K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč jsem tak odlišná?

Aspergerův syndrom omezuje mé myšlení jen na přísně logické úvahy.

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

28. 4. 2011

Na jednom z posledních setkání před prázdninami jsem před Alexem přiznala svůj největší nedostatek, neschopnost navazovat přátelství. Dělala jsem si naději, že mi snad bude věnovat víc času, abych se ve společnosti cítila méně odcizeně. Taková reakce by se mi zdála absolutně logická.

Jenže Alex mě překvapil. Doporučil mi, abych jela přes prázdniny tábořit s nějakou organizací pro mládež. Prý tam jezdí milí, otevření lidé, se kterými jistě snadno navážu nové kontakty.

Na letní tábory jsem v dětství vůbec nejezdila, protože mě vždy přetěžovalo být pohromadě s mnoha lidmi, zvláště dětmi. Neznámí lidé mi způsobovali úzkost. Změny v běžné rutině byly příliš stresující. Na chatě u máminých příbuzných jsem se dostala do afektu, protože tam nebyl televizor a já se nemohla dívat na Pohotovost stejně jako každé jiné pondělí. Má čistotnost byla až obsedantní, i malá skvrnka mi dokázala pokazit náladu. A v lese byla přece spousta bláta a špíny.

Tohle všechno mi mělo napovědět, že vydat se najednou stanovat do lesa s neznámými lidmi není zrovna dobrý nápad. Jenže já se stejně rozhodla jet. Věřila jsem, že teď, po roce na vysoké škole, dokážu takový pobyt bez problémů absolvovat a najít si přátele. A taky jsem chtěla ukázat Alexovi, že přece jen umím navazovat mezilidské vztahy. Aby mě měl raději.

Už během prvních hodin pobytu přišlo vystřízlivění. Úvodní večer jsme se utábořili v lese kousek za Bratislavou. Nic se nedělo. Na moje otázky o struktuře programu mi vedoucí odpověděli, že se mám bavit, povídat si lidmi a nic neřešit. Jenže spontánní chování mi bylo cizí, stejně jako nezávazné tlachání. Přemáhala mě bezradnost a nuda.

Druhý den byl mnohem horší. Spánek se mi kvůli stresu vyhýbal téměř celou noc. Brzy ráno jsem se vyplížila z tábora, přešla jsem snad tři kilometry do nejbližší trafiky, abych si na rozveselení koupila Cinemu a Premiere. O něco později se vedoucí rozhodli, že se autobusem z blízké zastávky přesuneme do jiné bratislavské čtvrti. Nikdo neměl jízdenky a nikomu to ani nevadilo. Kromě mě.

Jet bez lístku ve veřejné dopravě jsem považovala za naprosto nemorální a netolerovatelné. Všichni na mě naléhali a já měla z toho tlaku slzy na krajíčku. Ale nehnuli se mnou. Trvala jsem na jízdence a tak všichni museli čekat, až opět absolvuji cestu ke stánku a zpátky.

Ve městě pokračoval program-neprogram. Bezcílně jsme se loudali ulicemi, až jsme nakonec zakotvili v nějaké restauraci. Lidi popíjeli pivo, družně se bavili. Témata hovorů mě odpuzovala stejně jako konzumace alkoholu, a tak jsem se upínala ke svým filmovým magazínům.

Blížil se večer, vedoucí zase vybrali nějaké místo na táboření. Pivo vystřídal tvrdý alkohol a zábava gradovala. Ostatní táborníci byli stále veselejší, jenom já měla smutnou náladu. Opět se dostavil pocit odcizenosti, který jsem znala z let na gymnáziu. „Proč jsem tak odlišná?“ Tahle otázka mě mučila, když jsem plakala ve svém spacáku.

Další den jsme se konečně dostali do chráněné oblasti pár kilometrů od Bratislavy. Naším úkolem bylo vyčistit a upravit terén. Nepředvídatelnost programu, přebytek nesrozumitelných sociálních situací v kombinaci s fyzickou námahou a dlouhým pobytem na slunci, které mě doslova píchá do očí, můj organismus nezvládl. Bránil se neúnosné situaci symptomy somatické nemoci.

Na podobné reakce mého těla jsem byla zvyklá: když mi úzkost v pubertě přerostla přes hlavu, ozvala se paralyzující bolest hlavy. Teď mi pro změnu horečka vyskočila na 38,5 stupňů. Den po návratu domů mi teplota klesla na normální hodnotu a já mohla zrekapitulovat, co jsem se za těch pár dní o sobě dozvěděla.

