtenáři, úplně jiná medicína. To je ve zvládání krize i vlastního života stejný rozdíl jako mezi dětskou tříkolkou a mezikontinentální raketou.

Mít chuť projít krizí… nemusíte. Stačí se pro to rozhodnout

Nesoustřeďte se tedy příliš na to, že byste se nejprve měli nějak odlišně či kvalitněji „cítit“, abyste vstoupili do toho, co je obtížné.

Optikou kontroly mysli: Není potřeba, aby se vám chtělo odklonit pozornost někam, kde je to dobré. Důležitější je odklonit tuto pozornost (i s touto nechutí a s přijetím této nechuti), najít pro svou mysl jiný obsah. A po chvíli zjistit, že se váš stav nechuti změnil. Toto si zapamatovat (pokud se jedná o změnu kvalitní) a dělat to znova a znova.

Totéž platí o ochotě vyběhnout do parku nebo si sestavit plán: To podstatné zažijete poté, co plán splníte, a poté, co doběhnete. Příliš se zabývat tím, co cítíte, když si oblékáte tepláky, není důležité.

Umět a dokázat volit, nikoli „cítit se na to“

Abychom žili život kvalitně a dokázali překonávat jeho krize, musíme se na něj umět podívat z lepší stránky a rozhodovat se pro ty jeho aspekty, které přinášejí kvalitu – nikoli se na to nutně cítit. „Umět a rozhodovat se“ jsou schopnosti, „cítit se“ je pocit.

Pro naše dobré zvládnutí krize tedy není podstatné naučit se „chtít“ ve smyslu cítit se nějak („cítit se pozitivně ohledně toho, že to zvládnu“, „vnímat naději, že to skvěle půjde“). Pokud tyto pocity přijdou, je to skvělé. Pokud ne, nic se neděje. Přijdou časem a občas, nechte je nyní být. Důležité je ale od začátku učit se „chtít“ ve smyslu rozhodnout se pro to, co je dobré udělat (vnitřně nebo vnějškově). Je důležité mít odhodlání, tedy rozhodnout se pro něj: „Budu to zkoušet, i když se u toho nemusím prožívat úplně skvěle. Ať už budu mít jakýkoli pocit.“

Vůle je popelkou současné kultury

Žijeme v kultuře hypersentimentu, ve které jsme příliš zaměřeni na otázku Jak se cítíš? Chtění tak chybně zaměňujeme s pocitem. Chtění ale nutně neznamená „mít chuť “. Je také (a především) aktem vůle.

Akt vůle nemusí být příjemný ani fajn. „Nechce se mi oblékat si tepláky a jít ven, ale já si je přesto oblékám, protože chci jít běhat.“ To není popis člověka, který koketuje s duševní nemocí, neboť jedná proti svému pocitu. To je naopak někdo, kdo má naději, že bude žít kvalitní život. Protože chápe, že chtít neznamená mít chuť.

Odstraňte návyk uposlechnout jakýkoli pocit

Typ „chtění“, který zaměňujeme s pocitem „chce se mi“, není pro naši změnu nejpodstatnější. Respektive podstatné je pouze nedávat mu nad sebou příliš moci.

Každý den se vyspím jinak, každý den se mi do práce chce nebo nechce trochu jinak. Podstatné je, že začnu pracovat. A poté – možná za hodinu, možná odpoledne – se budu díky tomu cítit dobře. Hlavním úkolem je tedy změnit svůj nesprávný mentální návyk (následovat každý pocit) v jiný, prospěšnější návyk: Pocit akceptovat, nechat jej být a jít dělat, co je dobré.

Podobně není podstatné, jaký pocit zažíváte při metodách představovaných v tomto manuálu. Je jedno, jak rozladěně se cítíte, když přesouváte mysl, opouštíte její negativní obsah, regulujete svou závislost, odříkáte si pivečko a jdete dělat s nechutí něco, o čem víte, že vám časem přinese velký užitek. Není zásadní, s jakou nevírou si sestavujete plán, nesnadno odoláváte nutkání jít na sociální sítě, oblékáte si tepláky a vycházíte běhat, i když se vám nechce. Podstatné je, že svou pozornost přesunete, že chování začnete, že vyběhnete. Vše ostatní už bude následovat.

Pokud to, co jste si takto vybrali, bylo kvalitní, poměrně rychle to vaši „chuť “ změní. I pocitově totiž poznáváte, že jste zde správně. To neznamená, že následkem svých rozhodnutí vždy pocítíte radost nebo snadnost. Ale že – velmi často – budete vnímat hodnotu a smysl. I tam, kde to může být prožitkově těžké, úzkostné nebo smutné. A to je nejdůležitější recept na dobrý život.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Životní mapa

Naše touhy a sny se mohou realizovat, pokud stojí na pevných základech.

17 min

Vyhořet ve vztahu

Navenek se dlouho nic neděje, pod povrchem se ale hromadí frustrace a nespokojenost.

11 min

Dojít k sobě

Chůze je dokonalý prostředek spojení s vlastním nitrem.

9 min

Manipulace v sektě

Sekty žijí z pečlivě namíchané směsi důvěry a strachu. Jejich metody využívají i mnohé firmy.

14 min

Porouchaná sebeláska

Za majestátní oponou narcismu se většinou skrývá malá ustrašená dušička.

13 min

Otevřít audio sekci
COVID - manuál pro naši mysl
Seriál

Co dělat, abychom svůj psychický stav během krize nejen nezhoršovali, ale v ideálním případě dokonce zlepšovali? Psycholog Dalibor Špok pro vás připravil průvodce pro tuto nesnadnou cestu.

Dalibor Špok

  • None