Od střední se téměř nic nezměnilo, pořád mne trápily ty samé problémy. Zbývala otázka proč. Začala jsem pátrat po odpovědi a na internetu jsem narazila na informace o Aspergerově syndromu. Popis diagnózy se do velké míry shodoval s mými příznaky. Abych nabyla jistotu, že je to opravdu „ono“, objednala jsem se na vyšetření do autistického centra Andreas v Bratislavě.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Speciální pedagožka se sešla se mnou i s mou mámou, ptala se na spousty věcí o mých potížích, vztazích, návycích, komunikaci, zálibách, speciálních charakteristikách. Taky si prohlídla mé kresby z dětství: několik výkresů s obrázky hub, kresby Fiatu Punto s přesně vyznačenými rozměry a sérii maličkých papírků, na které jsem starostlivě překopírovala snad všechny dopravní značky z brožury pro autoškoly. Konečný verdikt zněl: Aspergerův syndrom.

Na nejbližším setkání po diagnostice jsem, pochopitelně, o Aspergerově syndromu řekla Alexovi. Radost z toho, že můžu sdílet tak důležité poznání s člověkem, který je mi moc blízký, však zkalil Alexův chlad. Čím víc jsem mu odkrývala své vnitřní prožívání, tím víc se odtahoval. Řekl, že mi nemůže věnovat mnoho času, protože má i jiné studenty, se kterými musí konzultovat závěrečné nebo seminární práce.

Zeptala jsem se tedy, co to znamená „mnoho času“. Pověděl mi, že dvě hodiny každý týden jsou příliš moc. Teď chápu, že to byl jenom nevinný příklad, kterým chtěl ilustrovat své stanovisko. Jenže já zase vnímala jenom doslovný význam té věty. Logicky mi z ní vyplynulo, že chodit za ním každý druhý týden bude v pořádku.

K mému rozčarování se Alex choval dost rezervovaně, byť jsem se držela jeho doporučení a nechodila každý týden, ale přesně každé dva. Nedocházelo mi, že se pokouší držet náš vztah v jistých mantinelech. Mé sociální chápání nebylo na takové úrovni, abych věděla, že ve vztazích existují hranice, a mé porozumění komunikaci zase nebylo dostatečné na to, abych pochopila sofistikované náznaky o nedostatku času.

Tyhle deficity byly projevy Aspergerova syndromu, ale to jsem si tehdy neuvědomovala. Věděla jsem již o své diagnóze, ale stejně jsem nebyla schopna pochopit, jak mi zasahuje do života.

Alexovo chování mě mátlo a bolelo čím dál víc. Zoufalá situace volala po netradičním řešení. Pár měsíců předtím mě v jednom časopisu zaujal článek od Daniela Pastričáka, kazatele Církve bratrské v Bratislavě. Svými krásnými slovy o lásce vystihl mé pocity k Alexovi. Snad by mě mohl pochopit a poradit mi, co v této situaci dělat… Napsala jsem mu mail plný čirého zoufalství. Kupodivu mi na tuto depresivní zprávu nejen odepsal, ale v textu uvedl, že se se mnou rád setká.

V kanceláři na Cukrové mě přivítal ležérně oblečený čtyřicátník s bystrýma, hlubokýma očima. Měl tam fascinující abstraktní malby a nábytek z IKEA, což mi bylo hodně sympatické. Daniel se projevil jako sečtělý člověk se zájmem o literaturu, film i společenské problémy. To ostře kontrastovalo s mou zjednodušenou představou faráře jako omezeného dogmatika, slepě šířícího svůj světonázor.

Využívejte celý web.

Předplatné

Křesťanské učení jsem zase kvůli své doslovnosti považovala za snůšku absurdních tvrzení. Jak mohla být Marie panna, když měla dítě? Jak mohl Ježíš po smrti ožít? Jak mohl chodit po vodě, rozmnožovat chleby a dělat spoustu podobných věcí? Nic z toho nejde pochopit logickou úvahou. Já však uvažovala jenom logicky, a proto se mi to celé zdálo nesmyslné.

Díky Danielově otevřenosti, jeho zajímavým názorům a toleranci k mé odlišnosti a k mým úzkostným projevům, jsem se rozhodla dát tomuto divnému učení šanci.

Daniel mi taky řekl, že mě Alex zjevně nemiluje. Prý pro mě bude nejméně bolestivé zapomenout na Alexe a věnovat svou lásku raději Bohu. A tak se racionálně smýšlející Asperger stal křesťanem. Alexe jsem ovšem milovat nepřestala.

Diskuse 0